Olympus E30 (recenze)

Vysoce výkonná zrcadlovka formátu 4/3 byla oznámena loni v listopadu. Cenově zapadá mezi modely E-520 a E-3, přičemž výkonem se více blíží svému dražšímu profi druhovi. Je určena poučeným amatérům, kteří pak dokáží využít její široké nabídky rozmanitých možností.

Jaký je a komu je určen
Tělo velké 142 x 108 x 75 mm s váhou 665g je z plastu ztuženého skelnými vlákny. Hledáčkový systém je zrcadlový s 98% pokrytím. Zvětšení je 1,02x. Snímač MMOS velikosti 18.00 x 13.50 (4/3 systém) má 13,1 milionů pixelů fyzicky, 12,3 Mpx efektivně. Snímač je už tradičně kryt efektivním protiprachovým filtrem. Vzhledem k velikosti snímače je prodlužovací faktor ohniska 2x (tedy fyzických 50 mm = 100 mm efektivně). Obrazový formát lze přepínat v širokém rozsahu, 4:3 ,3:2 ,16:9 ,6:6 , 5:4, 7:6, 6:5, 7:5, 3:4. Zvláště ten „šest krát šest“ působí poněkud neobvykle. Největší

rozlišení je 4032 x 3024, následují 3200 x 2400, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768 a 640 x 480. Lze ukládat ve třech kompresních stupních a samozřejmě v RAWu. Co je zvlášť sympatické je to, že formát M (middle, tedy střední) a S (small, malý) lze nadefinovat. Snímač je stabilizovaný, stabilizátor má 3 stupně – 1. stupeň pracuje ve všech směrech, 2 se používá při horizontálním panoramování (stabilizuje chvění na ose nahoru – dolů) a 3 při svislém panoramování (stabilizuje na ose levo – pravo). Autofokus je na principu fázového posunu. V režimu „live view“ (focení „na displej“ lze nastavit i pomalejší ostření na bázi měření kontrastu přímo na čipu. Přístroj je vybaven procesorem TruePic III+ s 12bitovou A/D konverzí, nově optimalizovanou reprodukcí barev a kvalitnější funkcí redukce šumu.
Ovládání je přes dva rollery, zadní a přední, čtyřcestný volič a jednoúčelová tlačítka, přičemž Fn tlačítko je nastavitelné.
Citlivost se pohybuje od 100 do 3200 ISO. Nastavení bílé má pět předvoleb, možnost nastavit Kelviny a manuální nastavení, plus samozřejmě barevné doladění.
Závěrka má rozsah od 60 sec do 1/8000 sec. Expoziční kompenzace je nastavitelná +- 3 EV, ale lze také nastavit jakousi trvalou korekci. Sériové focení má frekvenci 5 fps. Samospoušť je volitelná, 12 nebo 2 sec.
Blesk je vyskakovací, plus aktivní sáňky pro externí blesk. Vyskakovací může řídit externí Olympus blesk.

Fotky se ukládají na CF karty, případně na xD karty.

Ovládání a menu Už z úvodního stručného výčtu lze odhadnout, že přístroj je značně flexibilní, tedy lze ho nastavit „k obrazu svému“. Má dva stavové displeje, jeden je nahoře a druhý lze aktivovat stisknutím OK tlačítka na čtyřcestném voliči na zadní stěně na 2,7´´LCD displej. Tento způsob je vynikající, známe ho i z předešlých modelů E-řady Olympusu. Při troše zácviku lze tudy nastavit prakticky všechno, co v běžném provozu budeme potřebovat.

Postupujme ale metodicky.
Na horní stěně je spoušť a u ná vlevo tlačítko pro kompenzaci a vpravo tlačítko pro ISO. Je to jistě věc zvyku, mně ale připadá toto řešení nešikovné, jelikož vyžaduje tápání pro tlačítku kompenzace, což je patrně nejužívanější parametr při běžné fotografii. Stisknutím obou lze resetovat přístroj do výchozího nastavení. O něco blíže stavovému displeji je vlevo tlačítko pro osvětlení stavového displeje, vpravo nastavení WB.
Na druhé straně od hledáčku je kruhový volič režimů. Je tu obvyklé „auto“, dál pak kreativní režimy PSAM (program, priorita závěrky, priorita clony a plný manuál), dále pak scénické režimy portrét, krajina, makro, sport a noční portrét a pak ART/SCN, což jsou fakticky filtry na vytváření efektových obrázků (vrátím se k tomu).

Zadní stěna nabízí pod horní hranou vlevo výběr režimu autofokusu a vedle výběr režimu měření expozice. Zde jsou obvyklé metody poměrové měření – s prioritou středu – bodové měření, avšak kromě toho je tu ještě bodové HI a bodové SH. Ne moc znalý uživatel se po přečtení návodu dostane do stavu lékařskou vědou zvaného „akutní tumpachovitost“. Je to ale prosté:
Bodové HI měření se používá, když je motiv extrémně světlý, kdežto bodové SH měření, když je extrémně tmavý. Jde fakticky o automaticky nastavitelnou expoziční kompenzaci. Zde je ukázka:

Nahoře vlevo je černý objekt měřen „normálně“ – je tudíž přeexponovaný, jelikož je mnohem méně odrazivý, než standardní „střední šedá“, na niž je automatika kalibrována. Vpravo bodové „SH“ měření zjednalo nápravu. Opačný problém je na ukázce dole, vlevo podexponovaný bílý objekt, vpravo správná expozice díky „bodové HI“ měření.

