Při skladbě obrazu sledujeme linie, tvary a struktury, to je jedna ze základních pouček obrazové kompozice a také zde na Digineffu se k ní občas vracíme. Je ale dobré si všimnout ještě jednoho faktoru, totiž velikosti a umístění tvaru v ploše. Pojďme se nad tím zamyslet. V realitě se zřídka vyskytuje situace, jakou probíráme zde: výrazný tvar na jednolité ploše. Nicméně je to školní příklad situace, kdy jsou kompoziční prvky omezeny a jsou naprosto jednoduché. Tady už nemáme co vylučovat nebo čeho se zbavovat, což je obvyklý problém fotografické kompozice.
Při skladbě obrazu sledujeme linie, tvary a struktury, to je jedna ze základních pouček obrazové kompozice a také zde na Digineffu se k ní občas vracíme. Je ale dobré si všimnout ještě jednoho faktoru, totiž velikosti a umístění tvaru v ploše. Pojďme se nad tím zamyslet. V realitě se zřídka vyskytuje situace, jakou probíráme zde: výrazný tvar na jednolité ploše. Nicméně je to školní příklad situace, kdy jsou kompoziční prvky omezeny a jsou naprosto jednoduché. Tady už nemáme co vylučovat nebo čeho se zbavovat, což je obvyklý problém fotografické kompozice.
Dejme tomu, že naše Nora je výrazný tvar. Vyfoťme ji na pusté ploše. Toto je příklad takzvané středové kompozice, tvar leží na průsečíku úhlopříček. Střed je pokládán za rizikové místo v obraze. Obrázek působí jalově a hloupě, pokud je středově komponován – a pokud z umístění do středu není cítit jasný záměr.
Obvykle je každé jiné řešení než středové lepší. Zatímco svislá a vodorovná osa jsou z hlediska kompozice ošemetné, naopak třetinové svislice a horizontály jdou dobrá opora pro skladbu obrazu, ostatně, nedávno jsme si to ukázali v článku o zlatém řezu. Jakmile výrazný tvar umístíme blízko průsečíku těchto třetinových horizontál a svislic, jsou celkem čtyři, tvar je ve skladbě obrazu dobře usazený.
Obvykle na nás nejlépe působí objekt posazený doleva nahoru. Je to tím, že jsme zvyklí číst a spát zleva doprava a shora dolů. Takto čteme i obraz. Mimoděk máme pocit, že začínáme něčím důležitým. Když ale je motiv posazený doprava nahoru, je v tom něco vnitřně rušivého.
Jinak je to se spodním působením. Zde na mě přirozeněji působí obrázek, kde je tvar vpravo dole – tvar je vyvážen velkou plochou, která na něj poutá pozornost. Je to samozřejmě individuální a mohou být i jiné pohledy a jiné pocity. Nečekejte radu, jak „je to dobře“. Smysl této ukázky je připomenout, že na umístění tvaru v ploše záleží. Že není jedno, kde ten tvar je.
Nicméně, zatím jsme nepřihlíželi k velikosti onoho tvaru v ploše. Zde máme příklad tvaru, umístěného středově, ve čtyřech variantách přiblížení. Ten vlevo nahoře je zřejmě nejméně přitažlivý a nejvíce poutá ten, kde jsme se motivu nejvíce přiblížili.
Podívejme se tedy na ten snímek s největším přiblížením. Motiv je svou podstatou symetrický a tak tedy zde středové pojetí kompozice má smysl.
Zkusme obrázek umístit podle zásady třetin, tedy zkusme jeho nejvýraznější část, žlutý terč, posadit do levého horního silného obrazového bodu.
V další fázi posadíme květ opačně, se středem do pravého horního bodu. Mně připadá ten obrázek jaksi nepřirozený, jde mi proti srsti.
Když ho ale v editoru stranově převrátím, má dušička pokoj. Ten levý horní obrazový bod má jakousi přitažlivost…
Dobrá, ale jaký je ten správný poměr velikosti tvaru a plochy? Zkusme tenhle poměr:
Uděláme malý výřez a obrázek bude působit úplně jinak:
Když naopak jdu s foťákem výš, výsledek bude zase úplně jiný.
Není ani zde žádná rada ve smyslu „takhle je to správně“. Ledaže jednu radu bych přece měl. Na poměru tvaru vůči ploše záleží. Je třeba experimentovat a neškodí udělat více variant. Konec konců, přemýšlení zpravidla neškodí – s foťákem v ruce i bez něho.