|
Zajímavý mail mi poslal pan M.B. jako reakci na článek z tohoto týdne Cesta meče. Vede k zamyšlení nad metodou fotografické praxe. Pan M.B. píše:
Návod je v podstatě následující: – „Nasekej“ co nejvíce fotek Po pravdě řečeno se mi tímto postupem tak trochu ztrácí kouzlo „ruční“ práce, umu, zkušenosti a štěstí, a říkám si – je tohle ještě fotografování, fotografická profese, nebo jen prostá technika, technologie? Nevím, a tudíž pochybuji. Problém „ruční práce“ versus „technika“ provází celou historii fotografie od jejích prapočátků, kdy – navíc – se fotografií namnoze zabývali neúspěšní malíři. Ostatně i Louis-Jacques-Mandé Daguerre byl původně malíř. Digitální fotografie ten problém hrotí z několika důvodů, narazil na ně ostatně i pan M.B. Je to možnost editace, to především. I analog umožňoval zásady do obrazu, nadržování a zadržování při zvětšování, malování roztokem červené krevní soli, postupné expozice, masky, to vše se dělalo v „ruční“ fotografii taky. Nicméně v digi je to součást fotografovy práce. Potkal jsem lidi, kteří si zakládají na tom, že své fotky digitálně neupravují. Připadá mi to jako nějaká sportovní disciplína a s fotkou samotnou to nemá nic společného. Dívám se na to takto: Reportážní a dokumentární fotografie musí být pokud možno absolutně needitovaná, nepřípustné jsou retuše, naklonování jiných částí obrazu atd. Otázka výběru: zde bych podotkl, že světoznámá reportážní série Josefa Koudelky 21.srpen 1968″ sestává z dvanácti snímků a ty byly vybrány ze sedmi tisíc negativů. Je to dobře nebo špatně? Letos jsem byl v Cannes u předávání ceny za celoživotní dílo Marc Ribou. Kolik fotografií „nasekal“ tenhle spoluzakladatel skupiny Magnum v životě? No a všude se ukazuje jeho „natěrač Eifelovky“. Jedna fotka. Přesto přese všechno skeptický postoj pana M.B. chápu. Holt měl bych si své „kuchařky“ schovávat pro sebe a nezveřejňovat je… Dobře mi tak. Jaký je váš názor? Napište mi, prosím.  Na závěr jednu ruční fotku, nepřevedenou do čb… 🙂 |
|
Zajímavý mail mi poslal pan M.B. jako reakci na článek z tohoto týdne Cesta meče. Vede k zamyšlení nad metodou fotografické praxe. Pan M.B. píše:
Návod je v podstatě následující: – „Nasekej“ co nejvíce fotek Po pravdě řečeno se mi tímto postupem tak trochu ztrácí kouzlo „ruční“ práce, umu, zkušenosti a štěstí, a říkám si – je tohle ještě fotografování, fotografická profese, nebo jen prostá technika, technologie? Nevím, a tudíž pochybuji. Problém „ruční práce“ versus „technika“ provází celou historii fotografie od jejích prapočátků, kdy – navíc – se fotografií namnoze zabývali neúspěšní malíři. Ostatně i Louis-Jacques-Mandé Daguerre byl původně malíř. Digitální fotografie ten problém hrotí z několika důvodů, narazil na ně ostatně i pan M.B. Je to možnost editace, to především. I analog umožňoval zásady do obrazu, nadržování a zadržování při zvětšování, malování roztokem červené krevní soli, postupné expozice, masky, to vše se dělalo v „ruční“ fotografii taky. Nicméně v digi je to součást fotografovy práce. Potkal jsem lidi, kteří si zakládají na tom, že své fotky digitálně neupravují. Připadá mi to jako nějaká sportovní disciplína a s fotkou samotnou to nemá nic společného. Dívám se na to takto: Reportážní a dokumentární fotografie musí být pokud možno absolutně needitovaná, nepřípustné jsou retuše, naklonování jiných částí obrazu atd. Otázka výběru: zde bych podotkl, že světoznámá reportážní série Josefa Koudelky 21.srpen 1968″ sestává z dvanácti snímků a ty byly vybrány ze sedmi tisíc negativů. Je to dobře nebo špatně? Letos jsem byl v Cannes u předávání ceny za celoživotní dílo Marc Ribou. Kolik fotografií „nasekal“ tenhle spoluzakladatel skupiny Magnum v životě? No a všude se ukazuje jeho „natěrač Eifelovky“. Jedna fotka. Přesto přese všechno skeptický postoj pana M.B. chápu. Holt měl bych si své „kuchařky“ schovávat pro sebe a nezveřejňovat je… Dobře mi tak. Jaký je váš názor? Napište mi, prosím. Na závěr jednu ruční fotku, nepřevedenou do čb… 🙂 |