Na druhé straně od hledáčku je pod hranou zadní roller, vpravo Fn tlačítko a tlačítko pro nastavení režimu ostření.

Výhrady:
Fn tlačítko je programovatlené, což je v pořádku, ale zmíněný tumpachový uživatel musí přijít na to, aby se dostal k jednoduchému jednotlačítkovému nastavování bílé, musí si to nadefinovat na Fn tlačítko v menu. Běda tomu, kdo nečte návod – včetně mě, když jsem marně na maturiťáku hledal ruční nastavení bílé a věřil jsem, že 13 let praxe s digitální fotografií mi bude bezpečným rádcem!
Co se týká tlačítka pro režim AF, tak to umožňuje volit umístění zaostřovacího bodu nebo skupiny zaostřovacích bodů, ale nadefinovat AF plochu zase musíme v menu. Což, obávám se, opět vede k tumpachovitosti, jelikož na AF jsou hned dvě tlačítka, avšak základní nastavení přes ně nastavit nelze.

Na zadní stěně vpravo od displeje je uzávěr AFF a měření expozice (AEL/AFL) a pod ním tlačítko pro přehrávání. O něco níže je čtyřcestný volůič a u něho je přifařen vypínač.

Pod displejem je tlačítko pro mazání, INFO tlačítko pro režim zobrazení (bez údajů, s údaji, histogram RGB, histogram jasů), pak menu, tlačítko pro live view a pro volbu typu stabilizace obrazu (nejlepší je typ 1, tedy „všesměrný“).

Menu je vcelku jednoduché, třebaže určité logické pochody nechápu. Na prvním místě foto menu je nastavení karty, což bych hledal v menu pro přehrávání, pod tím je reset nastavení, což bych hledal v setupu. Pak teprve je režim snímku, což je soubor profilů: vivid (syté), portrét, natural, muted (tlumený) monotónní (jednobarevný) a uživatelský, všechny jsou do značné míry upravitelné co do kontrastu, doostření a sytosti barev.

Pod tím je PŮSOBIVÝ. Vezměte si pilulku proti tumpachovitosti a čtěte dál. V návodu se totiž mluví o gradaci a tady je normální (chápu) auto (chápu) HORNÍ TLA (nechápu) a DOLNÍ TLA (nechápu). Empirickým zkoumáním zjistíme, že HORNÍ TLA je „hight key“ a DOLNÍ TLA je „low key“, čili horní část tónové škály a spodní část. Zde je ukázka:

	Nahoře vlevo je motiv focený „normálně“, dole vlevo je v HORNÍ TLA a vpravo DOLNÍ TLA. Zdánlivě je to jako kdybychom nastavili expoziční kompenzaci do plusu nebo do mínusu. Skutečně, při „dolním TLA“ je expozice totožná s expozicí s kompenzací -0,3 EV.
	Skutečnost je ale jiná. Zde vlevo je snímek focený normálně, bez kompenzace a žádného „TLA“. Vlevo dole je DOLNÍ TLA focený dobou osvitu 1,6´´ při F5.6, vpravo bez TLA, avšak taktéž focený dobou osvitu 1,6´´ při F5.6. Výsledek je navzdory stejné expozici rozdílný. Opravdu je jiná gradace, tedy strmost, kontrast. Smímek je tónově bohatší v temnější části.

Nenechme se ale zaskočit, je to výborná věc, jen je třeba se v tom drobet vyznat. V druhé obrazovce prvního fotomenu pak najdeme redukci šumu a filtr šumu. Redukce šumu nemá při běžném snímání velký efekt: funguje při velmi dlouhých expozicích, přičemž prodlouží dobu ukládání zhruba na dobu, co trvalo samotné snímání. Ale ani po 25 sec dlouhé expozici nebyl efekt markantní při 100 ISO.
Efektivní je filtr šumu – ten skutečně zásadně zredukuje šum a na ostrosti se to sice projeví, avšak nikoli fatálně.

Na ukázce zde dole vidíme snímek focený na 3200 ISO, vlevo „jen tak“, uprostřed s redukcí šumu, vpravo s filtrem šumu. Efektivní je filtr šumu.

V druhém fotomenu je první záhada volba PROTI NÁRAZ – je to předsklopení zrcátka, velmi užitečná věc, a tím užitečnější, že lze nadefinovat prodlevu, jakou si přeje mít mezi sklopením zrcátka a expozicí. V jeho druhé obrazovce je bracketing – tedyx postupná expozice s různými hodnotami. Expoziční je běžný, WB taky bývá, bracketing flashe jsem ještě neviděl, je to zajímavé a jistě i užitečné.

