Nezařazené

Pakoně aneb Hromadné šílenství


Uplynulých čtrnáct dní jsem strávil na fotografické výpravě Václava Šilhy v africké Keni. Jeden z našich cílů byla migrace pakoňů. Co to je a jak se to fotí?

Přírodní rezervace Masai Mara se nalézá v Keni, avšak tvoří svou plochou 1500 km čtvereční jeden přírodní celek s oblastí Serengeti, která má podle Wikipedie 60 tisíc kilometrů, jinde se uvádí 15 tisíc. Na této obrovské ploše se potuluje po celý rok doslova masa dvou miliónů zvířat, převážně pakoňů a zeber. Zvolna spásají savanu a pohybují se za novou potravou. Není to tedy cílené putování, jak jsem se domníval, není to tak, že by si serengetští pakoně řekli teď se půjdeme podívat do Masai Mara”.

V Masai Mara jsou dvě malé řeky, Mara a Talek. Tvoří zvířecímu putování překážku, kterou musí překonat. Někdy se to odbude v klidu, jindy ale, zvlášť na Maře, kde jsou někde vysoké břehy, zvířata překonávají velké nebezpečí, tím hůř, že v obou řekách žijí krokodýli a kolem stád se potulují lvi, hyeny a další predátoři.

Už na letišti uvidíte “crossing”, tedy velké billboardy s fotkami zvířat ve vodě. Je to turistická atrakce, ovšem háček je v tom, že “crossing” se koná málo kdy a většina turistů možná ani žádný nespatří – i já jsem ho viděl jen díky Šilhovi a jeho místním přátelům a spolupracovníkům. Po většinu dne vidíte jen savanu a na ní buď nic, nebo obrovská roztroušená stáda. Zvířata se někdy řadí z do “husího pochodu”, dlouhých řad, které se táhnou celé kilometry, od obzoru k obzoru. Pak najednou řadu zruší a pasou se dál. Když takto doputují, spíš dobloumají, dopasou se, až k řece, dlouho váhají, než se odváží přechodu. Pak to vypadá nějak takto:

Je to hromada zvířat, zvířený prach, kalná voda. Dlouhé ohnisko je zde nezbytnost. Fotografoval jsem Nikonem D200 a objektivem Nikon 300/2.8 (pevné ohnisko), občas s konvertorem 1,4x. Z fotografického hlediska je potíž mimo jiné v tom, že zvířata jsou natlačená na sebe a splývají. Dá se tedy fotit masa, celek – jako na obrázku zde nahoře. Je tu ale i jiná možnost – číhat na jednotlivé kusy, vyhledávat individuální příběhy. Pak vznikne s trochou štěstí obrázek, jako je tento:

Hříbě se vylouplo z masy a bezhlavě skočilo. V editoru jsem pak udělal výběr, a zvýšil trochu kontrast zvířete a zbytek mírně potlačil, co se sytosti a kontrastu týče. Tyhle skoky, “jumpy”, jsou nejvíce atraktivním motivem. Na potíž jsem už upozornil. Obvykle skáče několik zvířat najednou, takže splývají. Pakoně mají zvláštní barvu – jsou světle hnědí až černí, vypadají, jako kdyby to byly kvaše od Zdeňka Buriana. Když ale jsou zaprášení a jeden vedle druhého a skáčí do řeky najednou, těžko se rozeznávají jeden od druhého. Jen občas se povede zachytit zvíře, které má ve směru skoku volný prostor – snímek dole je pořízen na řece Talek.

Další možnost je fotografování zvířat, která se už dostala do vody a plavou. I v takovém případě obvykle plave několik zvířat vedle sebe, ale přece jen je snazší zachytit individuální drama.Mezi pakoni jsou i zebry. Je jich mnohem míň, těžko odhadovat, v jakém poměru, možná je to jedna ku stu. Nicméně díky svému zjevu jsou velmi nápadné a v temné mase pakoňů vynikají.

Chovají se klidněji, neskáčí tak bezhlavě, jako pakoně a někdy to vypadá, že počínání pakoňů poněkud s úžasem pozorují. Ve vodě si ovšem počínají stejně jako pakoně – usilovně bojují o to,a y se dostaly ke břehu dřív, než se krokodýl dostane k nim.

Naštěstí pro pakoně i zebry – statisticky vzato – je nebezpečí poměrně malé. Krokodýlové jsou nažraní (v poměru k obrovským stádům je jich přece jen málo) a přecházející stáda nezapomínají na obezřetnost – viděli jsme, jak připlouvající krokodýl v pár vteřinách přerušil probíhající crossing. Takže drsné drama se před objektivem koná opravdu málo kdy, Vašek Šilha těch crossingů viděl už skoro čtyřicet a útok krokodýla na pakoně jen jednou. A je tu ještě jedna potíž: i když je to zajímavé a dramatické, dá se fotit vlastně jen jedno a totéž a všechny ty fotky vypadají stejně. Takže v nejlepším případě odvážíte fotky stejného typu, jako visely na billboardu v příletové hale v Nairobi.

