Pořád fotografujeme děti (2)

Dominika je ještě v autě, ale už za vraty. Je doma.

Nemusíte se bát, že ob den sem budu tahat fotky naší Dominiky. Jenže včera přinesli Robert s Irenou malou Dominičku domů a u tak významného okamžiku jsem musel být. Takže se pojďte podívat se mnou na pár fotek. Každá taková událost má nějaký časový sled. Ve fotoaparátu se fotografie řadí po sobě postupně, jak vznikají. Takové konstatování zní až banálně, to je přece jasné, že to tak musí být! Já jen dodám, že by i nemuselo a že chválabohu, že to tak je. Jen si představte ty problémy, které by nastaly, kdyby operační systém řadil fotky podle datové velikosti (což samozřejmě taky lze a ve vašem obrazovém manažeru si můžete vyzkoušet, jaký maglajz si v archivu uděláte, když to zkusíte!

Každý děj má nějaký časový průběh a svoje uzlové momenty. Na zachycení každého toho momentu máme často jen několik vteřin. No a někdy to stihneme, někdy ne. Fotka skrz sklo, no, s tím nic moc neuděláme. Nedá se čekat, že to bude zas tak moc senzační snímek – abych se vyzbrojil polarizačním filtrem.
Dramatičtější ale je další okamžik – seznámení s Bartem, naším psem. Je to sice už starý pán, je mu jedenáct, ale energie vydá za dva Temelíny. Naši měli vymyšlenou strategii – nechají ho Dominičku očichat a pak mu dají hračku, aby s ní měl spojený příjemný zážitek. Je třeba si rozmyslet, odkud fotit hlavně ten první moment. Volil jsem směr zevnitř vozu s rizikem, že budu mít složité světelné podmínky. Fotil jsem sériově, jakž takž se povedl jeden snímek, na těch dalších sebou pes tak mlel, že měl rozmazanou tlamu. Venku už to bylo snazší, tam se dala širokoúhlým objektivem nafotit jakž takž čitelná scéna.

Bart kouká a slibuje, že bude hodnej (vlevo). Pak už ho hračka víc zajímá, než to škvrně.

Následuje transport domů, tedy do domu. V tomhle momentu jsem tak trochu selhal… a napravím to, jestli budou naši mít reprízu! Až pozdě jsem si nastavil 1600 ISO, nechal jsem tam 100 ISO, takže ostrost – nic moc. A to se vše odehrávalo venku (ale ne na přímém slunci, pod stromy), někdy ve tři

Dominika je ještě v autě, ale už za vraty. Je doma.

odpoledne! K čemuž dodám, že Irena rozhodně s dítětem nesprintovala, nesla ho v tašce a šla normálním krokem. Zase se potvrdilo, že otázka ostrosti a neostrosti je strašně důležitá: v dnešní době se hodně akcentuje optická stabilizace, ale podstatná je pohybová neostrost a stačí i poměrně pomalý pohyb, aby snímek rozmazal, pokud ho fotíte třicetinou či šedesátinou. Je proto lépe si nastavit vyšší ISO i v situaci, kdy „to na to nevypadá“ a nastavením aparátu na prioritu slony – a nastavením největší clony (nejnižší číslo, největší otvor) ho donutit k použití nejrychlejšího času. Což samozřejmě předpokládá, že funkci „priorita clony“ aparát má – já opět fotil Canonem EOS 350D.
Taky jsem si uvědomil, jak rychle se musí sám fotograf pohybovat – přestože fotí maminku kráčející z porodnice s taškou v ruce. Taky „to na to“ nevypadá, že je třeba rychlého pohybu, a přece je tomu tak: je třeba zachovat odstup, při stisknutí spouště se člověk zastaví, tím ztrácí odstup, i celkem pomalu kráčející maminka odstup zkrátí velmi rychle – chce to sebou kmitat.

Tahle fotka se mi celkem líbí. Na co ostřit? Ostrý musí být nápis na té dětské sedačce – je skoro uprostřed obrazu, je hodně nápadný. Jenže tím se panenka i dítě dostávají z ostrosti. Dopadlo to ještě jakž takž dobře.

Potom, doma, už nebyly dohromady žádné problémy. Leda jeden, který by stál za zmínku. Pořád se ještě fotí na plnou světelnost a to sebou nese malou hloubku ostrosti. Takže nastává volba – na co ostřit? Ten problém byl pak vyhrocený, když jsem fotil zblízka už rozbalenou holčičku – z boku, abych jí viděl do obličeje. Je jasné, že se musí ostřit na obličej a oželet to, že ručička vyjede z ostrosti. Je potřeba hlídat, kde bliknou kontrolky pro zaostřovací body. Je samozřejmě možné přepnout i na ruční ostření (pokud pracujeme se zrcadlovkou).
Takže to by bylo o fotografování dětí zase na nějakou dobu vše – co se Dominiky týká. Přece jen se musí vykulit ze stádia zabalené housky do stádia pohyblivého človíčka.

Robert fotí – a Dominika předstírá, že pozoruje svět kolem sebe.

