Takřka na den přesně po dvou letech přišel Panasonic s novým modelem svého špičkového přístroje ve třídě Micro Four Thirds, tedy M4 / 3. O prvních dojmech jsem tu už psal , dnes se na aparát podíváme důkladněji. Zopakuji, že jde o přístroj v kategorii kompaktů s výměnným objektivem, systém Micro Four Thirds, tedy M4 / 3, který Panasonic sdílí s Olympusem. To má praktický důsledek v neobvykle široké škále výměnných objektivů, protože se k Panasonicu hodí i objektivy Olympus Zuiko a jsou k disposici i objektivy dalších výrobců.
Panasonic vyrábí několik modelových řad, GF a GX bez elektronického hledáčku a řady G a GH s elektronickým hledáčkem. Model G5 jsem tu recenzoval v září, řada GH tvoří vrchol tohoto systému a odpovídá svým konceptem a výkonem špičkovému modelu Olympus OM-D.
Jaký je a komu je určen
V těle z hořčíkové slitiny je čip typu CMOS s rozlišením 16,1 Mpx (fyzicky 17,2) velký 17,3 x 13 mm. S ohledem na rozměry má prodlužovací faktor ohniska 2x, takže objektiv s fyzickým rozsahem ohnisek 14-140 mm má ekvivalent 28 – 280 mm. Obraz je zpracován procesorem Venus Engine VII FHD, rozsah citlivosti je 200 až 12800 ISO. Stabilizace je optická v objektivu, ostření je na principu analýzy kontrastu s 23 zaostřovacími body. Dotykový třípalcový OLED displej je přetáčení a výklopný, se 614 body, hledáček s vysokým rozlišením má 1,744 milionů pixelů, zvětšuje 1.34x. Rozsah závěrky je 60 sec až 1/4000 sec. Přístroj je vybaven vyskakovacím bleskem, synchronizační čas je 1/160 sec. Sériové focení má frekvenci až 20 fps v menším formátu obrázku.
Video má stereozvuk a ukládá se ve třech formátech, MPEG-4, AVCHD a H.264, samozřejmě ve full HD 1920×108, 60 fps a méně. Zapisuje na karty rodiny SD, napájen je lithium iontovým akumulátorem. Inzerováno je 540 fotek podle CIPA. Váží 550 g a měří 133 x 93 x 82 mm.
Všude kam dosáhnou vaše prsty je tělo přístroje kryté příjemnou měkkou drsnou gumou, jen opravdu radost tu věc držet v ruce a díky velkému úchopu (gripu) přístroj snadno nesete pravou rukou i bez řemínku (nedoporučuji to, ale je to taková frajeřinka). Máte z něho příjemný pocit důkladnosti a spolehlivosti a k radosti přispívá jeho skvělá ovladatelnost. Ovšem už na prvníé pohled vidíme, že to není nějaká hračička pro laiky. Připomíná nadupané závodní auto, se kterým by byla škoda jezdit jen v sobotu na chatu.
Ovládání a menu
Přístroj je poměrně velký. Měl jsem ho v sestavě tělo plus objektiv 14-140/4.5-5.8. Když jsem ho vybavil, překvapily mě rozměry a váha. Zrcadlovka Nikon D5100 váží jen o 10 g víc a je kratší a tenčí (128 x 97 x 79 mm ), i rozměry Canonu 650D jsou srovnatelné (133 x 100 x 79 mm). Tělo tedy budí dojem zrcadlovky. Samozřejmě, obrovská úspora rozměrů a váhy nastává na optice , viz třeba moji recenzi skvělého objektivu Panasonic 35-100 který váží pětatřicet deka, kdežto parametricky odpovídající zrcadlovkový 70-200/2.8 váží taky půl druhého kila. Střízlík ale GH3 rozhodně není. To ovšem usnadnilo vyřešit jeho ovladatelnost, v tom je na špičkové úrovni. Vše podstatné je na povrchu, dostupné přes tlačítka a ovládací kolečka. Navíc, většina podstatných prvků se dá ovládat jednou rukou bez odložení přístroj e od oka a to je velké plus.
