Pana K.V. zaujala diskuse kolem ostření. Napsal mi, že on sám ostří na AFS (singl ostření) a na středový bod a nikdy jinak. Ono je to ostření pořád ještě tak trochu úzké hrdlo techniky. Bývala jiná úzká hrdla. Vzpomínám, jak někdy koncem šedesátých let se vrátil odkudsi z Asie dnešní doyen české žurnalistiky Honza Petránek a přivezl si automatický fotoaparát na kinofilm. Ukazoval mi vyvolaný negativní pás. Já žasnul: jedno okno jako druhé, všechna stejně exponovaná, byl to první automat, který jsem viděl…
Ale k tomu ostření. Počet ostřicích bodů, sledování objektu, ostření na oko, to všechno jsou špeky z recenzí a propagačních materiálů. Nicméně, zachovám se jako pan K.V., vyznám se z toho, jak to dělám já.
Už před lety jsem si navykl na způsob obvyklý mezi fotoreportéry. Ti obvykle ostří stejně jako pan K.V. na jediný bod, umístěný ve středu. Má to několik výhod. Málo platné, ten element v centru obrazu je nejcitlivější – ať už je to bod na modulu fázové detekce v zrcadlovce, anebo bod přímo na čipu, jak to mají bezzrcadlovky. Krom toho – když si zvyknete na bod uprostřed obrazu, prostě víte, že tam je, nemusíte ho hledat, nikdy nikam neuplave. To podotýkám na okraj těch systémů, kdy jsou body volitelné a můžeme je volit i dotykem na displej, zatímco máme oko u elektronického hledáčku (přišel s tím před lety Panasonic). Pak sáhnete na displej a krucihýml, kde ten zaostřovací bod je. Takže, když je uprostřed, nikam mi neuteče.
K tomu singl ostření. Má to svůj důvod a svoji logiku. Vy namíříte na objekt, který je ve vámi zvolené rovině ostrosti, namáčknete spoušť – a pak volně dokomponujete záběr a ten původně zaostřený prvek může být třeba v rohu. Vy ho máte jaksi polapený, a je chycený, dokud držíte namáčknutou spoušť. No a pak domáčknete, exponujete a je to tam. Tady je ten princip. Zaostřím – na střed:
Následně zaostřený motiv umístím mimo střed (dle Neffova kompozičního desatera 🙂 ) a exponuju.
Žádná věda to není, je to velice jednoduché a není divu, že se tím pan K.V., jak mi píše v mailu, řídí už 18 let.
Reportérská vychytávka spočívá v tom, že u jen trochu lepších fotoaparátů lze v nastavení oddělit ostření od spouště. Spoušť, ta pak jen exponuje, eventuálně zahájí proces nastavení expozice. Ostření se pak alokuje na tlačítko na zadní stěně – bývá to hvězdička (pak se tomu říká ostření na hvězdičnu) nebo AF-L nebo AF-ON. Na mém Sony jsem si to nastavil dokonce jak na AF-ON, tak na AEL. Zavřít expozici nepotřebuju (AEL), protože ji mám nastavenou na manuál. Na dvě tlačítka, proto, že jsou mrňavá a nechci bádat a pátrat a hledat. Ostření – a teď pozor – se nastaví na průběžné ostření. Fotograf pak trvale drží to ostřicí tlačítko – a aparát pořád doostřuje. Jakmile ale tlačítko pustí, proces se zastaví – a je zaostřeno. Je to skvělé zejména pokud fotíme živou fotku a používáme sériové snímání. Je to taková repo finta.
Závěrem se ale přiznám ke zločinu. V poslední době jsem si navykl… na celoplošné ostření. Fotím hlavně street. Tam není na žádné čachrování s body a puntíky čas. Prostě… vidím, mám tam pětisetinu, lépe tisícinu, a už to tam peru pod tlakem. Zaostří se na to, co je vpředu (a nemusí to být ani uprostřed, jak vidno z ukázky dole) a co je nejvýraznější… a o tom to je.
Celoplošné ostření? Ano, na ty streetovky z bezprostřední blízkosti to je super. Ale čarovat s kompozicí se při tom nedá.
