Nezařazené

Fotografujeme děti (1)

Jednička za názvem článku signalizuje, že půjde o seriál. Ano, a hodně dlouhý, protože v pátek se mi narodila vnučka. To se ví, že jsem před 36 lety fotil syna Davida a před 26 lety dceru Irenu, takto novopečenou matinku, ale to bylo před érou digi… Takže dnes to bude o focení v porodnici.

V porodnicích dnes – chválapánubohu – vládnou rozumné přátelské poměry, dříve neslýchané. Fotografovat se zde smí – můj zeť Robert byl s fotoaparátem Olympus Mju 600 i při porodu a fotil. Já jsem fotil druhý den, kdy Dominice zbývalo několik hodin do prvního výročí: bude celý den, plných 24 hodin, na světě!

Nejdříve technicky: fotit se může, ale pod podmínkou, že nebudu obtěžovat. To samozřejmě vylučuje použití blesku, externího i interního. To by měla být přísně dodržovaná zásada pro fotografování takto malých miminek. Vyzbrojil jsem se zrcadlovkou Canon EOS 350D (zabásnul jsem ho mé paní), protože je to přístroj malý a rozhodně méně nápadný, než můj Nikon D200. Je na něm setový objektiv Canon EF-S 18-55 mm, je sice světelný jen F3.5, ale hlavní je jeho široký úhel, který odpovídá 28 mm kinofilmového fotoaparátu. Fotografoval jsem odpoledne. V místnosti bylo denní světlo dopadající velikým oknem na druhé straně místnosti. To znamenalo, že některé fotky budou v protisvětle. Celková světelná hladina nebyla nijak oslňující, proto jsem nastavil citlivost na 1600 ISO. Světlo bylo denní, takže bylo možno ponechat automatické vyváření bílé. Fotografoval jsem v režimu program a nebylo třeba žádných expozičních kompenzací. Spolehl jsem se na to, že poměrové měření si s expozicí poradí a v tom mě Canon nezklamal.

Série má charakter reportáže. Specifika tohoto konkrétního případu spočívá v tom, že v místnosti jsme samozřejmě nebyli sami – byly tam ještě dvě maminky. Bylo tedy třeba postupovat diskrétně a ohleduplně. Žena po porodu není ve stavu filmové hvězdy kráčející pro Oscara a eventuálně snese, když ji fotí manžel, případně otec, ale rozhodně není nadšena, když by ji zabíral cizí chlap. Na to je tedy třeba si dát velký pozor.

Jak fotit takto malé miminko? Je to houstička a žádné akce se od něho čekat nedají. Dominika naštěstí nevřeštěla, chvilku spinkala, chvilkou koukala kolem sebe. Miminku očíčka jen plavou, samozřejmě nic nevnímá, je to jen zdání, že se na něco dívá. Nicméně je dobře si počkat na vhodnou chvíli a stisknout spoušť tak, aby se zachytilo „cosi jako výraz“. Využil jsem k tomu i sériové focení. Tím jsem zvyšoval pravděpodobnost, že zachytím správný výraz, a navíc jsem zmírnil riziko rozhýbání. Třebaže jsem fotil na 1600 ISO, expozice se pohybovala až k hranici 1/30 sec a zde je riziko neostrosti už vysoké.
Je ale třeba vnímat i některé detaily, na které člověk rychle zapomene. Například, že miminko má na sobě erární dupačky a na prsíčkách má štítek se jménem – i to patří ke koloritu porodnice. Je dobře nezapomenout na detail ručičky – nejlépe v konfrontaci s velkou dospělou rukou. Troufnul jsem si při tom ovládat aparát jen jednou rukou – při sériovém snímání jsem se vyvaroval nebezpečí stržení aparátu a snímek byl uspokojivě ostrý. Zaměřil jsem se i na některé další motivy z porodničního pokoje – a hlavně na Dominiku v pojízdné přepravce. Je to velmi důkladné zařízení, vyrobené z tlustých trubek a ten maličký červíček ubalený takovou změtí trubek vypadá velmi dojemně.

