Vestavěný blesk (1)

Vestavěný blesk neboli zábleskové zařízení je součást výbavy všech amatérských přístrojů včetně jednookých zrcadlovek s výjimkou „high end“ profi třídy: u té se předpokládá použití výkonných externích blesků.

	Aktivovaný vestavěný blesk přístroje Leica V1 (nahoře) a Olympus SP550.

Vestavěný blesk je tedy nedílnou součástí těla přístroje. Kompakty bývají řešené tak, že reflektor blesku je odkrytý. Někdy ale je zapuštěný do těla přístroje a vyskočí až po aktivaci – takto je řešen v zrcadlovkách a přístrojích s elektronickým hledáčkem.

Napájení elektronického blesku je shodné s napájením přístroje, nemá žádný zvláštní zdroj, „pije“ ze stejného akumulátoru jako fotoaparát. To znamená, že použití blesku výrazně snižuje kapacitu přístroje, tedy pokud budeme hodně blýskat, nafotíme na jedno nabití méně obrázků. Nelze obecně říci, o kolik méně – záleží na mnoha okolnostech, ale moc neprohádáme, když řekneme, že tak polovinu.

Výkon
Výkon elektronického vestavěného blesku je poměrně malý. To proto, že s výkonem roste spotřeba, takže výrobci jdou na jakýsi kompromis. Kdybychom měli hovořit odporně, musíme se zmínit o směrném čísle.
To je základní technický parametr každého blesku. Je to fakticky násobek vzdálenosti a použité clony při 100 ISO. Takže, pokud přístroj při 100 ISO na clonu F4 kvalitně nasvítí objekt vzdálený 3 metry, je to směrné číslo 3×4=12. Když tedy máme největší clonový otvor objektivu F2,8, na tuto plnou světelnost nasvítíme objekt vzdálený 12/2,8=4,3 metry. Pokud bychom chtěli nasvítit vzdálenější objekty, musíme zvýšit ISO. Zní to složitě, je to jednoduché: když směrné číslo dělíme počtem metrů, vyjde nám clona, když ho dělíme clonou, vyjde počet metrů. Se zvětšením citlivosti roste dosah.

Kompakty mívají malé směrné číslo, obvykle někde mezi 6 až 10, takže při 100 ISO dozáří cca 2 , nebo 3 metry.
Malé směrné číslo, to není jediný nedostatek. Ten by se dal překlenout – přinejmenším zvětšením ISO. Tady je třeba trocha počtů. Chceme-dejme tomu, aby dobře exponovaný byl objekt vzdálený 3 metry. Začneme na ISO 100 a směrném čísle 12. Vyjde nám clona F4. Když zvýšíme ISO na ISO 200, můžeme zvětšit clonu na F5,6. Tyto hodnoty odpovídají směrnému číslu 17. Analogicky můžeme postupovat dáál,. viz následující tabulku:

Z toho plyne, že „sousední“ hodnoty směrného čísla se od sebe liší – stejně jako hodnoty sousedních clon – v poměru 1:1,4. Je třeba je násobit faktorem 1,4, abychom získali směrné číslo příslušné pro vyšší hodnotu ISO. Takže například, kdybychom měli při ISO 100 směrné číslo 36, tak při ISO 200 bude směrné číslo zaokrouhleně 36 x 1,4 = 50. Od něho bychom pak odvozovali vzdálenost při specifické cloně, například při čloně F5,6 by vzdálenost byla asi 50 / 5,6=9 metrů.

To je jasné, ale má to všechno háček.
Účinnost světla se totiž mění se vzdáleností, a dokonce ne lineárně, ale kvadraticky. Tedy když podle našeho příkladu nastavíme 800 ISO, získáme sice při cloně F4 dobře exponované objekty vzdálené 8 m (33:4=8 a něco), ale čím bližší budou jiné objekty, tím víc přezářené budou. To je základní a neodstranitelná vlastnost vestavěných blesků. Svítí přímo před sebe a blízké předměty zasahují víc než vzdálené. Co je vpředu, bývá přesvětlené, co je vzadu, je podexponované.

