Nedávná akce Den tripodů na Karlově mostě znovu otevřela diskusi o tom, kde se smí a kde nesmí fotit. Shodou okolností jsem tuto otázku zde probíral skoro na den přesně před deseti lety. Co se změnilo od té doby? Bohužel, hodně – k horšímu.
Pokud jde o právo, zákon byl vcelku liberální už za minulého režimu. Měli jsme zákon 102/1971 Sb, novelizovaný v roce 1990. Zde stálo:
Nedávná akce Den tripodů na Karlově mostě znovu otevřela diskusi o tom, kde se smí a kde nesmí fotit. Shodou okolností jsem tuto otázku zde probíral skoro na den přesně před deseti lety. Co se změnilo od té doby? Bohužel, hodně – k horšímu.
Pokud jde o právo, zákon byl vcelku liberální už za minulého režimu. Měli jsme zákon 102/1971 Sb, novelizovaný v roce 1990. Zde stálo:
㤠21
Zákaz fotografování a filmování
(1) Na území České a Slovenské Federativní Republiky je zakázáno fotografovat, filmovat, zakreslovat nebo jinak zaznamenávat (dále jen „fotografovat“) objekty, prostory a zařízení označené tabulkou ZÁKAZ FOTOGRAFOVÁNÍ.
(2) O zákazu fotografování v zájmu obrany České a Slovenské Federativní Republiky rozhoduje federální ministerstvo národní obrany a v zájmu bezpečnosti České a Slovenské Federativní Republiky federální ministerstvo vnitra; tato ministerstva rozhodují též o výjimkách z tohoto zákazu.
(3) O zákazu fotografování v zájmu ochrany státního tajemství v prostorech organizace a o výjimkách z tohoto zákazu rozhoduje její vedoucí.“
Tato omezení byla v České republice zrušena zákonem č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, takže již neexistuje výslovný zákonný podklad pro závaznost tabulek zakazujících fotografování. Ani zákon 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, se regulací fotografování nezabývá. V mnoha státech však rozsáhlá regulace k ochraně státních a bezpečnostních zájmů stále platí.
Narazit ale můžete na zákon o ochraně osobnosti 40/1964 Sb, bezpočtukrát novelizovaný:
(1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí byt pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.
(2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.
(3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.
Je to velmi kulatá formulace a poskytuje prostor na jedné straně pro volné focení, na druhé straně pro volné hádání se a spory. V masivním množství a tento problém narazil Google svou akcí Street View, kdy pořizuje video-jízdy ulicemi. Eventuálním sporům se snaží čelit prostě tím, že obličeje a SPZ automobilů rozmazává. Výsledek se střídavě pozitivní – někde a někdy ano, jindy a jinde ne. Kapitolou sama o sobě je focení na veřejně přístupných leč soukromě vlastněných místech, typicky v obchodních a zábavních centrech, restauracích a podobně. V zajímavém diskusním vláknu na Technetu upozorňuje Tomáš Pecina v souvislosti s focením v hypermarketech:
Samotná možnost zakázat fotografování v hypermarketu je z hlediska zákona značně sporná, tak jako jsou sporná četná ustanovení tzv. návštěvních řádů, jimiž majitelé různých veřejně přístupných objektů omezují práva návštěvníků, domnívajíce se naivně, že návštěvníci s nimi tím, že do objektu vstoupili, uzavřeli smlouvu, jejíž podmínky tento dokument stanoví. Ve skutečnosti je „návštěvní řád“ bezcenným kusem papíru.
Dochází tedy k zajímavému paradoxu.
Technicky je stále snadnější fotit kdekoli a kdykoli. Fotoaparát je v každém lepším mobilu a během pár vteřin se pořízená fotka může ocitnout na internetu, tedy může být zveřejněna. Naproti tomu lidé jsou čím dál víc citliví vůči „ochraně osobnosti“, a citlivostí mnohé kultury už dávno předčily pověrčivost primitivů, že jim čočka „ukradne duši“. Příčina – v obecné rovině – je v tom, že zákonů přibývá a s nimi roste příležitost jich využít k buzerování bližního. Ve společnosti, z níž je agrese ve všech podobách a násilí vytlačováno se základní lidské instinkty přelévají do potřeby buzerovati – a fotografování k tomu poskytuje prostor.
A bude hůř…
Shrnutí
Rád bych dodal praktický závěr. Nečekejte, že vás nějaký paragraf spasí a spoléhejte na zdravý rozum a slušnost. Ty ukradené záběry“, kdy číháte za bukem, abyste mohli někoho vyblejsknout, jsou v podstatě neslušné a jsou i z hlediska možného konfliktu riskantní. Tím spíš, když je to někde v restauraci nebo v obchodě.
Ideální je samozřejmě i velmi neformální dohoda, vyžádání souhlasu, s fotografováním. Bryan Peterson dokonce sebou nosí blankety se smlouvou – jak víme z jeho vynikajících knih o fotografování.
Což ovšem je v přímém rozporu s principy tvrdé „street photography“…
Holčička je moje vnučka, ta mě honit nebude. Ale dáma v pozadí? Co s tím? Na koupališti měl foťák kde kdo, a Facebook je tak po ruce…