Šťastný otec a šťastná matka, to jsou další nezbytné objekty. Zde platí jedna důležitá zásada – je třeba snímků pořídit hodně, nestačí říct: jděte k sobě, a pak stisknout spoušť. Je totiž dobře se aspoň pokusit zachytit nějakou interakci mezi nimi, a ta je vyjádřena hlavně vzájemnými pohledy. Širokoúhlý objektiv umožňuje jít hodně blízko. Toho není třeba se bát – maximálním přiblížením odřízneme to, co do obrazu nepatří. Navíc, široký úhel zvýrazní objekty – v tomto případě osoby – v popředí, takže jsou v kompozici automaticky tou dominantou.
Co je nepříjemné, to je zkreslení: zejména obličeje někdy vypadají divně, nepřirozeně a nepěkně – lidé mají velké nosy a v porovnání s nosem malé uši. Na to je třeba myslet hlavně při fotografování obličeje dítěte. Pak je naopak třeba přejít na delší ohnisko našeho zoomu, v daném případě ohniskem 55 mm, což je v přepočtu skoro 90 mm. No a to je skoro ideální „portrétní“ ohnisko.

A jaká jsou fotografická nebezpečí, či úskalí? Skutečné nebezpečí je jen jedno – hrozí proostření, tedy takový případ, kdy autofokus zaostří na středovou oblast. To je třeba hlídat. Laborování se zaostřovacím bodem pokládám za zdlouhavý proces, raději „nabírám“ ostrost tím, že namáčknu v okamžiku, kdy je ve středu obrazu objekt, který bude v konečné kompozici na kraji, pak dokončím kompozici a pak teprve domáčknu spoušť. Jiné řešení nabízí přepnutí na ruční ostření. Hledáčky zrcadlovek jsou dost velké na to, aby se ostrost dala kontrolovat vizuálně. Majitelé EVF přístrojů (s elektronickým hledáčkem) nebo kompaktů to mají v tomto smyslu horší – těm bych doporučil skutečně tu první metodu, tedy pracovat s namáčknutím.

Druhé nebezpečí či spíš úskalí spočívalo v osvětlení. Ne snad, že by bylo kontrastní, naopak – v místnosti bylo příjemné měkké světlo. Nicméně mezi světlem a stínem byl přece jen značný rozdíl. Automatika Canonu se chovala velmi dobře, nedošlo k přepálení jasů ani v jednom případě, nicméně ve finále bylo třeba obrázky trochu srovnat softwarově, aplikací úpravy v křivkách na Zoner Photo Studiu 8.

Jednička za názvem článku signalizuje, že půjde o seriál. Ano, a hodně dlouhý, protože v pátek se mi narodila vnučka. To se ví, že jsem před 36 lety fotil syna Davida a před 26 lety dceru Irenu, takto novopečenou matinku, ale to bylo před érou digi… Takže dnes to bude o focení v porodnici.

V porodnicích dnes – chválapánubohu – vládnou rozumné přátelské poměry, dříve neslýchané. Fotografovat se zde smí – můj zeť Robert byl s fotoaparátem Olympus Mju 600 i při porodu a fotil. Já jsem fotil druhý den, kdy Dominice zbývalo několik hodin do prvního výročí: bude celý den, plných 24 hodin, na světě!

Nejdříve technicky: fotit se může, ale pod podmínkou, že nebudu obtěžovat. To samozřejmě vylučuje použití blesku, externího i interního. To by měla být přísně dodržovaná zásada pro fotografování takto malých miminek. Vyzbrojil jsem se zrcadlovkou Canon EOS 350D (zabásnul jsem ho mé paní), protože je to přístroj malý a rozhodně méně nápadný, než můj Nikon D200. Je na něm setový objektiv Canon EF-S 18-55 mm, je sice světelný jen F3.5, ale hlavní je jeho široký úhel, který odpovídá 28 mm kinofilmového fotoaparátu. Fotografoval jsem odpoledne. V místnosti bylo denní světlo dopadající velikým oknem na druhé straně místnosti. To znamenalo, že některé fotky budou v protisvětle. Celková světelná hladina nebyla nijak oslňující, proto jsem nastavil citlivost na 1600 ISO. Světlo bylo denní, takže bylo možno ponechat automatické vyváření bílé. Fotografoval jsem v režimu program a nebylo třeba žádných expozičních kompenzací. Spolehl jsem se na to, že poměrové měření si s expozicí poradí a v tom mě Canon nezklamal.