	Blesk v kompaktu – zde Samsung L700.

Synchronizace je další důležitý pojem. Blesk svítí na zlomek vteřiny (typicky 1/3000 sec). Fotoaparát musí odpálit blesk v okamžiku, kdy má otevřenou závěrku. Hovoříme o synchronizaci, tedy o časovém sladění závěrky a blesku. Různé přístroje mají různý synchronizační čas, moderní aparáty až 1/500 sec, ale typicky 1/125 nebo 1/250 sec. Kompakty mívají synchronizační čas 1/60 sec. Ale pozor: záblesk se „vejde“ i do delšího času, než je synchronizační čas!

Režimy blesku
Přístroje mívají zvlášť vydělenou oblast pro ovládání blesku.
Když pracujeme v čistě automatickém režimu, přístroj samočinně aktivuje blesk, jakmile poklesne světelná hladina. Nastaví synchronizační čas (víme,ž e obvykle 1/60 sec) a fotí – i když jsme v divadle, na fotbale v padesáté řadě a pod.
Když ale pracujeme v režimu P (program) nebo jiném ručně ovladatelném programovatelném režimu, lze volit funkce blesku.
Především ho lze vypnout – ikonka přeškrtnutého blesku. To je důležité právě tam, kde se s bleskem fotit nesmí.
Můžeme ale fotit s vynuceným bleskem – je to ikonka blesku „bez přívlastku“. Pak přístroj nastaví synchronizační čas a fotí s bleskem i na sluníčku.
Pak ale existuje tzv. synchronizace do pomalého času. Bývá označena jako slow synchro, někdy rear synchro, někdy je pod scénickým režimem „noční portrét“ (na př. Canony to takto mají). Pak přístroj fotí s „přirozeným časem“, tedy s expoziční dobou, která odpovídá danému ISO a daným světelným podmínkám (a dané cloně) – a do této expozice jako doplněk pustí záblesk.

Fotografování do pomalého času je nejefektivnější způsob fotografování s vestavěným bleskem, jak si ukážeme v dalším pokračování tohoto článku.

Vestavěný blesk neboli zábleskové zařízení je součást výbavy všech amatérských přístrojů včetně jednookých zrcadlovek s výjimkou „high end“ profi třídy: u té se předpokládá použití výkonných externích blesků.

	Aktivovaný vestavěný blesk přístroje Leica V1 (nahoře) a Olympus SP550.

Vestavěný blesk je tedy nedílnou součástí těla přístroje. Kompakty bývají řešené tak, že reflektor blesku je odkrytý. Někdy ale je zapuštěný do těla přístroje a vyskočí až po aktivaci – takto je řešen v zrcadlovkách a přístrojích s elektronickým hledáčkem.

Napájení elektronického blesku je shodné s napájením přístroje, nemá žádný zvláštní zdroj, „pije“ ze stejného akumulátoru jako fotoaparát. To znamená, že použití blesku výrazně snižuje kapacitu přístroje, tedy pokud budeme hodně blýskat, nafotíme na jedno nabití méně obrázků. Nelze obecně říci, o kolik méně – záleží na mnoha okolnostech, ale moc neprohádáme, když řekneme, že tak polovinu.

Výkon
Výkon elektronického vestavěného blesku je poměrně malý. To proto, že s výkonem roste spotřeba, takže výrobci jdou na jakýsi kompromis. Kdybychom měli hovořit odporně, musíme se zmínit o směrném čísle.
To je základní technický parametr každého blesku. Je to fakticky násobek vzdálenosti a použité clony při 100 ISO. Takže, pokud přístroj při 100 ISO na clonu F4 kvalitně nasvítí objekt vzdálený 3 metry, je to směrné číslo 3×4=12. Když tedy máme největší clonový otvor objektivu F2,8, na tuto plnou světelnost nasvítíme objekt vzdálený 12/2,8=4,3 metry. Pokud bychom chtěli nasvítit vzdálenější objekty, musíme zvýšit ISO. Zní to složitě, je to jednoduché: když směrné číslo dělíme počtem metrů, vyjde nám clona, když ho dělíme clonou, vyjde počet metrů. Se zvětšením citlivosti roste dosah.

