Začaly kvést kytičky

Především chci poznamenat, že k fotografování kytiček (a obecně vzato makrozáběrů, tedy záběrů malých objektů) se mi více osvědčuje kompakt než zrcadlovka. Poslední generace zrcadlovek sice umožňuje svým „live view“ pozorování motivu na displeji, nicméně i pak (/a navždy) budou mít zrcadlovky delší fyzické ohniskové vzdálenosti než kompakty a tudíž menší hloubku ostrosti. Proto se s nimi fotografuje makro méně pohodlně než kompaktem. Vím, že je to diskutabilní teze, nicméně trvám na tom, že kompakt je k fotografování makra velmi vhodný.

Něco teorie: za běžných podmínek kompakt ostří cca od půl metro do nekonečna. My se potřebujeme dostat k objektu blíže. K tomu účelu má každý kompakt funkci zvanou makro, obvykle bývá přístupná rovnou ze čtyřcestného voliče – po zapnutí symbolu kytička. Snímky na této stránce byly pořízeny buď Canonem Ixus 80IS anebo Olympusem Mju 830. Tento Canon má jen jeden stupeň makra (od 3 cm), „mjučko“ má „makro“ (od 3cm) a „supermakro“ (od 1 cm). Ta vzdálenost 1 cm je ale problematická, protože si z takové blízkosti budete stínit.

Jak na kytičky
Především – nebojte se jít blíž! Snímky tohoto typu nemají vcelku smysl: sama kytička zaujímá bnepatrné procento plochy obrazu a naopak jeho většinu zabírají věci, které tam v podstatě nepatří.

Proto je třeba použít makrorežim a jít k motivu co nejblíž. Tento snímek byl pořízen prakticky ve stejnou chvíli a na stejném místě jako předešlý, stejným přístrojem (Olympus Mju 830). Přesto si troufnu tvrdit, že vypadá mnohem lépe:

Na co si dát pozor:
Je velice důležité, která část obrazu se ocitne v oblasti zaostřovacího bodu. Na displeji kompaktu je to znázorněno čtverečkem. Kompakty mívají různé režimy ostření, dnes je to „na obličej“ (to v našem případě není aktuální), pak všelijaké „inteligentní ostření“ (Olympus má ESP, Canon iAF). To znamená, že v tomto režimu přístroj hledá obvykle místo největšího kontrastu a na to místo zaostří. Proto je lépe nastavit ostření na střed. Zaostřovací bod je pak trvale uprostřed – a tudíž víme kde je a máme ho pod kontrolou. Můžeme si sami zvolit, co bude na snímku ostré. Podívejte se na následující ukázku: zaostřil jsem na bliznu krokusu vlevo. Obvykle je lépe, aby bylo ostřejší to, co nám je blíž. Zabral jsem bliznu doprostřed, namáčkl a pak dokomponoval obrázek podle svého uvážení:

Na ostření si tedy musíme dát mimořádně velký pozor – v krajním případě nám totiž chytne ostrost pozadí a hlavní motiv je rozostřený. Toto se stává právě když necháme „inteligentní ostření“ zapnuté:

Další problém je s pozadím.
Makrozáběry mají obecně vzato malou hloubku ostrosti a to je dobře. Nicméně i pak se stává, že objekty v pozadí ruší. Proto je dobře bedlivě zkoumat, co je v pozadí – pokud fotíme kytičky, je dobře, aby pozadí bylo tmavé. Lze si vypomoci zastíněním – v některých případech si lze vypomoci i kartonem, který umístíme do pozadí, nebo usem kůry, dřevem a podobně.

Kompozice má stejné zásady, jako v jakékoli jiné oblasti fotografie. Především je třeba uvážlivě zacházet se středem obrazu. Pokud k tomu není nějaký mimořádný výtvarný dvod, obvykle se středu vyhýbáme. Tady dole je srovnání. Vlevo je středová kompozice, vpravo klasická, kdy je květ umístěn do pravé části a ve směru „pohledu“, tedy ve směru rozvití květu je ponecháno více místa. Snímek vpravo na vás bude pravděpodobně působit příznivějším dojmem.

Využijte tedy slunných dnů, když se vyskytnou – a dnů, kdy se nám příroda ukáže z té nejhezčí stránky!

