Příběh jedné fotky

Dneškem končí říjnové kolo naší průběžné soutěže. Našim čtenářům dobře známý fotograf Vlasta Raška ji mimo jiné obeslal fotkou, kterou pokládám za skvělou ukázku pohotovosti a beru jitak, že naprosto naplňuje zadání: zachycení okamžiku. Prostě – srnka přebíhá před autem. Když fotka přišla, zkontaktoval jsem Vlastu. Zajímalo mě, jak fotka vznikla a myslím, že vás to zaujme taky. Předmětná fotka je zde:

Vlasta Raška vysvětluje:

Jel jsem fotit na Pastvinskou přehradu a po cestě mne zaujala okolní krajina. Zastavil jsem tedy u krajnice,vzal svůj Canon 5D Mark IV a čerstvě pořízenou Sigmu 150-600mm sport, a v tu chvíli jsem si všiml skupinky srnců v řepce. Přidal jsem tedy na ISO abych zkrátil expozici a pořídil v rychlosti několik snímků z ruky a bez stativu. To zdůrazňuji, protože udržet tuto sestavu déle v ruce a exponovat bez třesu, je nadlidský výkon.

Srnčí mne zaregistrovalo a zneklidnělo. Rozhodli se změnit stanoviště a zamířili k silnici.

Byli tři. Dva už měli parůžky vytlučené,jeden ještě v lýčí. To už jsem tušil,že se na celkem frekventované silnici něco semele. První kus přesadil silnici a mne se dostal do zorného pole strom.

Rychle jsem popoběhl a vyfotil srnce v líčí jak běží rovnou před auto jehož řidič prudce brzdil a zaplať pánbůh ubrzdil. Třetí kus nenašel odvahu a po chvíli váhání zmizel v blízkém lese

.V té rychlosti jsem už nestačil nastavit kontinuální ostření a rychlou expozici takže jsem pořídil jen několik snímků, jak jsem jen stačil mačkat spoušť. A to je příběh tohoto snímku který jsem poslal do Digineffu do soutěže.
Vlastimil Raška

Dodatek Digineffu

Je to příběh pohotovosti a schopnosti improvizovat. Vlasta mi prozradil, že si na to objektivové monstrum upravil si vypolstrováním brašnu na  nářadí a vozí to v autě. Osobně nemám s touto Sigmou zkušenost, nicméně Tamron vyrábí prakticky obdobný objektiv a ten jsem tu recenzoval před pěti lety. Ano, v rukou zkušeného lovce beze zbraní je to skvělý nástroj (jak Sigma, tak Tamron), ale je to řehole a pro nějaké sváteční cvakání se rozhodně nehodí. Což ostatně prozrazuje Vlasta Raška ve svém povídání.