Série má charakter reportáže. Specifika tohoto konkrétního případu spočívá v tom, že v místnosti jsme samozřejmě nebyli sami – byly tam ještě dvě maminky. Bylo tedy třeba postupovat diskrétně a ohleduplně. Žena po porodu není ve stavu filmové hvězdy kráčející pro Oscara a eventuálně snese, když ji fotí manžel, případně otec, ale rozhodně není nadšena, když by ji zabíral cizí chlap. Na to je tedy třeba si dát velký pozor.

Jak fotit takto malé miminko? Je to houstička a žádné akce se od něho čekat nedají. Dominika naštěstí nevřeštěla, chvilku spinkala, chvilkou koukala kolem sebe. Miminku očíčka jen plavou, samozřejmě nic nevnímá, je to jen zdání, že se na něco dívá. Nicméně je dobře si počkat na vhodnou chvíli a stisknout spoušť tak, aby se zachytilo „cosi jako výraz“. Využil jsem k tomu i sériové focení. Tím jsem zvyšoval pravděpodobnost, že zachytím správný výraz, a navíc jsem zmírnil riziko rozhýbání. Třebaže jsem fotil na 1600 ISO, expozice se pohybovala až k hranici 1/30 sec a zde je riziko neostrosti už vysoké.
Je ale třeba vnímat i některé detaily, na které člověk rychle zapomene. Například, že miminko má na sobě erární dupačky a na prsíčkách má štítek se jménem – i to patří ke koloritu porodnice. Je dobře nezapomenout na detail ručičky – nejlépe v konfrontaci s velkou dospělou rukou. Troufnul jsem si při tom ovládat aparát jen jednou rukou – při sériovém snímání jsem se vyvaroval nebezpečí stržení aparátu a snímek byl uspokojivě ostrý. Zaměřil jsem se i na některé další motivy z porodničního pokoje – a hlavně na Dominiku v pojízdné přepravce. Je to velmi důkladné zařízení, vyrobené z tlustých trubek a ten maličký červíček ubalený takovou změtí trubek vypadá velmi dojemně.

Šťastný otec a šťastná matka, to jsou další nezbytné objekty. Zde platí jedna důležitá zásada – je třeba snímků pořídit hodně, nestačí říct: jděte k sobě, a pak stisknout spoušť. Je totiž dobře se aspoň pokusit zachytit nějakou interakci mezi nimi, a ta je vyjádřena hlavně vzájemnými pohledy. Širokoúhlý objektiv umožňuje jít hodně blízko. Toho není třeba se bát – maximálním přiblížením odřízneme to, co do obrazu nepatří. Navíc, široký úhel zvýrazní objekty – v tomto případě osoby – v popředí, takže jsou v kompozici automaticky tou dominantou.
Co je nepříjemné, to je zkreslení: zejména obličeje někdy vypadají divně, nepřirozeně a nepěkně – lidé mají velké nosy a v porovnání s nosem malé uši. Na to je třeba myslet hlavně při fotografování obličeje dítěte. Pak je naopak třeba přejít na delší ohnisko našeho zoomu, v daném případě ohniskem 55 mm, což je v přepočtu skoro 90 mm. No a to je skoro ideální „portrétní“ ohnisko.

A jaká jsou fotografická nebezpečí, či úskalí? Skutečné nebezpečí je jen jedno – hrozí proostření, tedy takový případ, kdy autofokus zaostří na středovou oblast. To je třeba hlídat. Laborování se zaostřovacím bodem pokládám za zdlouhavý proces, raději „nabírám“ ostrost tím, že namáčknu v okamžiku, kdy je ve středu obrazu objekt, který bude v konečné kompozici na kraji, pak dokončím kompozici a pak teprve domáčknu spoušť. Jiné řešení nabízí přepnutí na ruční ostření. Hledáčky zrcadlovek jsou dost velké na to, aby se ostrost dala kontrolovat vizuálně. Majitelé EVF přístrojů (s elektronickým hledáčkem) nebo kompaktů to mají v tomto smyslu horší – těm bych doporučil skutečně tu první metodu, tedy pracovat s namáčknutím.

Druhé nebezpečí či spíš úskalí spočívalo v osvětlení. Ne snad, že by bylo kontrastní, naopak – v místnosti bylo příjemné měkké světlo. Nicméně mezi světlem a stínem byl přece jen značný rozdíl. Automatika Canonu se chovala velmi dobře, nedošlo k přepálení jasů ani v jednom případě, nicméně ve finále bylo třeba obrázky trochu srovnat softwarově, aplikací úpravy v křivkách na Zoner Photo Studiu 8.