Fotografujeme

Jak jsem fotil street

Streetová neboli pouliční fotografie… Bůh ví, zdali tenhle žánr bude za pět let existovat a kdo ví, zda existuje ještě dnes! Lidskoprávní hysterií rozdmychávaná přecitlivělost na jakýkoli údajný útok na lidskou identitu je pokládán div ne za zločin. Onehdy jsem u nás v Dolních Břežanech dostal do hledáčku chlapečky jedoucí na kole – všimli si mě a hned se na mě vrhli a oznámili mi, že jim mé počínání vadí a uklidnil jsem je, až když jsem fotky smazal. Tak to prostě je.

Daleko horší je to v Americe, tam bych si kluky na kole fotit ani netroufl a v Africe, tam vás kamenují. Za streetovou fotografií je dobře jezdit do Asie, tam ještě lidi neztratili ani vlídnost, ani rozum a je to tak nějak kraj zaslíbený. Letos to tedy byl Vietnam.

Za čtrnáct dní jsem nenarazil na žádnou nevraživost. Tohle byl dokonce extrém – fotil jsme jakýsi přírodní div a přihnala se rodinka, která tam hodlala piknikovat. Tatínkové začali zápasit před objektivem a šaškovali tam s dětičkami k potěšení svému i mému!



Ono k tomu přispívá i to, že tam fotí kde kdo kde koho a jako vrána vráně oči nevyklove, fotograf má pro fotografa pochopení. Snímek je ze staroslavného císařského města Hue.



Ještě k pochopení pro fotografa: okukovali jsme s Ljubou přes plot císařskou knihovnu v Hue. Přišla místní paní – hned mě napadlo, že nám jde vynadat, proč tam tak čumíme. Ne! Vemte to přes plot, nabádala nás. Já opravdu nejsem lezec přes ploty, Ljuba ano a šup, s pomocí té paní pořídila náramné fotky momentálně zavřené památky.



Na trhu? Můžete fotit, až zavaříte závěrku. A ještě se budou trhovkyně řehtat, určitě jim budete připadat stejně legrační, jako jsem jim připadal já.



Taky se může stát, že se ocitnete v roli oficiálního fotografa… skupinku fotila Ljuba, já fotil cvrkot.



Technicky vzato, měl jsem na to jednoduchý recept. Fotil jsem v manuálním režimu, pětisetinou na clonu 4.0 až 5.6, nastaveno automatické ISO. I při mizerném počasí vycházelo pod hodnotu 2000 a to dnes nedělá žádný problém. Výhodu mají fotoaparáty, které i při manuálním režimu a automatickém ISO dovedou nastavit korekci expozice – dovedou to Fujifilmy a Sony bezzrcadlovky. Širokoúhlý objektiv, já mám rád osmadvacítku – a celoplošné ostření s rozpoznáváním tváří jsme používal nejčastěji.



Někdy bylo nutno přitvrdit, jako při tomhle lijáku v Saigonu. Musel jsem jít na setinu a to se promítlo do ostrosti.



No a v noci? I v noci se dneska dá fotit. 5000 ISO už není žádná překážka a fotí se dobře, tím spíš, když si vás lidi nevšímají…



Tak si chodíte a fotíte a lebedíte si, tím spíš, když si i lidi kolem vás lebedí.



A to je dobře, nemám pravdu?