(úryvek z románu – květen 2009)
„Takže to necháme na tobě. My tě tu zavřeme, Kubo Nedomý. Samotného. Potmě. Nebudeš tu sám, neboj. Dáme ti společnost. V téhle bedně je pět sklípkanů.
Mechano, pochopitelně.“
Mechano. Miniaturní roboti. Sklípkan? To je přece pavouk. Na Luně moc pavouků není. Snad někde v muzeu nebo nějaké zoologické expozici. Takže to bude nějaká mechanická sviňárna.
Bizon pokračoval.
„Mají jednoduchý program. Jakmile se dostanou k něčemu živému, zabijou to. Mají ejektory nervového jedu, chápeš? Navádí je zvuk. Dokud se nebudeš hýbat, jsi v bezpečí. Pohneš se, a půjdou po tobě. Dovedou docela rychle běhat a rádi šplhají. Ty svorkovnice jsou pod napětím. Dotkni se a je z tebe škvarek. Když to vydržíš hodinu, uvěřím, že jsi čistej.“
„A co záznam? Sakra, Bizone, co ten záznam?“ rozječela se Striga.
„Tiše mlč,“ okřikl ji Bizon. „Je to záznam toho, co mají na velitelství. Schieberka ho mohla chtít namočit, nebo ten pitomec Isidor. To všechno je možný.“
„Ale nejistý.“
„No právě,“ přisvědčil Bizon. „Proto se o tom musíme přesvědčit.“
„Já mu neuvěřím nikdy.“
„Na tom nezáleží, Strigo,“ otočil se k ní Bizon a bylo vidět, že už toho má pokrk. „Podstatné je, čemu uvěřím já.“
„Dobrý, dobrý,“ řekla Striga a ztratila se za hradbou chlapů.
Celou tu dobu, kdy tak hezky mluvil, držel Bizon krabici pěkně daleko od těla. Když skončil, poodešel, naklonil se nad zábradlí můstku, vystrčil krabici hodně daleko do prostoru a pak něco udělal a krabici se otevřelo dno.
Zevnitř vyklouzlo pět bělavých obláčků nebo medúz. Bylo na tom vidět, že je to upředeno z lehounkého materiálu. Z obláčků vyčuhovaly nohy, ty se zmítaly ve vzduchu. Každý ten předmět mohl vážit několik gramů. Zvolna se snášely k podlaze, pak bylo vidět, že jeden obláček se zachytil na stěně, nožičky zakmitaly, umělý pavouček se neopatrně dotkl obnažených vodičů, pak to prsklo, blesklo a Bizon se zasmál.
„Jsi klikař, Nedomý. Už jich nemáš proti sobě pět. Zůstali jen čtyři. Ale aspoň vidíš, co se stane, když si nedáš bacha.“
Zamával mi a spěšně se vracel pozpátku k východu. Díval jsem se za ním, pak jsem pohlédl dolů. Čtyři sklípkani se rozběhli ve směru, kudy šel Bizon.
Vedly je jeho kroky. Mají nějakou paměť? Anebo to jsou jednoúčelové stroje. Už jsem jinde vyprávěl o létajícím zabíjecím robotovi. Taky takový složitě jednoduchý automat.
Tak, a byla tma.
Člověk se málo kdy ocitne v opravdové tmě. Vždycky někde něco svítí nebo aspoň září. Tady byla naprostá tma, bez jediného fotonu, který by se snad někde zatoulal a poletoval prostorem. Já párkrát pořádnou tmu zažil na šachtě, když jsem dělal havířinu na Českopolské, hned na začátku, když jsem přišel ve třiačtyřicátém. Hnusná věc, taková absolutní tma. Věděl jsem, že nesmím myslet na sebe, tedy že nesmím soustředit pozornost na jakoukoli část těla. Když pomyslím na levou nohu, budu mít dojem, že mi narostla do obludných rozměrů, nebo že mi narostl nos, ruka, prostě cokoli, co mi vytane na mysli.
Dýchej, Kubo, dýchej.
To mi radila Su, bojovnice vycvičená v ninjutsu, v umění tichého zabíjení. Učila mě krok sněžné smrti, který může trvat pět minut nebo i půl hodiny, kdy člověk přenáší váhu skoro gram po gramu.
Znal jsem mechaniku robotů dost na to, abych si dovedl představit, jak jsou ti zabijáčtí sklípkani vybavení.
