Zítra přinesu recenzi makroobjektivu Tamron SP 90 mm f/2,8 Di Macro VC USD. Takže dnes jako předkrm maličkou studii na téma „jít blíž“.
Máme na zahradě takové udělání, z okapu vede řetěz do kamenné nádoby a voda by měla po tom řetězu téct. Což se částečně děje a protože udeřily mrazy, voda na řetězu zamrzla a vypadalo to pak moc pěkně – takový veliký rampouch s řetězem zarostlým uvnitř. Fotky jsou na proklik v plné velikosti, abyste viděli, jak ta devadesátka kreslí.
Zítra přinesu recenzi makroobjektivu Tamron SP 90 mm f/2,8 Di Macro VC USD. Takže dnes jako předkrm maličkou studii na téma „jít blíž“.
Máme na zahradě takové udělání, z okapu vede řetěz do kamenné nádoby a voda by měla po tom řetězu téct. Což se částečně děje a protože udeřily mrazy, voda na řetězu zamrzla a vypadalo to pak moc pěkně – takový veliký rampouch s řetězem zarostlým uvnitř. Fotky jsou na proklik v plné velikosti, abyste viděli, jak ta devadesátka kreslí.
Šel jsem tedy blíž, jak velí klasická zásada. Rozhodně je tahle fotka působivější než ta první – je jasné oč jde, ale není to tak nudně popisné.
Když ale postoupím ještě blíže, začne se objevovat struktura rostlého ledu. Začneme vidět tvary a linie a struktury, které normálně nevidíme, když jdeme kolem. Tedy – vidíme jinak.
Zkusme přitvrdit – a už jsme po uši v abstraktním obrazu.
Trochu jsem přístroj naklonil, aby řetěz nešel zcela svisle.
Jenže pak se vyskytnou ta jenže. Musel jsem hodně clonit, až na F32 a to dostala ostrost pěkně na frak. Nakonec jsem se vrátil k obrázku č. 3 a převedl jsem ho do své oblíbené černobílé polohy. Ano, jít blíž, ale nesmí se to přehánět, to je asi poučení ze setkání se zmrzlým řetězem…
