První kolo naší fotografické soutěže s námětem S tebou mě baví svět se blíží do finále. Těší mě, že v poslední době chodí nevyhovující práce jen zcela výjimečně! Kvalita je vysoká a výběr je opravdu velmi těžký. Dnes se zastavím nad pěti fotkami z poslední doby, které se dají charakterizovat jako rodinná fotografie. To je zajímavá a inspirativní oblast fotografie! Jsme mezi svými, fotografování nikomu nevadí, lidé se chovají přirozeně, v mnoha ohledech je to ideální fotografický prostor. A tak mohou vzniknout snímky, dá se říci, ukázkově rodinné, jako je tato práce Jarmily Rajové.
Takříkajíc na ní nic zvláštního není a skoro to vypadá jako fotka aranžovaná. Vsadil bych se, že není, jen to zkuste přimět dítě k tak bezprostřednímu úsměvu. Kompozice prozrazuje poučené oko a zkušenou ruku. Je tu mírný podhled, hlavy obou aktérů jsou dobře vsazeny na pozadí – samozřejmě že nejproblematičtější partie je ta bylina za hlavou dítěte, tmavá čepice skoro splývá s listím a zachraňuje to jen ten odlesk vzadu. Stěna za profilem dědečka (řekl bych…) je trochu prosvětlená, aby vynikl obličej ve stínu. No a dítě září jako sluníčko. Jsou to nepatrné zásahy do světelné situace a výsledkem je přirozená, příjemná fotografie.
Snímek Jana Fichtnera je z jiné oblasti – jde o zachycenou fotografii a zde bych si netroufl odhadovat, zda osoba a osůbka patří k autorově rodině či nikoli. Zatímco na předchozí ukázce oba fotografovaní o fotografově přítomnosti museli vědět, avšak ignorovali ho, tohle je jaksi kradmo pořízený snímek:
Hrají tu roli dva aspekty. Jednak je to světlo, jednak pohyb. Je to protisvětlo, vrhá efektní stíny a holička je díky protisvětlu pěkně okonturovaná oproti tmavému pozadí. Je zde dobře vidět, že snahy o vyrovnání jasů nemusí vždy vést k dobrému výsledku! Proces HDR by tuhle fotku zcela zničil. Je založena naopak na neprůhledně černých stínech, s nimi se tu pracuje jako s obrazotvorným prvkem a dá se soudit, že byly postprodukcí ještě posílené.
No a ten pohyb, to je jádro sdělení. Symetrický nákrok, dětsky capavý a maminkovsky rázný a gesto ruky, nabízející oporu, to naznačuje vztah maminky a holčičky. V těchto nepatrných gestech je zakódovaný příběh… a to je na fotce to pěkné.
Fotka Jaroslava Kloudy je naopak dokonale světelně vyrovnaná – je tu všechno prokresleno a prosvětleno, ta kresba je až nelítostná. Fotka přestupuje to, co prosazuju jako „pravidlo tří“, totiž že jakmile je na fotce víc osob než tři, začínají problémy a vypuká zmatek. Tady žádný zmatek není. Kompozice je složitá a přitom jasně čitelná a přehledná.
Stojí a padá na pohledech tatínka a čtyř ratolestí. Kromě mininka se všichni dívají s velkým zaujetím Jedním směrem. A opět jsme u příběhu. Kam se dívají? Co vyhlížejí? Asi maminku, která vrazila mimčo tátovi na klín a šla po svých? Pohledy zde vytvářejí osu fotky, vytvářejí pouta, která svazují celek dohromady.
Pohledy jsou důležité i na obrázku Martina Siptáka. Zde je zajímavá různost os pohledu – muž, zřejmě otec, se dívá z obrazu ven, jako by ho děti nezajímaly. Dvě děti se dívají na sebe vzájemně a jedno se kouká potutelně přes rameno na fotografa.
Zatímco předchozí fotka byla zajímavá shodností os pohledu, tahle je rozehraná růzností. Nicméně platí, že pohledy jsou důležité – v obou případech, a působí pozitivně, pokud vyvolávají pocit, že se něco děje.
No a závěrem si dopřejme tak trochu ptákovinku… Roman Horák pořídil zřetelně aranžovaný snímek ve stylu retro – dojem posílil i barevný laděním a vinětací (tmavnutí v rozích).
Žádné kompoziční čarování, je to prvoplánově pojatá situace – i to funguje, když je to dobře provedeno. I takové fotky dovedou pobavit!
