Z mých postů na Facebooku bylo jasné, kde jsem se v druhé půli listopadu potuloval. Pozvali mě na literární festival v Davao na ostrově Mindanao, aj maličkou knížku mi vydali, a byla pak příležitost, abych na Filipínách se svou ženou Ljubou Krbovou pár dní pobyl. Dnes vás zavedu do deštného pralesa. Těch je na filipínských ostrovech povícero, jeden je nedaleko Manily, tedy na ostrově Luzon. Je to lesní rezervace na spícím vulkánu vysokém tisíc metrů, stará se o ni University of the Philippines, Území je chráněné od roku 1933 a od roku 2013 má klasifikaci ASEAN Heritage Park. Kromě lidských strážců ho hlídá i lesní víla Mariang Makiling. Česká komunita v Manile kopci říká Pijavičák. To proto, že se nesmíte zastavit, jinak na vás naskáčou pijavice. Když se nezastavíte, tak taky, ale je jich míň. Územím vede cesta od budov univerzity až na vrchol. Kousek se dá jet autem – svezlo nás univerzitní vozidlo typu jeepney, je to filipinská specialita, věnuju jí jednu z dalších pohlednic. Tohle je jen malá ukázka:
Z fotky je patrno, oč jde. Pra nepra, je to v podstatě les. Prostě divočina, chaos, a je tedy sakra těžké tam vložit nějaký řád, jak o tom píšu v knížce Digitální fotografie polopatě a jak to hlásím zde na DN ve svém desateru. Používám jen dva objektivy na plnoformátovém Canonu 5D Mk III, tedy 17-40 širokáč a 70-300 dlouhé sklo. Široké prostory lépe širokoúhlým objektivem – a musíme vycházet z klasické poučky, že nám krajina začíná u špiček bot. V popředí tudíž máme něco výrazného, nějaký – jak říkám – markant. Třeba kapradiny.
Lidičky v pozadí dělají měřítko, potud je to fajn. Vyzkoušel jsem i druhou možnost, vyseknout z chaosu jeden detail, jít na to dlouhým ohniskem.
Je to prima, ale tohle se dá vyfotit na zahrádce taky. Takže je přece jen třeba se držet krátkého ohniska, ledaže vám do záběru vleze takováhle potvůrka, Acanthosaura armata neboli Trnoještěr ostnitý. Tak jsem si ji vygooglil, ale odborník mi píše, že je to samice agamy rodu Gonocephalus. V pralese je tma, fotil jsem to na 6400 ISO… a přisvítil jsem si ho iPhonem. Svoji LED lampu jsem ke své hanbě nechal doma.
Pořád mi to ale připadalo málo pralesní. Až jsem objevil rozvíjející se kapradiny. Ty vypadaly hodně druhohorně a kolem nich to bylo hodně málo podobné nějaké zahrádce ve Zvoli. Takže se dá říct, že deštný prales vypadá nějak takto:
Jak stoupáte, charakter pralesa se mění. Řídne a na stromech se objevují mechy. Takže se uplatní kompoziční trik s diagonálou, jak jsem o něm psal loni v září.
No a když pak po třech hodinách vylezete po bahnité kolmici nahoru, nevidíte skoro nic. Jen z jednoho místa, ale pod vrcholem, je vidět trochu něco – v Laguna de Bay je ostrov Talim, ty domečky na břehu jsou osada Los Baňos, oni tam mají horké lázně. Ale i to k pralesu patří – že z něho není nikam vidět.
S fotkou jsem se docela mořil v Photoshopu a v PSD formátu má 1,1 GB. Původně vypadala takhle:
Cesta dolů… tu nebudu ani moc popisovat. Úplná třešnička na bahenním dortu byla jeepeyna zapadlá do škarpy, bylo třeba ji vytlačit, ten plešoun uprostřed jsem já. Když přemýšlím, kdy naposled jsem byl tak urvanej, tak asi na Adamově hoře na Srí Lance, 5500 schodů… Ale to jsou loňské sněhy…
