|
V sobotu jsem s posluchači naší Dílny fotil na slavnostním zahájení podzimní sezóny v Japonské zahradě manželů Wiesnerových v Olešku. Nafotil jsem tam spoustu fotek, jedna se mi celkem líbí a pohrál jsem si s ní. Pojďme se podívat, jak.
Vladimír Hotovec putuje po cestě bojových umění doslova už desítky let. Mimo jiné mistrovsky ovládá i japonský meč – katanu a v Olešku předváděl jajdo, imaginární boj s jedním a více protivníky. Při takové příležitosti se nelze spolehnout na jednu fotku. Vždy se řídím zásadou „dokud situace trvá, fotím“, leda bych měl jistotu, že to tam mám, avšak tuto jistotu mám zřídka kdy. Navíc, zkoušel jsem Nikon D300S a mimo jiné i jeho kouzelnou schopnost fotit vysokorychlostní série frekvencí až 7 fps. No a při takové metodě focení počet pořízených snímků hodně rychle roste. Tak vypadá část mé žně:  Teprve úpři sériovém snímání roste pravděpodobnost, že zachytíme ten správný výraz. Na těchto osmi snímcích je zachycen děj trvající vteřinu:  Přitom na jednom snímku má figura zavřené oči, na druhém si kryje obličej atd., takže použitelný je jeden. Netvrdím, že nelze fotit takový motiv jinak, ale zase na druhou stranu ta sériové fotografie pomáhá. No a pak se uplatní zásada, že i kdyby těch fotek bylo tisíc, stejně vám nakonec přijde jedna jako nejlepší. Zvolil jsem tuto:  Nejdřív samozřejmě přijdou na řadu běžné úpravy jasu, barev, doostření – to vše samozřejmě na kopii, nefotil jsem v RAWu, to je dnes už skoro chyba… Další krok je výřez. Samozřejmě, u statické fotografie se snažíme pracovat bez výřezu. Každý výřez vede k určité ztrátě kvality, už proto, že se celý JPEG znovu musí převzorkovat a přepočítat. Ale u fotky prudce se pohybujícího samuraje s mečem mi snad drobnou kompoziční nepřesnost shovívavější čtenář odpustí. Tato fotka, takto řešená, trpí neduhem středové kompozice: obličej se sice nad vodorovnou osou, ale je na svislé ose a za zády má figura víc prostoru než vpředu. Takže tedy výřez. Pokud k tomu nemá nějaký zásadní důvod, abych to dělal jinak, zpravidla zachovávám poměr stran původní fotografie. V nástroji výřez tedy nastavím poměr stran 3:2 a fotku upravím:  Dal jsem si pozor, aby bambus za rukou s mečem nekončil v rámečku a aby rozmazané větve vpravo tvořily rozumný rámec. No a co dál? Jako barevná mi ta fotka přijde fádní. Asi je to tím, že miluju Kurosavovy filmy, zkrátka, mám pocit, že černobílá by tomu prospěla. Proč ne? Metodou míchání kanálů to jde snadno, v tomto případě jsem nastavil všechny tři kanály na 33% (v Zoneru se to dělá efekty->míchání kanálů, podobně i v PS a PS Elements).  V tomto okamžiku odcházím z pohodlného prostředí Zoneru Photo Studia a otevřu si Photoshop nebo Photoshop Elements. Oba editory totiž dovedou upravovat selektivně buď jasy nebo střední tóny nebo stíny. Obličej pana Hotovce mi připadá světelně hodně plochý. Dám ho tedy do výběru lasem s velkým prolnutím a v křivkách si zvýrazním stíny. Potom nástrojem ztmavit začnu pracovat na rozmazaných větvích, aby vytvořily rámec pro obličej. No a nástrojem zesvětlit s nastavením jasy si proberu hlavně čepel. No a tím ta fotka odpovídá mé představě.  No a pak zbývá nejobtížnější operace: je třeba smazat všechny ostatní fotky. Zapomeňte na to, že „se to někdy bude hodit“. Nebude. Je to balast. Zapráská to disk. Nemá to žádnou cenu. Pryč s tím. |
|
V sobotu jsem s posluchači naší Dílny fotil na slavnostním zahájení podzimní sezóny v Japonské zahradě manželů Wiesnerových v Olešku. Nafotil jsem tam spoustu fotek, jedna se mi celkem líbí a pohrál jsem si s ní. Pojďme se podívat, jak.