Začněme hned na horním panelu. Zůstalo zachováno skvělé zapínání páčkou pod kruhovým voličem režimů. Ten se trochu změnil. Obsahuje nabídku PASM, tedy programovou automatiku, prioritu clony/času a ruční nastavení. Následuje manuální nastavení pro video a tři pozice pro uživatelské nastavení. Zbývají scénické režimy, kreativní filtry a inteligentní automatika, která „dělá všechno na vás“. Zmizela páčka pro nastavení režimu snímání, takže režimy jednotlivé snímky – série – bracketing a samospoušť jsou nyní nastavitelné malým kruhovým voličem vlevo od hledáčku. Na horním panelu pak najdeme hned u spouště před ním roller a za ním hřadují vedle sebe tlačítka pro nastavení bílé, ISO a korekci expozice. Zbývá už jen zmínit se o volitelném tlačítku F1, je jich celkem pět!, a kontrolce pro wi-fi spojení, pokud komunikujeme přes Eye-fi kartu.
Bohatá je nabídka na zadním panelu. Hned pod hranou je zadní roller. Tlačítko AFL (uzávěr ostření) je kombinované s přepínačem automatického ostření jednorázového, průběžného a ručního ostření. Vedle je spoušť videa. Vpravo od displeje najdeme volitelná tlačítka Fn2 a Fn3, která mají ve výchozím nastavení přiděleno Q-menu, tedy funkční menu (Fn2) a nastavení ostřicího bodu (Fn3), myslím, že je rozumné to tak nechat. Ještě podotknu, že na Fn tlačítka nelze navolit cokoli, výběr je vcelku omezený, záleží na tom, o které Fn tlačítko jde. Velký výběr je pro Fn1, které má ve výchozím nastavení wi-fi a to mi připadá luxus. Já bych si tam dal HDR. Vpravo je DISP tlačítko, jím nastavujeme, co chceme mít na displeji. Čtyřcestný volič je řešen jako výklopný kotouč, který funguje navíc jako třetí roller, ten supluje zadní roller při listování v menu. Pod ním je funkční volitelné tlačítko Fn4.
Vlevo od hledáčku je Fn5, ve výchozím nastavení jím lze trvale zapnout EVF, tedy elektronický hledáček a pak obraz není vidět na velkém displeji. V druhém režimu je vidět na displeji a po přiložení oka k okuláru hledáčku oční senzor zapne elektronický hledáček. Každý může volit podle sebe.
Menu jsou dvě, Q-menu má ikonky na horním a dolním okraji obrazu a předním rollerem volíme podle ikonky nastavení barevnosti, blesku, režimu videa, velikost a kompresi obrazu atd., zadním rollerem pak v rámci zvolené položky volíme, třeba: celoplošné ostření, rozpoznání tváře, bodové ostření. Jednodušší to být nemůže. Často chceme měnit postavení ostřicího bodu, aktivuje se to tlačítkem Fn3 (druhé shora) a stisknutím čtyřcestného voliče aktivujeme změnu bodu, jak jeho polohy, tak velikosti. Pokud se díváme na zadní displej, stačí na něj klepnout – je dotykový. Opět: jednodušší to být nemůže a je to velká síla tohoto přístroje.
Velké menu obsahuje vše co najdeme v Q-menu, ale navíc ještě například HDR. To je vynikající pomocník, rozhodně lepší než i-dynamický režim, což je spolu s i-rozlišením stálicí přístrojů Panasonic ( a já tu v každé jejich recenzi kňučím, že i-dynamický je k ničemu a i-rozlišení skoro k ničemu). Z vychytávek najdeme v menu časosběrné snímání (výborná věc), multiexpozici (hm…, třeba to někdo používá, to plácání fotek na sebe), elektronickou závěrku (je pak velmi tichá) a zpoždění závěrky, což funguje jako samospoušť, oddálí to expozici až o 8 sec. Každopádně je menu velice přehledné a každý se v něm může snadno orientovat. A když si ho nebude všímat a soustředí se na Q-menu a ještě lépe na tlačítka, ušetří si čas.
