Pozdě vodu honit

Měl bych napsat „pozdě bycha honit“, protože mám po dovolené a k moři se hned tak brzy nepodívám. Vy se tam možná teprve chystáte a ta vám může můj nářek přijít vhod – abyste sami nemuseli naříkat.

Letošní dovolenou jsem strávil s přáteli na plachetnici. Obeplouvali jsme Korsiku a užívali si všemožných vodních radovánek.

Měl jsem pochopitelně sebou fotoaparát, ovšem celou dobu jsem se tetelil, že nějaká ta kapka přiletí a odešle zapůjčený Canon EOS 450 k čertu. Ve styku s fotoaparátem je mořská voda smrtelný jed, žíravina. Kdysi jsem viděl na vlastní oči, jak vypadá (klasická) zrcadlovka poté, co spadla do moře, majitel ji vylovil, zabalil do igelitu (aby se jí dál nic nestalo) a odvezlo po 14 dnech do Prahy a odnesl do opravny. Uvnitř nebylo doslova nic – jen šedý prášek, sůl všechno sežrala.

Řešení: vodovzdorný fotoaparát
Ten jsem měl bohužel jen půjčený, byl to Olympus S 720 SW mé kamarádky Lindy Kosatíkové, byla tak laskava a párkrát mi ho půjčila. Já jsem ho tu dokonce před dvěma lety recenzoval a pak Lindě doporučil. Od té doby Oly uvedl na trh dokonalejší „SW“ vodovzdorné přístroje. Připomenu, že jde o aparát robustní konstrukce s periskopovým objektivem, který je vodotěsný do hloubky 3 m (tento a některé další modely) či 10 m (jiné modely), nevadí mu pád z výšky – například nejnovější Mju 1030 SW vydrží pád z výšky až 2 m a tlak 100 kg. Mám ho nyní u sebe (bohužel na suchu, ne u moře) a pracuju na recenzi. Na trhu je několik modelů SW, od osmimegového Mju 850 SW za cca 7 tisíc (3 m hloubka, pád 1,5 m) po Mju 1030 SW za cca 9 tisíc. Pozor, neplést s jinými modely Mju, které mohou být vodě odolné, což znamená, že nezhebnou, když na ně zaprší, ale do vody bez pouzdra s nimi nemůžete!

S aparátem se pracuje velmi snadno – jde o automaty bez velkých možností ručního nastavení. Nemají průhledový hledáček (pod vodou by stejně nebyl moc platný), je třeba záběry hledat „na displej“. Jaký koupit, ten třímetrový nebo desetimetrový? Záleží na penězích a na potápěčských schopnostech, s mýma ušima mi 3 m bohatě stačí. Navíc, oceňuji na něm hlavně

• odolnost vůči pádu, jelikož právě při cestách (a necestách) hrozí nehody; zažil jsem utrženou kabelu na kole přejetou jiným kolem, uvnitř foťák a mobil, zásluhou strážných andělů se nic nestalo, SWéčko by to přežilo bez problémů
• odolnost proti vodě na rozhraní vody a atmosféry; nemusíte se bát fotit z kánoe nebo kajaku nebo třeba nafukovací matrace někde na Sázavě nebo třeba v bazénu

Právě toto poslední oceňuju nejvíc. Podmořská fotografie, to je náročná disciplína vyžadující značné zkušenosti. Asi to není pro každého. Ale plácání kolem vody pro každého je, a s aparátem tohoto typu (podotýkám, že podobné přístroje vyrábí i Pentax a Ricoh) si ho můžete užít.

Problémy:
Po vodou v podstatě žádný, samozřejmě je třeba se naučit dívat se potápěčskými brýlemi na displej. Bezpečnostní opatření, především poutko na zápěstí, je samozřejmostí. Je třeba dbát na čistotu skla kryjícího objektiv na suchu. Mořská voda má jinou viskozitu než sladká a zůstává na skle déle. Je to trochu problém, protože jste zpravidla v plavkách a těžko budete mít u sebe nějakou čisticí soupravu. Ale nějaký hadřík v kapsičce plavek je rozhodně lepší, než skvrna na krycím skle. No a po návratu od moře je třeba přístroj důkladně omýt sladkou vodou.

Snímek Lindy Kosatíkové dobře dokumentuje jádro problému. S přístrojem jiné třídy, než voděodolným by podobný snímek nebylo možné bez speciálního pouzdra pořídit. Nicméně i na něm jsou stopy po skvrnách. Zde to nevadí, dodává to snímku autenticity. Druhý snímek Lindy Kosatíkové ukazuje jiný problém. Zde se autofokus chytil krůpějí vody, ty jsou ostré, kdežto loď a postavy v pozadí neostré. Asi by bylo v takových případech lepší nastavit ostření natvrdo, tedy ručně.

Další ukázky jsem pořídil já přístrojem, který mi Linda půjčila. To je právě příklad fotografování nikoli pod vodou, ale na rozhraní souše a vody. Běžným aparátem bych si na podobný záběr nemohl troufnout:

Natož pak na takový:

Jenže pak přijde ta daň v podobě kapek. Nejlépe se mi povedl tento záběr. Je postižený skvrnou v levé hodní části.

Naštěstí je tu náš přítel Photoshop a ten podá pomocnou ruku. Úplně poctivá fotka to však není, mému svědomí by prospěl ten hadříček v kapsičce plavek.

A jak je to s podvodní fotografií? Tady jsem žádnou slávu neudělal. Aparát jsem měl půjčený jenom jednou a to jsme si ho podávali s Františkem Novotným a fotili se navzájem. Takhle mě on vyfotil při průzkumu potopené lodě. Ale slibuji, že příště, až pojedu někam do mořských oblastí, nezapomenu na eswéčko!