Žádná bytost ani žádný stroj nemá absolutní vlastnosti. Stroje se stavějí k nějakému účelu. Budiž, tyhle stroje mají zabíjet a navádí je hluk. Jaký hluk a co to je ten hluk? Je to nějaká energie předávaná vzduchem a pevnou látkou. Má různou intenzitu. Když se – dejme tomu – pohybuje člověk, dopadá nohama na podložku určitou silou. Dopad vyvolá hluk. Když po skle poleze moucha, její nohy taky budou dopadat na hmotnou podložku a také jí předají
nějakou energii. Jenže to bude řádově mnohem nižší energie než ta, kterou předala pata dopadající lidské nohy.
Stroj konstruovaný na zabíjení lidí bude mít svoje receptory kalibrované spíš na energii lidské než muší nohy.
Otázka je, jestli má vůbec smysl se pohybovat, uvažoval jsem. Dali mi časový limit. Hodina, to není dlouhá doba.
Vydržím bez hnutí stát hodinu na jednom místě?
Su by to dokázala. Tihle ninžové se dovedou změnit v kámen nebo strom, když je to zapotřebí. Učila mě to. Stejně jako při kroku sněžné smrti je to hlavně otázka hospodaření s dechem.
Vzduch se musí vtahovat nosem, bez šelestu vpravovat do plic a nechat volně vycházet ústy. Jako bys vdechoval diamantovou nitku, radila mi Su. Nosem ji do sebe vtáhneš, ústy vypustíš. Nitka, pavoučí vlákno.
Pavoučí jed.
Ty sněžné potvory dokáží stříknout smrtící tekutinu. Na jak daleko? Dovedou se trefovat? I to je otázka nastavení parametrů. S rostoucí přesností rostou výrobní nároky a tím i náklady. Zadání znělo, že stroje mají být malé a lehké, zřejmě velmi obratné. Takže toho v sobě moc nemají, kromě čidel na detekci zdroje hluku, pohybového ústrojí, zásoby energie a samozřejmě emitoru jedovaté tekutiny. Není důvod, proč by měly oběť ostřelovat zdaleka.
Dokáží se čile přiblížit a pálit z bezprostřední blízkosti.
Když se nebudu hýbat, jsme před nimi více méně v bezpečí, pokud ovšem mi Bizon nezatajil, že mají, dejme tomu, senzory na infračervenou složku světla.
Nemají, zavrhl jsem tuto možnost. To by se Bizon a jeho parta nepobavili. Dovedl jsem si představit, že na mě pálí infra reflektory a dívají se, jak tu poulím oči do tmy.
Tu radost jim neudělám, abych tu hodinu stál jako svatý ta mostě.
Co ale mi jiného zbývá?
Snažil jsem se vzpomenout si na topografii místnosti. Když jsme stáli na můstku ještě ve tmě, snažil jsem si zapamatovat, kudy vede cesta. Ke dveřím to bylo jednoduché, to byla přímá štreka. Jenže tam nesmím jít. Tudy odcházel Bizon a sklípkani se rozběhli za ním. Pravděpodobně vylezli až ke dveřím a protože ztratili zvukovou stopu, zůstali na místě. Ti se nepotřebují cvičit v trpělivosti.
Nehnou nohou, dokud jejich senzory nezachytí další zvuk.
Potom vyrazí.
Dýchej, Kubo, dýchej, opakoval jsem si. Bylo mi horko. Přemýšlel jsem, jestli na mě svítí Bizon nějakými infra zářiči, anebo zda se potím strachem.
Vybavil jsem si své pocity, jaké jsem prožíval při přepravě sem, na Ultimus. V mém vzdoru bylo i hodně zoufalství. Netušil jsem, co mě čeká a najednou mi nějak přestalo záležet na životě a říkal jsem si, že to raději skoncuju, než abych se tu tetelil strachy před nějakým hmyzem.
Teď jsem stál v naprosto jiné pozici. Měl jsem konkrétní protivníky, Schieberku s tím slizounem a Amalu, která mě bůhvíproč podrazila a shodila. V pozadí mohl stát Mantella, ovšem netušil jsem, o co by mu mohlo jít. Byla to záhada. Kdykoli klopýtnu o záhadu, vzbudí se ve mně strašidlo, které se jmenuje zvědavost. A to pak jsem schopný překonat všechno,. i hodinu bez hnutí s nohou za krkem.
No, neměl jsem nohu na nepatřičném místě, naopak, obě spočívaly tam kde měly. Začalo mě ale bolet celé tělo. Dýchal jsem přesně podle zásad, jež mi Su vštěpovala, a bylo mi to málo platné.
Nehorší bolest se ozvala na pravé hýždi. Bylo to, jako kdyby mě tam něco tlačilo, jako bych tam měl vražený nůž nebo hřebík nebo nějakou jinou špičku.
