Nezařazené

Polopatě: Hledáme linie, zejména úhlopříčku

V prvním článku mého desatera stojí, že je třeba fotit motivy a že motiv je to, co dobře vypadá na fotce. Aby to dobře vypadalo, musí to mít řád, o tom se zmiňuje druhý bod desatera. Obraz je třeba stavět na výrazných liniích, výrazných tvarech a strukturách. Úhlopříčka je mimořádně důležitá linie. Kde ji ale vzít?

V prvním článku mého desatera stojí, že je třeba fotit motivy a že motiv je to, co dobře vypadá na fotce. Aby to dobře vypadalo, musí to mít řád, o tom se zmiňuje druhý bod desatera. Obraz je třeba stavět na výrazných liniích, výrazných tvarech a strukturách. Úhlopříčka je mimořádně důležitá linie. Kde ji ale vzít?

Necvičené oko vnímá realitu jinak než zkušený fotograf. Laik se dívá na svět obsahově. Vidí les, vidí pole, křoví, domy, Pepíčka. Marušku.
Vycvičené oko vnímá svět obrazově a vyhledávání linií, tvarů a struktur k tomu neodmyslitelně patří. Dejme si příklad.

Toto je naše zahrádka. Takto ji vidí necvičené oko. Člověk přijde, zůstane stát a kouká. Vidí vzadu zeď, za ní domy sousedů. V rohu altán. Uprostřed javor. Trávník, plastika Mistra Ikjú. Je to zmatená, neuspořádaná fotka. Jistě že by se tu linie daly najít, ale jsou zmatené, vzájemně protikladné.


Stačí ale udělat krok, dva stranou a situace se zásadně změní. Tahle fotka vypadá už podstatně příznivěji.


To proto, že se nám sem nasunula výrazná linie – cestička vysypaná oblázky. To je úhlopříčná linie, na které se dá obrázek postavit. Ona je to cestička celkem rovná, ale úhlopříčku tvoří tím, že k ní stojíme šikmo. To z ní dělá úhlopříčku – naše postavení vůči ní. Toto platí vždy a všude.
Pořád ale tu ruší další vodorovná linie – vede někde na vršku zdi, ruší proto, že je blízko středu.


Zbytek je na fotografovi, aby volil takový úhel záběru, který vyzvedne žádoucí linie a potlačí ty nežádoucí. Zde je horizontální linie potlačena a je zvýrazněna úhlopříčka: to je zpravidla nejdůležitější linie fotografického obrazu. To proto, že vyvolává dojem prostorovosti.


Jak hledat linie
Především je třeba mít na paměti, že se pohled na realitu mění podle toho, kde zrovna stojíme. Toto si laik neuvědomuje. Má pocit, že realita je pořád stejná, ať stojí tady nebo o pět kroků dál. Většina lidí fotí z toho místa, kam je osud zavedl a nenapadne je jít ani o kousek jinam, protože k tomu nevidí žádný důvod. Ten tu ale je – jinde to vypadá jinak. Z jednoho stanoviště linie není výrazná, z jiné bije to očí. Jak taková změna stanoviště a potom změna úhlu záběru funguje jsme si ukázali na první ukázce. Tady už jsme v realitě, je to slavné Mono Lake v Kalifornii. Tam jsme se museli za úsvitu brodit v bahně, než se podařilo dostat břeh jakž takž do figury, aby vytvořil úhlopříčku:


Stavba s použitím horizontální a úhlopříčné linie zde dobře funguje:


Jakmile dostaneme do obrázku úhlopříčku, je vyhráno. Někde je to snadné, třeba v horách, tam svahy vytvářejí přirozené úhlopříčky. Toto je jihoafrická krajina- a průhledy v mracích vytvářejí linie i na zastíněných svazích:


Úhlopříčnou linii najdeme prakticky všude, nemusíme se plahočit na kraj světa. Tady kvetou vřesy poblíž Hadí skály u Bohulib u Sázavy:


Často si vypomůžeme silnicí, cestou, plotem, potůčkem. Stačí se dobře postavit a cestička poběží úhlopříčně. Anebo nakloníme fotoaparát a z nudného rovného horizontu je úhlopříčka jako když střelí.


Myslím si, že úhlopříčka je vůbec nejdůležitější stavební kámen obrazu. Má být opravdu z rohu do rohu? To určitě není nutné, to by byla nuda, kdyby každý obraz byl stejně řešený. A co je lepší, zleva shora doprava dolů nebo naopak?
To je důležitá otázka a necháme si ji na příště.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: