Večer ve Florencii

Dnes to bude o fotografování večer. Florencie je podobně položená jako Praha, tedy je v dolíku a obklopují ji kopce. Tradičně nejhezčí vyhlídka je z Michelangelova náměstí (kdyby vás to zajímalo, našel jsem i na webu odkaz, podstatné jsou snímky 16 až 19).

Přirozeně, že jsem měl zájem o snímky pořízené večer. Recept je známý – fotí se po západu slunce s expoziční kompenzací -1 (nejlépe, ale je třeba to vyzkoušet podle momentální situace). Lze samozřejmě fotografovat i v manuálním režimu a určit si expozici podle ctěné libosti. Bílou jsem nastavil na mráček +3 dle návodu Briana Petersona.

Tuto první ukázku fotila Ljuba Krbová Canonem EOS 400D, objektivem Tamron 18-200 s ručním nastavením expozice (1 sec při F6.3 na 400 ISO). Fotili jsme bez stativu (velká chyba, ale tahejte stativy na kole…), naštěstí na náměstí je kamenné zábradlí s širokým okrajem. Expozice tedy byla odladěna ručně. Je vidět, že nebe je ještě hodně světlé – vždy je třeba hlídat poměr svítivosti oblohy vůči terénu. Tady je to vyřešeno tak, že lososové nebe je na linii horní třetiny a město pod ním je velmi dobře čitelné.

Druhá ukázka je ode mne, foceno Nikonem D200 a objektivem Nikon 18-200 VR. Snímek je pořízen o něco později, Ponte Vecchio už není tak dobře vidět, efekt je založen na zrcadlení oblohy v řece.

A jsme u jádra problému. Ze stanoviště, na kterém jsme byli, leželo město mezi námi a zapadajícím sluncem, dostávalo se tedy do protisvětla. Když je to možné, je třeba se informovat o směrech východu a západu slunce a fotograficky se zařídit podle toho. Druhý den jsme se proto rozhodli vyjet na kole na některý z kopců na západním okraji města a fotit odtamtud.

Jenže, chyba lávky… Florencie je už dva tisíce let bohaté město, všechno je tu v soukromých rukách. Tam, kde je opravdu krásný pohled na město ve světle zapadajícího slunce, tam jsou paláce všech těch Borghiů a Viscontiů a Medici… Takže tenhle snímek urvaný průhledem mezi stromy jsem ukořistil ze silničky vedoucí do luxusního hotelu:

Mohu aspoň tvrdit, že je to „schválně“, že je to rámováno listovím… Jenže Ljuba si víc troufla, jakožto dáma se vypravila přes všechny přísné zákazy dovnitř, na dvůr toho hotelu (což je samozřejmě zase jeden z florentinských paláců) a tak ukořistila snímek Dómu v zapadajícím slunci:

A abyste opravdu o nic nepřišli, vyfotila i ten hotel:

Tož tak. Zopakuji tedy těch pár zásad pro večerní focení. Pokud máte pevný stativ, nemá cenu zvyšovat ISO. Zrcadlovka ovšem bez problému snese 400 ISO, pro případ, že se člověk dostane do nouze.
Nastavení bílé je delikátní – možná, že je nejlepší to nechat na automatu. Nastavení „obláček +3“ mi připadá příjemné, proteplené. Pokud ovšem byste fotili v RAW režimu, rozhodnutí jak fotit může počkat, barevné tónování si nastavíte na počítači.

Expozice se musí bedlivě kontrolovat. V automatickém režimu (tedy v P, ale i v A – priorita clony) automat neustále pracuje a je tudíž třeba jít s kompenzací dolů, aby se dosáhlo večerního efektu. Jenže, jak „dolů“? Je ošemetné spoléhat se na LCD displej. Ten obvykle optimisticky ujišťuje, že obrázek je OK, a ve skutečnosti bude temný jak bota. Spolehlivý je histogram. Aby snímek vypadal „nočně“, měla by pravá část křivky začít stoupat někde mezi polovinou a třetí čtvrtinou – tedy někde kolem úrovně 140 (střed, připomínám, je 128). Když je křivka pod polovinou, obraz pak bývá hodně tmavý a úpravy mívají nepříjemné důsledky.