Pomaličku, centimetr po centimetru, jsem přesouval ruku dozadu. Čím blíže jsem byl dlaní to u místu, tím víc jsem si myslel, že to není žádná fikce.
A opravdu, když se mi konečně podařilo přistát dlaní na zadní polokouli, nahmatal jsem nějaký tvrdý předmět, zřejmě váleček.
Uvědomil jsem si, že mám vzadu kapsu.
Ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nedokázal jsem se vzpomenout, že bych si něco do zadní kapsy dával.
Opět centimetr po centimetru jsem šátral, až jsem nahmátl okraj kapsy. Vsunul jsme za okraj konečky prstů a vsouval ruku dovnitř.
Dotkl jsem se něčeho kovového.
Nakonec jsem to vytáhl a uvědomil jsem si, že je to svítilna.
Nějaká dobrá duše využila tlačenice a šoupla mi do kapsy baterku.
Pomaličku jsem přejížděl bříškem palce po jejím povrchu, až jsem nahmatal vyvýšeninu. Stiskl jsme ji a baterka se rozsvítila.
Zamžikal jsem.
Záře mě nejdřív oslnila. Docela jsem se lekl, protože jsem si myslel, že mě ty potvory už obklopily. Byly to ale jen přeludy, optický klam oslněného zraku. Namířil jsem kužel světla ke dveřím. Čekal jsme, že tam ty smrtící medúzy uvidím.
Nikde nebyly.
Kdybych zadupal, uvidím je natotata, řekl jsem si.
Nastala chvíle pro krok sněžné smrti. Věnoval jsem příštích pět minut dvěma krokům, které mě dopravily k zábradlí.
Dole, hluboko pod sebou, jsem uviděl v šeru, téměř ve tmě, tři bílé skvrny. Byli to sklípkani, kteří se zvolna přesouvali kamsi stranou. Musel je tam vábit nějaký hluk, jinak by zůstali na místě. Kdepak zůstal vězet ten čtvrtý?
Lekl jsem se. Ve tmě to zasršelo a tři sklípkani se okamžitě rozběhli ke zdroji hluku.
Jenže to shořel ten jejich čtvrtý kolega, který si zřejmě chtěl zkrátit cestu přes svorkovnice a doplatil na to.
Zastavili se a znovu se vydali původním směrem.
Jsou to zabíječi, uvažoval jsem. Mají zvuková čidla kalibrované na specifický zdroj hluku. Asi ne na mechanický zdroj, spíš na hluk pojený s pohybem člověka. A co to sršení? Ono je asi jedno, jestli shoří živý organismus nebo mechano. Vždyť i v mechanu je spousta organických a paraorganických látek.
Jistě by bylo možné zdroj sršení od sebe odlišit, jenže za cenu větší složitosti, váhy a energetických nároků.
Všechny tyhle úvahy mě vedly k přesvědčení, že někde na opačném konci tohoto technologického komplexu je něco živého, co se pohybuje a přitahuje na sebe pozornost sklípkanů.
Všude kolem mě se zlatě leskly svorkovnice. Ozvalo se ve mě to zlověstné přání smrti, to nutkání odejít rychle, abych už byl z toho slzavého údolí pryč. Stačilo by vztáhnout ruku, nahnout se…
Anebo zadupat a zavolat „pojďte ke mně, kluci“ a už bych měl svoji dávku nervového plynu na povrchu těla.
Ne, tuhle radost Bizonovi a Amale neudělám.
Pomalu jsem přesouval váhu a ve světle baterky jsem pozoroval reakci sklípkanů. Všiml jsem si, že strnuli, když zaslechli nový zdroj hluku. Ten jejich miniaturní pozitronový mozek potřeboval nějaký čas na analýzu. Kdybych udělal něco neopatrného, svým chováním by mě varovali.
Možná.
Teď už bylo jasné, že ti tři malí bílí zabijáci po něčem jdou. Hnali se kupředu a já toho využil a přidal také do kroku. Využíval jsem všeho, co mě Su naučila. V bojovém umění se hodně dbá na stabilitu a na pružnost pohybu. Chůze je základ pevného postoje. V každém okamžiku je třeba čelit útoku, který může přijít z kterékoli strany. Pohybující se bojovník je centrem koule ohrožení, nepřítel čeká na všech stranách.
Když mi tohle Su vykládala nad šálkem bílého čaje Bai Hao Yin Zhen, mohl jsem se nad tím ušklíbat. Jenže v tomhle prostředí to byla stoprocentní pravda.
Tři sklípkany jsem viděl, ale kolik jich mohlo být kdekoli kolem mě?
