Na květen jsem vyhlásil kytičkové téma. Je ošidné z mnoha důvodů a ten nejošidnější uvedu hned zkraje: květina je sama o sobě krásný útvar a není jednoduché k její kráse něco přidat. Nenabízí mnoho možností, jak se fotograficky vyjádřit a uplatnit. Co tedy dodat ke kráse květiny.
Kateřina Mahdáková svoji kopretinu zobrazila neobvyklým optickým způsobem, nějak nejsem schopen posoudit, zda je to skrz kouli z křišťálového skla nebo skrz nějakou čočku, každopádně je to kopretina ozvláštněná a tím i s přidanou zajímavostí.
Soňa Šerá poslala dvě podobné práce, tato mi připadá lepší, protože je čitelnější. Fotografii se věnuje vážně, posuďte to i z jejího webu. Než zmáčknu spoušť, přemýšlím, a to je patrné i z této fotografie. Ano, je barevná, ovšem tady autorka má barevnost velmi pevně v rukou, pod kontrolou. Tady není květina prvoplánovým cílem, tady se stala výtvarným prvkem.
Diskutabilní je snímek Františka Běleckého nazvaný Sám v kamenné džungli. Principiálně je fotka příbuzná té předchozí, taky zde květina hraje jako doplněk i kontrast okolí. Objevil jsme ji na 111 místě, sám jsem ji nezařazoval, takže neměla moje hodnocení, teď už se posunula hodně kupředu. Rád bych upozornil a problém s touto fotkou svázaný. Nápad, tedy idea sama, je naprosto v pořádku. Problém vidím v proporci. Nemám na to silný názor, jen cítím, že přece jen je ten květ oproti dlažbě malý. Autorovi nic nebránilo jít blíž a možná dokonce, že i má varianty – dokonce bych se divil, kdyby je autor tak zkušení neměl. Kde je to optimum, aby byl květ větší a tudíž výraznější a neztratila se idea „sám v kamenném poli“?
