|
Model GF1 velmi dobře znám, protože ho už dva roky vlastním a výborně slouží. Panasonic však udělal jasné rozcestí: modelová řada G vybavená elektronickým hledáčkem vysoké kvality míří na jiný druh uživatelů, než od nynějška řada GF. Tedy míří na lidi, kteří nechtějí elektronický hledáček (GF3 nemá sáňky a nelze na něj přídavný hledáček tedy nasadit) a naopak si přejí aparát, který lze ovládat několika dotyky prstů. Na jeho zadní stěně proto nejsou skoro žádné ovládací prvky, jen čtyřcestný volič orámovaný ovládacím kolečkem (plochým rollerem), tlačítko pro prohlížení a dole vstup do Q-menu, tedy do rychlé nabídky. Uprostřed je potvrzovací OK tlačítko. Vše se odehrává na displeji. V tomto Q-menu najdete základní parametry, zejména pak WB a ISO, jedna pozice je volitelná, takže můžete si do ní natáhnout funkci, kterou snad budete vyhledávat častěji než jiné. Dohromady je tedy těch funkcí v Q-.menu deset. Dotykové menu má jednu nespornou výhodu – a ukázalo se to samozřejmě už na modelu GF2. Je možné velmi rychle umístit ostřicí bod, eventuálně dotykem displeje exponovat. Tu první funkci jsem používal, ta druhá mi jaksi nesedí, ale je to bezpochyby věc zvyku.  Z mého pohledu „tlačítkového fotografa“ je tu jedna položka poslední záchrany – tlačítko iA na horní stěně vedle spouště (zde je i spoušť pro video – s mono zvukovou nahrávkou – a hlavní vypínač). Tato „inteligentní automatika“ je vskutku podivuhodně inteligentní a dovedu si představit, že někdo bude s tímto přístrojem pracovat jen v režimu iA. Pro „náročné lenochy“, či jak bych to nazval, je v nabídce režim iA plus. Podobné funkce kupodivu najdeme i na profi přístrojích typu Canon EOPS 7D. Jde o to, že v podstatě elementární úkony, jako je kontrola hloubky ostrosti prostřednictvím clony a kontrola tmavosti/světlosti expozicí kompenzace je tu nabízena jaksi stravitelněji, jako funkce „neostré pozadí“ a „tmavší/světlejší“. Pokud to slouží svému účelu, proč ne. Samozřejmě, že tu je možné ale ovládat clonu i čas ručně. Tyto automatické režimy, které analyzují obraz a přizpůsobují okamžité situaci kompenzaci i ISO, bude třeba pečlivěji prověřit při řádném testu. Při prvním seznámení jsem se mohl přesvědčit zejména o rychlosti autofokusu, což je v podstatě nejdůležitější parametr (leccos jiné lze aspoň do jisté míry zachránit, rozostřenou fotku nikoli).Při běžném pouličním focení byla rychlost AF velmi dobrá, už to si zaslouží pochvalu.
 |
|
Model GF1 velmi dobře znám, protože ho už dva roky vlastním a výborně slouží. Panasonic však udělal jasné rozcestí: modelová řada G vybavená elektronickým hledáčkem vysoké kvality míří na jiný druh uživatelů, než od nynějška řada GF. Tedy míří na lidi, kteří nechtějí elektronický hledáček (GF3 nemá sáňky a nelze na něj přídavný hledáček tedy nasadit) a naopak si přejí aparát, který lze ovládat několika dotyky prstů. Na jeho zadní stěně proto nejsou skoro žádné ovládací prvky, jen čtyřcestný volič orámovaný ovládacím kolečkem (plochým rollerem), tlačítko pro prohlížení a dole vstup do Q-menu, tedy do rychlé nabídky. Uprostřed je potvrzovací OK tlačítko. Vše se odehrává na displeji. V tomto Q-menu najdete základní parametry, zejména pak WB a ISO, jedna pozice je volitelná, takže můžete si do ní natáhnout funkci, kterou snad budete vyhledávat častěji než jiné. Dohromady je tedy těch funkcí v Q-.menu deset. Dotykové menu má jednu nespornou výhodu – a ukázalo se to samozřejmě už na modelu GF2. Je možné velmi rychle umístit ostřicí bod, eventuálně dotykem displeje exponovat. Tu první funkci jsem používal, ta druhá mi jaksi nesedí, ale je to bezpochyby věc zvyku. Z mého pohledu „tlačítkového fotografa“ je tu jedna položka poslední záchrany – tlačítko iA na horní stěně vedle spouště (zde je i spoušť pro video – s mono zvukovou nahrávkou – a hlavní vypínač). Tato „inteligentní automatika“ je vskutku podivuhodně inteligentní a dovedu si představit, že někdo bude s tímto přístrojem pracovat jen v režimu iA. Pro „náročné lenochy“, či jak bych to nazval, je v nabídce režim iA plus. Podobné funkce kupodivu najdeme i na profi přístrojích typu Canon EOPS 7D. Jde o to, že v podstatě elementární úkony, jako je kontrola hloubky ostrosti prostřednictvím clony a kontrola tmavosti/světlosti expozicí kompenzace je tu nabízena jaksi stravitelněji, jako funkce „neostré pozadí“ a „tmavší/světlejší“. Pokud to slouží svému účelu, proč ne. Samozřejmě, že tu je možné ale ovládat clonu i čas ručně. Tyto automatické režimy, které analyzují obraz a přizpůsobují okamžité situaci kompenzaci i ISO, bude třeba pečlivěji prověřit při řádném testu. Při prvním seznámení jsem se mohl přesvědčit zejména o rychlosti autofokusu, což je v podstatě nejdůležitější parametr (leccos jiné lze aspoň do jisté míry zachránit, rozostřenou fotku nikoli).Při běžném pouličním focení byla rychlost AF velmi dobrá, už to si zaslouží pochvalu.
|