Soustředil jsem se na postup vpřed. Jistě mě hnala zvědavost. Mohl jsem zůstat tam, kam mě postavili a čekat, až si pro mě přijdou. Sklípkani ode mě odběhli a to mi dalo prostor na přešlápnutí, na uvolnění. Mohl jsem tu hodinu vcelku v pohodě přečkat. Bizon by přišel a já bych mu řekl, no vidíš, že jsem nevinnej jako lilium a on by řekl, dám si na tebe pozor a Amala by něco brebentila a Striga by ječela, já mu nevěřím nos mezi očima a on by řekl, drž hubu, tady šéfuju já!
Tak to tedy ne.
Další krok. Sklípkani teď vartovali na konci lávky dlouhé asi deset metrů. Ve stěně jsem viděl obdélníkový obrys. Byly tam dveře? Mohl to být prolis nebo zbytek nějaké instalace.
Přiblížil jsme se na pět metrů a zůstal stát.
Zdálo se mi, že jeden ze sklípkanů zatápal nožkama a zvolna se ke mně stáčel. Možná něco zaslechl? Třeba k němu dolehl můj tlukot srdce, nebo dech.
Ne, dýchal jsem hodně zvolna a byl jsem si jistý, že mě nemohou slyšet. Ovšem tep srdce jsem ovlivnit nemohl.
Sakra, jestli jsou kalibrovaní na tohle…
Podezíravý sklípkan sebou trhl a zase se obrátil k obdélníku.
Musely to být dveře.
Zaslechl jsem křik a dupot.
Někdo za dveřmi byl. křik zněl zoufale. Nerozuměl jsem slovům, ale z tónu bylo jasně patrné, že tam někdo volá o pomoc.
Nebo prosí o milost?
Tohle je kriminál, připomněl jsem si. Nesmím se nechat zmást tím, že Podlaží je podpovrchový habitat pro specifický druh prominentů. Vytvořili si ho lidi, kteří se chtěli udělat sami pro sebe. Možná psanci, možná sobci, možná něco mezi tím. Ale taky tu byli násilníci a vrazi, lidé potrestaní a možná taky lidi bez špetky rozumu v hlavě. Věděl jsem o osmnáctce, ale třeba to nebylo jediné kárné zařízení na Ultimu.
Ale ani o osmnáctce jsem netušil, kde ji najít. Že by byla tam za těmi dveřmi?
Někdo zabušil na dveře. V jejich hodní části se rozsvítilo zelené světlo. Znamenalo to, že ten člověk, byl to muž, soudě podle hlasu, se dotkl senzoru.
Znamenalo to, že se dveře dají otevřít.
Sklípkani se nedočkavě chvěli.
Dveře se otevřely a na prahu se objevila postava nějakého chlapíka v oranžovém vězeňském munduru.
„Bacha!“ zařval jsem na něho. Taky jsem zadupal, abych odvedl pozornost sklípkanů.
To mu prodloužilo život o pár vteřin.
Sklípkani najednou nevěděli, kterým směrem upřít pozornost.
„Zavři ty dveře!“ křikl jsem.
„Ne!“ zaječel zoufale. Ohlédl se. V temnu za ním jsem zahlédl nějaký stín. Něco, nebo někdo, se k němu blížilo. Všiml si sklípkanů metr od svých nohou.
Byl to pro něho okamžik rozhodnutí. Má jít sem, nebo zůstat tam? Co bylo hroznější, smrt nervovým jedem, nebo setkání se stínem, který mu byl v patách?
Volil první volbu.
Skočil a zabouchl za sebou dveře.
Dřív než se mu to podařilo, jeden ze sklípkanů dveřmi proběhl. Šel po zdroji zvuku a nejspíš ho lákalo to divné „něco“, co pronásledovalo muže v oranžovém mundúru. Přede dveřmi, na té naší straně, zůstali dva.
První sklípkan vystřelil svůj proud jedu. Tekutina pronikla tkaninou a okamžitě zapůsobila.
Poslední výkřik mi rval ušní bubínky. V předsmrtné křeči ten člověk zamával rukama, zapotácel se a jeho pohyby byly tak trhané a nepředvídatelné, že malý vrah nestačil uhnout a umírající ho rozdrtil podrážkou své boty. To už stříkal svůj jed druhý sklípkan. Rozběhl jsem se kupředu.
Dá se to zabít, opakoval jsem si. A když se to dá zabít, zabiju to.
Křuplo mi to pod podrážkou docela hnusně, živočišně.
Poslední zachroptění a tělo zhroucené u mých nohou znehybnělo.
