Ještě krotíme světelné rozdíly

Minulý pátek jsme si zde ukazovali metodu, jak postupovat v případě, kdy fotografujeme scénu s velkými světelnými rozdíly. Z odezvy čtenářů vyplynuly určité nejasnosti. Pokusme se je tedy rozptýlit. Čtenář pan J.W. nejdříve cituje můj článek a pak napsal::

„…rozpětí jasů je zde veliké a lze ho orientačně vyjádřit rozpětím od 1/40 do 1/400 sekundy. Snadno spočítáme, kolik je to expozičních hodnot (zkratka EV):

1/40 – 1/80 – 1/160 – 1/320 – 1/640

Je to (přibližně) rozpětí pěti expozičních stupňů“

A to je ten nesmysl – řada 1/40 až 1/640 má rozsah 4 EV, takže 1/40 – 1/400 musí být asi tak 3.5 EV. Dvě sousední hodnoty, které mají poloviční čas se liší o 1 EV, takže 1/40-1/80 je 1 EV, 1/80-1/160 je 1 EV,.., 1/320-1/640 je 1 EV, celkem 4 EV.

Rozdíl v pohledu spočívá v tom, že já počítám jednotlivé úrovně a těch je vskutku pět, kdežto pan J.W. počítá rozdíly mezi nimi a ty jsou pochopitelně čtyři. K objasnění této zdánlivé záhady je třeba si připomenout, co vlastně měříme.

Fotografický aparát (je jedno, zdali analogový nebo digitální) typicky zachycuje odražené světlo. Samozřejmě se stává, že v záběru je světelný zdroj, tedy slunce, lampy, jasně zářící mraky a pod., ale pro naši úvahu vycházejme z předpokladu, že zachycujeme odražené světlo. Světelné paprsky vycházejí ze zdroje, dopadnou na povrch předmětů, odrážejí se a odražené vniknou do optické soustavy objektivu a po zpracování objektivem dopadnou na citlivou plochu, bez ohledu na to, zda je to filmový materiál nebo snímač.

Záleží na dvou faktorech, kolik světla projde objektivem na citlivou plochu:

• množství světla, tedy úroveň osvětlení
• odrazivost materiálu, na který paprsky dopadají a od něhož se odrážejí

Čím je více světla, tím více paprsků se odrazí.
Čím je větší odrazivost, tím více paprsků se odrazí a naopak, čím je nižší odrazivost, tím více paprsků se pohltí a tím méně se odrazí.

Záleží tedy na dvou faktorech, opakuji: na úrovni osvětlení a odrazivosti objektů.

Aby bylo možno světlené poměry změřit, je třeba udělat v měření pořádek. Jak?
Úroveň osvětlení se mění, jiné je v poledne za sluníčka a jiné v místnosti osvětlené svíčkami. Úroveň osvětlení je tedy proměnná. Proto musíme stanovit nějakou danou odrazivost, abychom vyloučili zkreslení výsledku: je logické, že k jiným výsledkům za stejného světla bychom došli, kdybychom měřili světlo odražené od hromady uhlí a podruhé od hromady sněhu – třebaže by světlo bylo stejné, výsledek by byl jiný.

Proto se všechny měřicí přístroje tohoto typu, ať jsou to externí expozimetry anebo měřicí elementy ve fotoaparátech, kalibrují. Tedy jsou nastavení všechny na jednotnou normalizovanou odrazivost. Tou je tzv. osmnáctiprocentní šedá. Jde o plochu, která pohlcuje a odráží více méně stejně všechny barevné složky světla (proto je plocha šedá) a má takovou odrazivost, že pohltí 82 procent dopadajícího světla a 18 procent ho odrazí. V odborné obchodě si můžete koupit tabulku osmnáctiprocentní šedé, používá se hlavně v ateliérové fotografii, ale lze jí s úspěchem použít kdekoli.

Kdybychom tedy postupovali metodicky a na rozmanitě nasvícené scéně bychom bodově měřili světlo odražené od této normalizované tabulky, získali bychom – dejme tomu – hodnoty, jež citoval náš čtenář:

1/40 – 1/80 – 1/160 – 1/320 – 1/640 při cloně F10 a ISO 100.

Je logické, že je to skutečně pět úrovní, tedy skutečně jde o 5 EV, jak jsem psal v mém článku. V jistém smyslu expozičně ideální je zřejmě tato scéna – podívejte se na obrázek a jeho histogram:

Jasy jsou rozloženy skoro ideálně kolem střední hodnoty. Tento příklad je samozřejmě extrémní, nicméně je to příklad, kdy expoziční automatika nastavuje přesně tak, jak je kalibrována – kameny mají odrazivost velmi podobnou 18procentní šedé.

Opakuji, jde o výjimečnou expoziční situaci. V archivu jsem si vyhledal opačnou situaci, kdy odrazivost objektu je zde všude více méně stejná (přírodní dřevo), ale je zásadně rozdílné osvětlení.

Otevřenými dveřmi proniká přímé sluneční světlo, kdežto schodiště je ve stínu. Automatika dala přednost zastíněným partiím, takže sluncem ozářená místa jsou beznadějně přeexponována, přepálena.

Podle toho vypadá i histogram – má dva vrcholy, vlevo jsou tmavé tónu, středních je pramálo a vpravo nám vyletěl „komín“ vysokých jasů, až je tam absolutní bílá: to jsou ty přepálené partie.

V praxi obvykle sebou nenosíme šedou tabulku, nicméně bodové proměření scény, zejména krajností, je velmi dobrý postup. Zopakuji: je třeba nastavit prioritu clony (aby nám automatika nežonglovala s poměrem clona / čas) a zjistit hodnotu času v nejhlubších stínech a nejvyšších světlech. Pak je třeba najít střední hodnotu. Jestliže napočítáme pět EV, podaří se nám více méně spolehlivě najít nějakou rozumnou střední hodnotu. Avšak když jich je 6 a více, nastávají problémy. Pak doporučuji přiblížit se expozičně jasům a nikoli stínům, protože hluboké stíny nejsou takové nebezpečí, jako vysoké jasy.

Minulý pátek jsme si zde ukazovali metodu, jak postupovat v případě, kdy fotografujeme scénu s velkými světelnými rozdíly. Z odezvy čtenářů vyplynuly určité nejasnosti. Pokusme se je tedy rozptýlit. Čtenář pan J.W. nejdříve cituje můj článek a pak napsal::

„…rozpětí jasů je zde veliké a lze ho orientačně vyjádřit rozpětím od 1/40 do 1/400 sekundy. Snadno spočítáme, kolik je to expozičních hodnot (zkratka EV):

1/40 – 1/80 – 1/160 – 1/320 – 1/640

Je to (přibližně) rozpětí pěti expozičních stupňů“

A to je ten nesmysl – řada 1/40 až 1/640 má rozsah 4 EV, takže 1/40 – 1/400 musí být asi tak 3.5 EV. Dvě sousední hodnoty, které mají poloviční čas se liší o 1 EV, takže 1/40-1/80 je 1 EV, 1/80-1/160 je 1 EV,.., 1/320-1/640 je 1 EV, celkem 4 EV.

Rozdíl v pohledu spočívá v tom, že já počítám jednotlivé úrovně a těch je vskutku pět, kdežto pan J.W. počítá rozdíly mezi nimi a ty jsou pochopitelně čtyři. K objasnění této zdánlivé záhady je třeba si připomenout, co vlastně měříme.

Fotografický aparát (je jedno, zdali analogový nebo digitální) typicky zachycuje odražené světlo. Samozřejmě se stává, že v záběru je světelný zdroj, tedy slunce, lampy, jasně zářící mraky a pod., ale pro naši úvahu vycházejme z předpokladu, že zachycujeme odražené světlo. Světelné paprsky vycházejí ze zdroje, dopadnou na povrch předmětů, odrážejí se a odražené vniknou do optické soustavy objektivu a po zpracování objektivem dopadnou na citlivou plochu, bez ohledu na to, zda je to filmový materiál nebo snímač.

