To mi to ulítlo, hlásím se pravidelně v půli měsíce a tentokrát jdu docela pozdě. Ono je to takové pomalé kolo, i teď jsme na nějakých pětaosmdesáti zaslaných pracech a to bývá mnohem víc. Tématem jsou děti s připomenutím, že to mají být děti ětské, nikoli kočičky, hříbátka anebo prsaté blondýny ve stylu my baby. Jako obvykle, proberu zde rozná pojetí, jak se vyrovnat s tématem děti.
Začněme pojetím výtvarným. Zuzka Vitvarová, její rukopis poznáte i se zavřenýma očima. Nezřídka jde až na hranu (i za hranu) abstrakce, avšak nikdy to není chladné, vykalkulované, jak se to mnohdy tvůrců. UMENÍ s Velkým U stává. Snímek zřejmě vznikl na nějakém fotovýletě, vizte další foťák a taky stativ, to na Kozákově není jen tak náhodou. Snímek má náladu, řád, a hlavně: je to druhu, kdy si mistr může dovolit porušit pravidla. Zde je porušeno pravidlo Fotka Nebudiž Symetrická a dokonce i ten obzor je prakticky ve vodorovné ose, za což se na workshopech mlátí posluchači rákoskou. Leč pravidla buďtež poručována, pokud je k tomu evidentní důvod. Jako zde.
Dětská hra, to je další skvělé pole zvoucí k obdělání! Vít Fikejzl zachytil Čertici: je to příklad, kdy objekt, v daném případě čertice, komunikuje s fotografem – a jeho prostřednictvím s divákem. I to je do určité míry porušení jakéhosi polopravidla, že by subjekt neměl koukat do objektivu. Tady nejen že kouká, ale chce ho čertovsky schramstnout. Taky je to účelně symetrické a má to moc krásné protisvětlo v místnosti, to se ne zrovna často povede.
Na dětskou hru zaměřil objektiv Láďa Vejtruba, zase je to pravidelný účastník naší soutěže. EXIF prozrazuje, že se fotilo tisícinou Nikonem D500, to je foťák naprosto boží na živou fotografii. Tisícina je na takové řádění dětiček možná ten nejdelší použitelný čas, při dvoutisícině bych byl klidnější… Je to nádherné světelně – i kompozičně, že se ty dětičky takhle poskládaly. Až to vypadá na montáž… musím se na to autora zeptat, ale nemůžu ho sehnat. Každopádně je to supr fotka.
Minipříběh Kristiny Ovečkové asi potřebuje souznění diváka. Od minulého kola je rozšířený počet osob s právem hodnotit fotky a rozkmit obliby je tu mezi 10% a 93%. Přiznám, že těch třiadevadesát jsem dal já, aby tahle maličká etuda nezůstala na 65 místě, kde jsem ji našel.
Nesmím zapomenout na běžné rodinné fotky. To je sůl země fotografické, v tom má být jádro! Takto zachytila Iva Hudecová Paulínku. Krásné měkké světlo, nenásilné barvy, zvláště pak to pozadí je skvělé, jak je nevtíravé. No a neobvyklost, ta se vyplácí.
Poslední fotka z našeho výletu do poločasu se jmenuje Akrobatky a pořídil ji Jiří Skovajsa. Zdánlivě obyčejná, nehledaná věc. V jádře ale má autentickou výpověď, má náladu i poezii. Živá dětská fotka jak má být.
Pokud jde o fotku v záhlaví, tu pořídil Olda Výleta. Všichni jsme foukání ikskrát fotili, ale málokdy se to povede takhle působivě, klidně, vyváženě. Nezbývá než to taky takhle zkusit, dětiček i svíček je všude plno.