Kompakty mívají malé směrné číslo, obvykle někde mezi 6 až 10, takže při 100 ISO dozáří cca 2 , nebo 3 metry.
Malé směrné číslo, to není jediný nedostatek. Ten by se dal překlenout – přinejmenším zvětšením ISO. Tady je třeba trocha počtů. Chceme-dejme tomu, aby dobře exponovaný byl objekt vzdálený 3 metry. Začneme na ISO 100 a směrném čísle 12. Vyjde nám clona F4. Když zvýšíme ISO na ISO 200, můžeme zvětšit clonu na F5,6. Tyto hodnoty odpovídají směrnému číslu 17. Analogicky můžeme postupovat dáál,. viz následující tabulku:

Z toho plyne, že „sousední“ hodnoty směrného čísla se od sebe liší – stejně jako hodnoty sousedních clon – v poměru 1:1,4. Je třeba je násobit faktorem 1,4, abychom získali směrné číslo příslušné pro vyšší hodnotu ISO. Takže například, kdybychom měli při ISO 100 směrné číslo 36, tak při ISO 200 bude směrné číslo zaokrouhleně 36 x 1,4 = 50. Od něho bychom pak odvozovali vzdálenost při specifické cloně, například při čloně F5,6 by vzdálenost byla asi 50 / 5,6=9 metrů.

To je jasné, ale má to všechno háček.
Účinnost světla se totiž mění se vzdáleností, a dokonce ne lineárně, ale kvadraticky. Tedy když podle našeho příkladu nastavíme 800 ISO, získáme sice při cloně F4 dobře exponované objekty vzdálené 8 m (33:4=8 a něco), ale čím bližší budou jiné objekty, tím víc přezářené budou. To je základní a neodstranitelná vlastnost vestavěných blesků. Svítí přímo před sebe a blízké předměty zasahují víc než vzdálené. Co je vpředu, bývá přesvětlené, co je vzadu, je podexponované.

	Blesk v kompaktu – zde Samsung L700.

Synchronizace je další důležitý pojem. Blesk svítí na zlomek vteřiny (typicky 1/3000 sec). Fotoaparát musí odpálit blesk v okamžiku, kdy má otevřenou závěrku. Hovoříme o synchronizaci, tedy o časovém sladění závěrky a blesku. Různé přístroje mají různý synchronizační čas, moderní aparáty až 1/500 sec, ale typicky 1/125 nebo 1/250 sec. Kompakty mívají synchronizační čas 1/60 sec. Ale pozor: záblesk se „vejde“ i do delšího času, než je synchronizační čas!

Režimy blesku
Přístroje mívají zvlášť vydělenou oblast pro ovládání blesku.
Když pracujeme v čistě automatickém režimu, přístroj samočinně aktivuje blesk, jakmile poklesne světelná hladina. Nastaví synchronizační čas (víme,ž e obvykle 1/60 sec) a fotí – i když jsme v divadle, na fotbale v padesáté řadě a pod.
Když ale pracujeme v režimu P (program) nebo jiném ručně ovladatelném programovatelném režimu, lze volit funkce blesku.
Především ho lze vypnout – ikonka přeškrtnutého blesku. To je důležité právě tam, kde se s bleskem fotit nesmí.
Můžeme ale fotit s vynuceným bleskem – je to ikonka blesku „bez přívlastku“. Pak přístroj nastaví synchronizační čas a fotí s bleskem i na sluníčku.
Pak ale existuje tzv. synchronizace do pomalého času. Bývá označena jako slow synchro, někdy rear synchro, někdy je pod scénickým režimem „noční portrét“ (na př. Canony to takto mají). Pak přístroj fotí s „přirozeným časem“, tedy s expoziční dobou, která odpovídá danému ISO a daným světelným podmínkám (a dané cloně) – a do této expozice jako doplněk pustí záblesk.

Fotografování do pomalého času je nejefektivnější způsob fotografování s vestavěným bleskem, jak si ukážeme v dalším pokračování tohoto článku.