Vladimír Hotovec putuje po cestě bojových umění doslova už desítky let. Mimo jiné mistrovsky ovládá i japonský meč – katanu a v Olešku předváděl jajdo, imaginární boj s jedním a více protivníky. Při takové příležitosti se nelze spolehnout na jednu fotku. Vždy se řídím zásadou „dokud situace trvá, fotím“, leda bych měl jistotu, že to tam mám, avšak tuto jistotu mám zřídka kdy. Navíc, zkoušel jsem Nikon D300S a mimo jiné i jeho kouzelnou schopnost fotit vysokorychlostní série frekvencí až 7 fps. No a při takové metodě focení počet pořízených snímků hodně rychle roste. Tak vypadá část mé žně: Teprve úpři sériovém snímání roste pravděpodobnost, že zachytíme ten správný výraz. Na těchto osmi snímcích je zachycen děj trvající vteřinu: Přitom na jednom snímku má figura zavřené oči, na druhém si kryje obličej atd., takže použitelný je jeden. Netvrdím, že nelze fotit takový motiv jinak, ale zase na druhou stranu ta sériové fotografie pomáhá. No a pak se uplatní zásada, že i kdyby těch fotek bylo tisíc, stejně vám nakonec přijde jedna jako nejlepší. Zvolil jsem tuto: Nejdřív samozřejmě přijdou na řadu běžné úpravy jasu, barev, doostření – to vše samozřejmě na kopii, nefotil jsem v RAWu, to je dnes už skoro chyba… Další krok je výřez. Samozřejmě, u statické fotografie se snažíme pracovat bez výřezu. Každý výřez vede k určité ztrátě kvality, už proto, že se celý JPEG znovu musí převzorkovat a přepočítat. Ale u fotky prudce se pohybujícího samuraje s mečem mi snad drobnou kompoziční nepřesnost shovívavější čtenář odpustí. Tato fotka, takto řešená, trpí neduhem středové kompozice: obličej se sice nad vodorovnou osou, ale je na svislé ose a za zády má figura víc prostoru než vpředu. Takže tedy výřez. Pokud k tomu nemá nějaký zásadní důvod, abych to dělal jinak, zpravidla zachovávám poměr stran původní fotografie. V nástroji výřez tedy nastavím poměr stran 3:2 a fotku upravím: Dal jsem si pozor, aby bambus za rukou s mečem nekončil v rámečku a aby rozmazané větve vpravo tvořily rozumný rámec. No a co dál? Jako barevná mi ta fotka přijde fádní. Asi je to tím, že miluju Kurosavovy filmy, zkrátka, mám pocit, že černobílá by tomu prospěla. Proč ne? Metodou míchání kanálů to jde snadno, v tomto případě jsem nastavil všechny tři kanály na 33% (v Zoneru se to dělá efekty->míchání kanálů, podobně i v PS a PS Elements). V tomto okamžiku odcházím z pohodlného prostředí Zoneru Photo Studia a otevřu si Photoshop nebo Photoshop Elements. Oba editory totiž dovedou upravovat selektivně buď jasy nebo střední tóny nebo stíny. Obličej pana Hotovce mi připadá světelně hodně plochý. Dám ho tedy do výběru lasem s velkým prolnutím a v křivkách si zvýrazním stíny. Potom nástrojem ztmavit začnu pracovat na rozmazaných větvích, aby vytvořily rámec pro obličej. No a nástrojem zesvětlit s nastavením jasy si proberu hlavně čepel. No a tím ta fotka odpovídá mé představě. No a pak zbývá nejobtížnější operace: je třeba smazat všechny ostatní fotky. Zapomeňte na to, že „se to někdy bude hodit“. Nebude. Je to balast. Zapráská to disk. Nemá to žádnou cenu. Pryč s tím. |