Měl bych napsat „pozdě bycha honit“, protože mám po dovolené a k moři se hned tak brzy nepodívám. Vy se tam možná teprve chystáte a ta vám může můj nářek přijít vhod – abyste sami nemuseli naříkat.

Letošní dovolenou jsem strávil s přáteli na plachetnici. Obeplouvali jsme Korsiku a užívali si všemožných vodních radovánek.

Měl jsem pochopitelně sebou fotoaparát, ovšem celou dobu jsem se tetelil, že nějaká ta kapka přiletí a odešle zapůjčený Canon EOS 450 k čertu. Ve styku s fotoaparátem je mořská voda smrtelný jed, žíravina. Kdysi jsem viděl na vlastní oči, jak vypadá (klasická) zrcadlovka poté, co spadla do moře, majitel ji vylovil, zabalil do igelitu (aby se jí dál nic nestalo) a odvezlo po 14 dnech do Prahy a odnesl do opravny. Uvnitř nebylo doslova nic – jen šedý prášek, sůl všechno sežrala.

Řešení: vodovzdorný fotoaparát
Ten jsem měl bohužel jen půjčený, byl to Olympus S 720 SW mé kamarádky Lindy Kosatíkové, byla tak laskava a párkrát mi ho půjčila. Já jsem ho tu dokonce před dvěma lety recenzoval a pak Lindě doporučil. Od té doby Oly uvedl na trh dokonalejší „SW“ vodovzdorné přístroje. Připomenu, že jde o aparát robustní konstrukce s periskopovým objektivem, který je vodotěsný do hloubky 3 m (tento a některé další modely) či 10 m (jiné modely), nevadí mu pád z výšky – například nejnovější Mju 1030 SW vydrží pád z výšky až 2 m a tlak 100 kg. Mám ho nyní u sebe (bohužel na suchu, ne u moře) a pracuju na recenzi. Na trhu je několik modelů SW, od osmimegového Mju 850 SW za cca 7 tisíc (3 m hloubka, pád 1,5 m) po Mju 1030 SW za cca 9 tisíc. Pozor, neplést s jinými modely Mju, které mohou být vodě odolné, což znamená, že nezhebnou, když na ně zaprší, ale do vody bez pouzdra s nimi nemůžete!

S aparátem se pracuje velmi snadno – jde o automaty bez velkých možností ručního nastavení. Nemají průhledový hledáček (pod vodou by stejně nebyl moc platný), je třeba záběry hledat „na displej“. Jaký koupit, ten třímetrový nebo desetimetrový? Záleží na penězích a na potápěčských schopnostech, s mýma ušima mi 3 m bohatě stačí. Navíc, oceňuji na něm hlavně

• odolnost vůči pádu, jelikož právě při cestách (a necestách) hrozí nehody; zažil jsem utrženou kabelu na kole přejetou jiným kolem, uvnitř foťák a mobil, zásluhou strážných andělů se nic nestalo, SWéčko by to přežilo bez problémů
• odolnost proti vodě na rozhraní vody a atmosféry; nemusíte se bát fotit z kánoe nebo kajaku nebo třeba nafukovací matrace někde na Sázavě nebo třeba v bazénu

Právě toto poslední oceňuju nejvíc. Podmořská fotografie, to je náročná disciplína vyžadující značné zkušenosti. Asi to není pro každého. Ale plácání kolem vody pro každého je, a s aparátem tohoto typu (podotýkám, že podobné přístroje vyrábí i Pentax a Ricoh) si ho můžete užít.

Problémy:
Po vodou v podstatě žádný, samozřejmě je třeba se naučit dívat se potápěčskými brýlemi na displej. Bezpečnostní opatření, především poutko na zápěstí, je samozřejmostí. Je třeba dbát na čistotu skla kryjícího objektiv na suchu. Mořská voda má jinou viskozitu než sladká a zůstává na skle déle. Je to trochu problém, protože jste zpravidla v plavkách a těžko budete mít u sebe nějakou čisticí soupravu. Ale nějaký hadřík v kapsičce plavek je rozhodně lepší, než skvrna na krycím skle. No a po návratu od moře je třeba přístroj důkladně omýt sladkou vodou.

Snímek Lindy Kosatíkové dobře dokumentuje jádro problému. S přístrojem jiné třídy, než voděodolným by podobný snímek nebylo možné bez speciálního pouzdra pořídit. Nicméně i na něm jsou stopy po skvrnách. Zde to nevadí, dodává to snímku autenticity. Druhý snímek Lindy Kosatíkové ukazuje jiný problém. Zde se autofokus chytil krůpějí vody, ty jsou ostré, kdežto loď a postavy v pozadí neostré. Asi by bylo v takových případech lepší nastavit ostření natvrdo, tedy ručně.

Další ukázky jsem pořídil já přístrojem, který mi Linda půjčila. To je právě příklad fotografování nikoli pod vodou, ale na rozhraní souše a vody. Běžným aparátem bych si na podobný záběr nemohl troufnout:

Natož pak na takový:

Jenže pak přijde ta daň v podobě kapek. Nejlépe se mi povedl tento záběr. Je postižený skvrnou v levé hodní části.

Naštěstí je tu náš přítel Photoshop a ten podá pomocnou ruku. Úplně poctivá fotka to však není, mému svědomí by prospěl ten hadříček v kapsičce plavek.

A jak je to s podvodní fotografií? Tady jsem žádnou slávu neudělal. Aparát jsem měl půjčený jenom jednou a to jsme si ho podávali s Františkem Novotným a fotili se navzájem. Takhle mě on vyfotil při průzkumu potopené lodě. Ale slibuji, že příště, až pojedu někam do mořských oblastí, nezapomenu na eswéčko!