Záleží na dvou faktorech, kolik světla projde objektivem na citlivou plochu:

• množství světla, tedy úroveň osvětlení
• odrazivost materiálu, na který paprsky dopadají a od něhož se odrážejí

Čím je více světla, tím více paprsků se odrazí.
Čím je větší odrazivost, tím více paprsků se odrazí a naopak, čím je nižší odrazivost, tím více paprsků se pohltí a tím méně se odrazí.

Záleží tedy na dvou faktorech, opakuji: na úrovni osvětlení a odrazivosti objektů.

Aby bylo možno světlené poměry změřit, je třeba udělat v měření pořádek. Jak?
Úroveň osvětlení se mění, jiné je v poledne za sluníčka a jiné v místnosti osvětlené svíčkami. Úroveň osvětlení je tedy proměnná. Proto musíme stanovit nějakou danou odrazivost, abychom vyloučili zkreslení výsledku: je logické, že k jiným výsledkům za stejného světla bychom došli, kdybychom měřili světlo odražené od hromady uhlí a podruhé od hromady sněhu – třebaže by světlo bylo stejné, výsledek by byl jiný.

Proto se všechny měřicí přístroje tohoto typu, ať jsou to externí expozimetry anebo měřicí elementy ve fotoaparátech, kalibrují. Tedy jsou nastavení všechny na jednotnou normalizovanou odrazivost. Tou je tzv. osmnáctiprocentní šedá. Jde o plochu, která pohlcuje a odráží více méně stejně všechny barevné složky světla (proto je plocha šedá) a má takovou odrazivost, že pohltí 82 procent dopadajícího světla a 18 procent ho odrazí. V odborné obchodě si můžete koupit tabulku osmnáctiprocentní šedé, používá se hlavně v ateliérové fotografii, ale lze jí s úspěchem použít kdekoli.

Kdybychom tedy postupovali metodicky a na rozmanitě nasvícené scéně bychom bodově měřili světlo odražené od této normalizované tabulky, získali bychom – dejme tomu – hodnoty, jež citoval náš čtenář:

1/40 – 1/80 – 1/160 – 1/320 – 1/640 při cloně F10 a ISO 100.

Je logické, že je to skutečně pět úrovní, tedy skutečně jde o 5 EV, jak jsem psal v mém článku. V jistém smyslu expozičně ideální je zřejmě tato scéna – podívejte se na obrázek a jeho histogram:

Jasy jsou rozloženy skoro ideálně kolem střední hodnoty. Tento příklad je samozřejmě extrémní, nicméně je to příklad, kdy expoziční automatika nastavuje přesně tak, jak je kalibrována – kameny mají odrazivost velmi podobnou 18procentní šedé.

Opakuji, jde o výjimečnou expoziční situaci. V archivu jsem si vyhledal opačnou situaci, kdy odrazivost objektu je zde všude více méně stejná (přírodní dřevo), ale je zásadně rozdílné osvětlení.

Otevřenými dveřmi proniká přímé sluneční světlo, kdežto schodiště je ve stínu. Automatika dala přednost zastíněným partiím, takže sluncem ozářená místa jsou beznadějně přeexponována, přepálena.

Podle toho vypadá i histogram – má dva vrcholy, vlevo jsou tmavé tónu, středních je pramálo a vpravo nám vyletěl „komín“ vysokých jasů, až je tam absolutní bílá: to jsou ty přepálené partie.

V praxi obvykle sebou nenosíme šedou tabulku, nicméně bodové proměření scény, zejména krajností, je velmi dobrý postup. Zopakuji: je třeba nastavit prioritu clony (aby nám automatika nežonglovala s poměrem clona / čas) a zjistit hodnotu času v nejhlubších stínech a nejvyšších světlech. Pak je třeba najít střední hodnotu. Jestliže napočítáme pět EV, podaří se nám více méně spolehlivě najít nějakou rozumnou střední hodnotu. Avšak když jich je 6 a více, nastávají problémy. Pak doporučuji přiblížit se expozičně jasům a nikoli stínům, protože hluboké stíny nejsou takové nebezpečí, jako vysoké jasy.