Především chci poznamenat, že k fotografování kytiček (a obecně vzato makrozáběrů, tedy záběrů malých objektů) se mi více osvědčuje kompakt než zrcadlovka. Poslední generace zrcadlovek sice umožňuje svým „live view“ pozorování motivu na displeji, nicméně i pak (/a navždy) budou mít zrcadlovky delší fyzické ohniskové vzdálenosti než kompakty a tudíž menší hloubku ostrosti. Proto se s nimi fotografuje makro méně pohodlně než kompaktem. Vím, že je to diskutabilní teze, nicméně trvám na tom, že kompakt je k fotografování makra velmi vhodný.

Něco teorie: za běžných podmínek kompakt ostří cca od půl metro do nekonečna. My se potřebujeme dostat k objektu blíže. K tomu účelu má každý kompakt funkci zvanou makro, obvykle bývá přístupná rovnou ze čtyřcestného voliče – po zapnutí symbolu kytička. Snímky na této stránce byly pořízeny buď Canonem Ixus 80IS anebo Olympusem Mju 830. Tento Canon má jen jeden stupeň makra (od 3 cm), „mjučko“ má „makro“ (od 3cm) a „supermakro“ (od 1 cm). Ta vzdálenost 1 cm je ale problematická, protože si z takové blízkosti budete stínit.

Jak na kytičky
Především – nebojte se jít blíž! Snímky tohoto typu nemají vcelku smysl: sama kytička zaujímá bnepatrné procento plochy obrazu a naopak jeho většinu zabírají věci, které tam v podstatě nepatří.

Proto je třeba použít makrorežim a jít k motivu co nejblíž. Tento snímek byl pořízen prakticky ve stejnou chvíli a na stejném místě jako předešlý, stejným přístrojem (Olympus Mju 830). Přesto si troufnu tvrdit, že vypadá mnohem lépe:

Na co si dát pozor:
Je velice důležité, která část obrazu se ocitne v oblasti zaostřovacího bodu. Na displeji kompaktu je to znázorněno čtverečkem. Kompakty mívají různé režimy ostření, dnes je to „na obličej“ (to v našem případě není aktuální), pak všelijaké „inteligentní ostření“ (Olympus má ESP, Canon iAF). To znamená, že v tomto režimu přístroj hledá obvykle místo největšího kontrastu a na to místo zaostří. Proto je lépe nastavit ostření na střed. Zaostřovací bod je pak trvale uprostřed – a tudíž víme kde je a máme ho pod kontrolou. Můžeme si sami zvolit, co bude na snímku ostré. Podívejte se na následující ukázku: zaostřil jsem na bliznu krokusu vlevo. Obvykle je lépe, aby bylo ostřejší to, co nám je blíž. Zabral jsem bliznu doprostřed, namáčkl a pak dokomponoval obrázek podle svého uvážení:

Na ostření si tedy musíme dát mimořádně velký pozor – v krajním případě nám totiž chytne ostrost pozadí a hlavní motiv je rozostřený. Toto se stává právě když necháme „inteligentní ostření“ zapnuté:

Další problém je s pozadím.
Makrozáběry mají obecně vzato malou hloubku ostrosti a to je dobře. Nicméně i pak se stává, že objekty v pozadí ruší. Proto je dobře bedlivě zkoumat, co je v pozadí – pokud fotíme kytičky, je dobře, aby pozadí bylo tmavé. Lze si vypomoci zastíněním – v některých případech si lze vypomoci i kartonem, který umístíme do pozadí, nebo usem kůry, dřevem a podobně.

Kompozice má stejné zásady, jako v jakékoli jiné oblasti fotografie. Především je třeba uvážlivě zacházet se středem obrazu. Pokud k tomu není nějaký mimořádný výtvarný dvod, obvykle se středu vyhýbáme. Tady dole je srovnání. Vlevo je středová kompozice, vpravo klasická, kdy je květ umístěn do pravé části a ve směru „pohledu“, tedy ve směru rozvití květu je ponecháno více místa. Snímek vpravo na vás bude pravděpodobně působit příznivějším dojmem.

Využijte tedy slunných dnů, když se vyskytnou – a dnů, kdy se nám příroda ukáže z té nejhezčí stránky!