Dominika je ještě v autě, ale už za vraty. Je doma.

Nemusíte se bát, že ob den sem budu tahat fotky naší Dominiky. Jenže včera přinesli Robert s Irenou malou Dominičku domů a u tak významného okamžiku jsem musel být. Takže se pojďte podívat se mnou na pár fotek. Každá taková událost má nějaký časový sled. Ve fotoaparátu se fotografie řadí po sobě postupně, jak vznikají. Takové konstatování zní až banálně, to je přece jasné, že to tak musí být! Já jen dodám, že by i nemuselo a že chválabohu, že to tak je. Jen si představte ty problémy, které by nastaly, kdyby operační systém řadil fotky podle datové velikosti (což samozřejmě taky lze a ve vašem obrazovém manažeru si můžete vyzkoušet, jaký maglajz si v archivu uděláte, když to zkusíte!

Každý děj má nějaký časový průběh a svoje uzlové momenty. Na zachycení každého toho momentu máme často jen několik vteřin. No a někdy to stihneme, někdy ne. Fotka skrz sklo, no, s tím nic moc neuděláme. Nedá se čekat, že to bude zas tak moc senzační snímek – abych se vyzbrojil polarizačním filtrem.
Dramatičtější ale je další okamžik – seznámení s Bartem, naším psem. Je to sice už starý pán, je mu jedenáct, ale energie vydá za dva Temelíny. Naši měli vymyšlenou strategii – nechají ho Dominičku očichat a pak mu dají hračku, aby s ní měl spojený příjemný zážitek. Je třeba si rozmyslet, odkud fotit hlavně ten první moment. Volil jsem směr zevnitř vozu s rizikem, že budu mít složité světelné podmínky. Fotil jsem sériově, jakž takž se povedl jeden snímek, na těch dalších sebou pes tak mlel, že měl rozmazanou tlamu. Venku už to bylo snazší, tam se dala širokoúhlým objektivem nafotit jakž takž čitelná scéna.

Bart kouká a slibuje, že bude hodnej (vlevo). Pak už ho hračka víc zajímá, než to škvrně.

Následuje transport domů, tedy do domu. V tomhle momentu jsem tak trochu selhal… a napravím to, jestli budou naši mít reprízu! Až pozdě jsem si nastavil 1600 ISO, nechal jsem tam 100 ISO, takže ostrost – nic moc. A to se vše odehrávalo venku (ale ne na přímém slunci, pod stromy), někdy ve tři

Dominika je ještě v autě, ale už za vraty. Je doma.

odpoledne! K čemuž dodám, že Irena rozhodně s dítětem nesprintovala, nesla ho v tašce a šla normálním krokem. Zase se potvrdilo, že otázka ostrosti a neostrosti je strašně důležitá: v dnešní době se hodně akcentuje optická stabilizace, ale podstatná je pohybová neostrost a stačí i poměrně pomalý pohyb, aby snímek rozmazal, pokud ho fotíte třicetinou či šedesátinou. Je proto lépe si nastavit vyšší ISO i v situaci, kdy „to na to nevypadá“ a nastavením aparátu na prioritu slony – a nastavením největší clony (nejnižší číslo, největší otvor) ho donutit k použití nejrychlejšího času. Což samozřejmě předpokládá, že funkci „priorita clony“ aparát má – já opět fotil Canonem EOS 350D.
Taky jsem si uvědomil, jak rychle se musí sám fotograf pohybovat – přestože fotí maminku kráčející z porodnice s taškou v ruce. Taky „to na to“ nevypadá, že je třeba rychlého pohybu, a přece je tomu tak: je třeba zachovat odstup, při stisknutí spouště se člověk zastaví, tím ztrácí odstup, i celkem pomalu kráčející maminka odstup zkrátí velmi rychle – chce to sebou kmitat.

Tahle fotka se mi celkem líbí. Na co ostřit? Ostrý musí být nápis na té dětské sedačce – je skoro uprostřed obrazu, je hodně nápadný. Jenže tím se panenka i dítě dostávají z ostrosti. Dopadlo to ještě jakž takž dobře.

Potom, doma, už nebyly dohromady žádné problémy. Leda jeden, který by stál za zmínku. Pořád se ještě fotí na plnou světelnost a to sebou nese malou hloubku ostrosti. Takže nastává volba – na co ostřit? Ten problém byl pak vyhrocený, když jsem fotil zblízka už rozbalenou holčičku – z boku, abych jí viděl do obličeje. Je jasné, že se musí ostřit na obličej a oželet to, že ručička vyjede z ostrosti. Je potřeba hlídat, kde bliknou kontrolky pro zaostřovací body. Je samozřejmě možné přepnout i na ruční ostření (pokud pracujeme se zrcadlovkou).
Takže to by bylo o fotografování dětí zase na nějakou dobu vše – co se Dominiky týká. Přece jen se musí vykulit ze stádia zabalené housky do stádia pohyblivého človíčka.

Robert fotí – a Dominika předstírá, že pozoruje svět kolem sebe.