Uplynulých čtrnáct dní jsem strávil na fotografické výpravě Václava Šilhy v africké Keni. Jeden z našich cílů byla migrace pakoňů. Co to je a jak se to fotí?

Přírodní rezervace Masai Mara se nalézá v Keni, avšak tvoří svou plochou 1500 km čtvereční jeden přírodní celek s oblastí Serengeti, která má podle Wikipedie 60 tisíc kilometrů, jinde se uvádí 15 tisíc. Na této obrovské ploše se potuluje po celý rok doslova masa dvou miliónů zvířat, převážně pakoňů a zeber. Zvolna spásají savanu a pohybují se za novou potravou. Není to tedy cílené putování, jak jsem se domníval, není to tak, že by si serengetští pakoně řekli teď se půjdeme podívat do Masai Mara”.

V Masai Mara jsou dvě malé řeky, Mara a Talek. Tvoří zvířecímu putování překážku, kterou musí překonat. Někdy se to odbude v klidu, jindy ale, zvlášť na Maře, kde jsou někde vysoké břehy, zvířata překonávají velké nebezpečí, tím hůř, že v obou řekách žijí krokodýli a kolem stád se potulují lvi, hyeny a další predátoři.

Už na letišti uvidíte “crossing”, tedy velké billboardy s fotkami zvířat ve vodě. Je to turistická atrakce, ovšem háček je v tom, že “crossing” se koná málo kdy a většina turistů možná ani žádný nespatří – i já jsem ho viděl jen díky Šilhovi a jeho místním přátelům a spolupracovníkům. Po většinu dne vidíte jen savanu a na ní buď nic, nebo obrovská roztroušená stáda. Zvířata se někdy řadí z do “husího pochodu”, dlouhých řad, které se táhnou celé kilometry, od obzoru k obzoru. Pak najednou řadu zruší a pasou se dál. Když takto doputují, spíš dobloumají, dopasou se, až k řece, dlouho váhají, než se odváží přechodu. Pak to vypadá nějak takto:

Je to hromada zvířat, zvířený prach, kalná voda. Dlouhé ohnisko je zde nezbytnost. Fotografoval jsem Nikonem D200 a objektivem Nikon 300/2.8 (pevné ohnisko), občas s konvertorem 1,4x. Z fotografického hlediska je potíž mimo jiné v tom, že zvířata jsou natlačená na sebe a splývají. Dá se tedy fotit masa, celek – jako na obrázku zde nahoře. Je tu ale i jiná možnost – číhat na jednotlivé kusy, vyhledávat individuální příběhy. Pak vznikne s trochou štěstí obrázek, jako je tento:

Hříbě se vylouplo z masy a bezhlavě skočilo. V editoru jsem pak udělal výběr, a zvýšil trochu kontrast zvířete a zbytek mírně potlačil, co se sytosti a kontrastu týče. Tyhle skoky, “jumpy”, jsou nejvíce atraktivním motivem. Na potíž jsem už upozornil. Obvykle skáče několik zvířat najednou, takže splývají. Pakoně mají zvláštní barvu – jsou světle hnědí až černí, vypadají, jako kdyby to byly kvaše od Zdeňka Buriana. Když ale jsou zaprášení a jeden vedle druhého a skáčí do řeky najednou, těžko se rozeznávají jeden od druhého. Jen občas se povede zachytit zvíře, které má ve směru skoku volný prostor – snímek dole je pořízen na řece Talek.

Další možnost je fotografování zvířat, která se už dostala do vody a plavou. I v takovém případě obvykle plave několik zvířat vedle sebe, ale přece jen je snazší zachytit individuální drama.Mezi pakoni jsou i zebry. Je jich mnohem míň, těžko odhadovat, v jakém poměru, možná je to jedna ku stu. Nicméně díky svému zjevu jsou velmi nápadné a v temné mase pakoňů vynikají.

Chovají se klidněji, neskáčí tak bezhlavě, jako pakoně a někdy to vypadá, že počínání pakoňů poněkud s úžasem pozorují. Ve vodě si ovšem počínají stejně jako pakoně – usilovně bojují o to,a y se dostaly ke břehu dřív, než se krokodýl dostane k nim.

Naštěstí pro pakoně i zebry – statisticky vzato – je nebezpečí poměrně malé. Krokodýlové jsou nažraní (v poměru k obrovským stádům je jich přece jen málo) a přecházející stáda nezapomínají na obezřetnost – viděli jsme, jak připlouvající krokodýl v pár vteřinách přerušil probíhající crossing. Takže drsné drama se před objektivem koná opravdu málo kdy, Vašek Šilha těch crossingů viděl už skoro čtyřicet a útok krokodýla na pakoně jen jednou. A je tu ještě jedna potíž: i když je to zajímavé a dramatické, dá se fotit vlastně jen jedno a totéž a všechny ty fotky vypadají stejně. Takže v nejlepším případě odvážíte fotky stejného typu, jako visely na billboardu v příletové hale v Nairobi.