Jak se s ním fotilo
Přístroj se chová jako zrcadlovka. Startuje v rámci „fyziologické postřehnutelnosti“, na setiny vteřin to odhadovat nedovedu, stačí mi, že jsem nemusel na nic čekat. Ostření je rozumně rychlé za rozumných světelných podmínek. Chápu, že je to šalamounské prohlášení a skrývá pochybnosti stran rychlosti autofokusu ve špatných světelných podmínkách. Rozhodně ale není slavný autofokus v režimu kontinuálního měření, na sport to přístroj tedy opravdu není.
HDR má vynikající výsledky. Lze nastavit rozsah až 3EV jeho tří expozic, takže se jím dá zvládnout veliké rozpětí jasů. Doporučuji ale stativ, s pasováním tří dílčích snímků má přístroj potíže.
Kresba je vynikající. Na ukázce je výřez 1:1 z rohu snímku. Po nějaké aberaci není ani stopy. Přirozeně že něco jiného je podání detailů a něco jiného ostrost ve smyslu doostření. To lze rozsáhle ovlivňovat přes menu Fotomenu – styl snímků, tam je možno vstupovat do doostření, kontrastu, sytosti a redukce šumu. Zde lze výsledky přizpůsobit vlastním potřebám.
Právě tak je v rozumných mezích soudková vada a vinětace. Se šumem je to vcelku standardní a odpovídá úrovni zrcadlovek střední třídy. Znamená to, že do 1600 si vcelku nemusíme dělat žádné starosti, o něco horší je to při 3200 ISO a při vyšší citlivosti je šum znatelný. Záleží na tom, co fotíme, při živé fotografii reportážního typu na šumu tolik nezáleží. Na uzkázce je šum při 3200, 6400 a 12800 ISO.
Stabilizace je optická, v objektivu. Co o ní podotknout? Je viditelná při pohledu do hledáčku. Po zapnutí se obraz citelně zklidní a to je přesně to, co od něho žádáme.
Při vysokorychlostním snímání musíme počítat s tím, že zmizí obraz v hledáčku, eventuálně na displeji, takže jsou problémy s udržením přístroje v záběru. Také se zmenší rozlišení na 2336×1752 – v našich ukázkách jsou to obrázky 1 a 2. Musí se s tím opatrně, použil jsem čtyřgigovou kartu Panasonic třídy 10, tedy s vysokou rychlostí zápisu, přesto byly se zápisem problémy a musel jsem dokonce vyndat baterku, protože přístroj nešel vypnout. Je třeba se omezit skutečně na kratičké stisknutí spouště.
Shrnutí
Panasonic Lumix DMS-GH3 je po všech stránkách mimořádný fotoaparát a může se poměřovat i se zrcadlovkami střední třídy. Jistě že i cenou. Doplňuji recenzi siruací z března 2014, to stojí tělo 30 tisíc, v soupravě s objektivem 14-140 48 tisíc, ale s opravdu super objektivem 12-35/2.8 vyjde na 59 tisíc. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že přístroje této třídy nejsou „mladší bratříček“ zrcadlovek – je to typ přístroje, který se má ku zrcadlovkám jako savci k veleještěrům. Jsou menší a jednou je sežerou. Hendikepem přístroje tedy není podle mě ani tolik jeho cena, jako rozměry a váha. Lidé volí mirrorless, aby se nemuseli vláčet s těžkým tělem a skly. V tomto směru je Oly výhodnější. Nespornou výhodou GH3 je skvělá ovladatelnost a úžasná šíře přizpůsobitelnosti osobním potřebám uživatele. Slabinou je rychlost průběžného autofokusu, což ho limituje pro živou fotografii – ovšem skutečně rychlé jsou jen špičkové zrcadlovky profi třídy. A ty stojí zase jiné peníze než GH3.
Ukázky:
1 až 4 rozsah zoomu, 14 „kreativní filtr“
| 1 |
 |
2 |
 |
| 3 |
 |
4 |
 |
| 5 |
 |
6 |
 |
| 7 |
 |
8 |
 |
| 9 |
 |
10 |
 |
| 11 |
 |
12 |
 |
| 13 |
 |
14 |
 |