Dnes to bude o fotografování večer. Florencie je podobně položená jako Praha, tedy je v dolíku a obklopují ji kopce. Tradičně nejhezčí vyhlídka je z Michelangelova náměstí (kdyby vás to zajímalo, našel jsem i na webu odkaz, podstatné jsou snímky 16 až 19).

Přirozeně, že jsem měl zájem o snímky pořízené večer. Recept je známý – fotí se po západu slunce s expoziční kompenzací -1 (nejlépe, ale je třeba to vyzkoušet podle momentální situace). Lze samozřejmě fotografovat i v manuálním režimu a určit si expozici podle ctěné libosti. Bílou jsem nastavil na mráček +3 dle návodu Briana Petersona.

Tuto první ukázku fotila Ljuba Krbová Canonem EOS 400D, objektivem Tamron 18-200 s ručním nastavením expozice (1 sec při F6.3 na 400 ISO). Fotili jsme bez stativu (velká chyba, ale tahejte stativy na kole…), naštěstí na náměstí je kamenné zábradlí s širokým okrajem. Expozice tedy byla odladěna ručně. Je vidět, že nebe je ještě hodně světlé – vždy je třeba hlídat poměr svítivosti oblohy vůči terénu. Tady je to vyřešeno tak, že lososové nebe je na linii horní třetiny a město pod ním je velmi dobře čitelné.

Druhá ukázka je ode mne, foceno Nikonem D200 a objektivem Nikon 18-200 VR. Snímek je pořízen o něco později, Ponte Vecchio už není tak dobře vidět, efekt je založen na zrcadlení oblohy v řece.

A jsme u jádra problému. Ze stanoviště, na kterém jsme byli, leželo město mezi námi a zapadajícím sluncem, dostávalo se tedy do protisvětla. Když je to možné, je třeba se informovat o směrech východu a západu slunce a fotograficky se zařídit podle toho. Druhý den jsme se proto rozhodli vyjet na kole na některý z kopců na západním okraji města a fotit odtamtud.

Jenže, chyba lávky… Florencie je už dva tisíce let bohaté město, všechno je tu v soukromých rukách. Tam, kde je opravdu krásný pohled na město ve světle zapadajícího slunce, tam jsou paláce všech těch Borghiů a Viscontiů a Medici… Takže tenhle snímek urvaný průhledem mezi stromy jsem ukořistil ze silničky vedoucí do luxusního hotelu:

Mohu aspoň tvrdit, že je to „schválně“, že je to rámováno listovím… Jenže Ljuba si víc troufla, jakožto dáma se vypravila přes všechny přísné zákazy dovnitř, na dvůr toho hotelu (což je samozřejmě zase jeden z florentinských paláců) a tak ukořistila snímek Dómu v zapadajícím slunci:

A abyste opravdu o nic nepřišli, vyfotila i ten hotel:

Tož tak. Zopakuji tedy těch pár zásad pro večerní focení. Pokud máte pevný stativ, nemá cenu zvyšovat ISO. Zrcadlovka ovšem bez problému snese 400 ISO, pro případ, že se člověk dostane do nouze.
Nastavení bílé je delikátní – možná, že je nejlepší to nechat na automatu. Nastavení „obláček +3“ mi připadá příjemné, proteplené. Pokud ovšem byste fotili v RAW režimu, rozhodnutí jak fotit může počkat, barevné tónování si nastavíte na počítači.

Expozice se musí bedlivě kontrolovat. V automatickém režimu (tedy v P, ale i v A – priorita clony) automat neustále pracuje a je tudíž třeba jít s kompenzací dolů, aby se dosáhlo večerního efektu. Jenže, jak „dolů“? Je ošemetné spoléhat se na LCD displej. Ten obvykle optimisticky ujišťuje, že obrázek je OK, a ve skutečnosti bude temný jak bota. Spolehlivý je histogram. Aby snímek vypadal „nočně“, měla by pravá část křivky začít stoupat někde mezi polovinou a třetí čtvrtinou – tedy někde kolem úrovně 140 (střed, připomínám, je 128). Když je křivka pod polovinou, obraz pak bývá hodně tmavý a úpravy mívají nepříjemné důsledky.