Menu prohlížení nabízí i úpravy, zmírnění stínů, redukci červených očí, ořez, převedení do monochromatické podoby, změnu poměru stran s možností posunout výřez kam potřebujeme , což je velmi rozumné.
Setup menu má dvě oblasti, v první nastavujeme ovládací prvky, na př., co mají dělat rollery v jakém režimu a podobně. Je to další oblast, kde můžeme přístroj rozsáhle přizpůsobit vlastním potřebám. V druhé oblasti nastavujeme běžné parametry, jas LCD, datum, jazyk a podobně.

Jak se s ním fotí
Přístroj nabíhá velmi svižně a v běžném provozu jeho rychlost nedělá potíže. Autofokus se poněkud hůře chytá v horších světelných podmínkách. Pokud jde o nastavení bílé, v automatickém režimu žárovku nezvládl, třebaže je vybaven zvláštním senzorem pro nastavení bílé. Po nastavení režimu „žárovka“ táhnul o 20% více do modra. Pokud jde o šum, nebyly s ním vážné potíže. Je samozřejmě nutno počítat s tím, že jde o malý čip a tudíž potíže se šumem a dynamickým rozsahem budou asi ještě dlouho trvat.

Stabilizátor je efektivní, dole v ukázkách vidíte snímek pořízený 1/13 sec při ekvivalentu 224 mm (banány a pomeranč), pravda, nepovede se to vždycky, avšak bez stabilizace se to nepovede nikdy…

Autofokus je bezproblémový při dobrém světle, při slabším je, inu, slabší. Objektivy lze doostřovat ručně a v hledáčku s 98% úpokrytím vše dobře vidíme.

Přednastavené filtry Pop Art, Soft Focus, Pale & Light Colour, Light Tone, Grainy Film a Pin Hole jsou milé, ale když už to muší bejt, raději bych to viděl jako filtr při úpravě hotové fotky, přičemž by vznikla kopie.

Live view je výborná věc a Olympus byl v tomto ohledu průkopník. Je tu dobře fungující rozpoznávání tváře a co je samozřejmě zcela vynikající je vyklápěcí a natáčecí Hypercrystal LCD.

Režim prohlížení je výborně nastavený. Zadním rollerem volně přecházíte z nabídky maličkých náhledů až do zvětšeného obrázku a tlačítkem INFO přecházíte po informacích o obrázku. Ostatně, ovladatelnost je velmi příjemná vlastnost tohoto přístroje, o dvou zaškobrtnutích, tedy podle mého názoru ne moc šťastně umístěného tlačítka pro expoziční kompenzaci a nedořešené volby AF polí není tady nic, co by vadilo.

Shrnutí
Olympus E-30 je moderní zrcadlovka střední třídy, součást systému 4/3, vybavená systémem přímého náhledu Live view na výklopném a otáčecím displeji. Díky malým rozměrům a váze a přitom vysokému výkonu – přičemž je třeba počítat i s adekvátně lehkými dalšími komponentami, především optikou – je vhodná především pro živou fotografii v terénu. Je rychlá a pohotová a v rozsáhlém spektru osobně nastavitelná.

Pro a proti:

Pro: Univerzálnost použití Stabilizace snímače Snadná ovladatelnost Proti: Ne dost domyšlené nastavení bílé Pomalý autofokus v horších světelných podmínkách

Ukázky:
Obrázek č. 11 je snímán 1/13 sec se stabilizací, č. 12 je ukázka „uměleckého filtru“ černobílá s velkým zrnem.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10
11		12

Vysoce výkonná zrcadlovka formátu 4/3 byla oznámena loni v listopadu. Cenově zapadá mezi modely E-520 a E-3, přičemž výkonem se více blíží svému dražšímu profi druhovi. Je určena poučeným amatérům, kteří pak dokáží využít její široké nabídky rozmanitých možností.

Jaký je a komu je určen
Tělo velké 142 x 108 x 75 mm s váhou 665g je z plastu ztuženého skelnými vlákny. Hledáčkový systém je zrcadlový s 98% pokrytím. Zvětšení je 1,02x. Snímač MMOS velikosti 18.00 x 13.50 (4/3 systém) má 13,1 milionů pixelů fyzicky, 12,3 Mpx efektivně. Snímač je už tradičně kryt efektivním protiprachovým filtrem. Vzhledem k velikosti snímače je prodlužovací faktor ohniska 2x (tedy fyzických 50 mm = 100 mm efektivně). Obrazový formát lze přepínat v širokém rozsahu, 4:3 ,3:2 ,16:9 ,6:6 , 5:4, 7:6, 6:5, 7:5, 3:4. Zvláště ten „šest krát šest“ působí poněkud neobvykle. Největší

rozlišení je 4032 x 3024, následují 3200 x 2400, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768 a 640 x 480. Lze ukládat ve třech kompresních stupních a samozřejmě v RAWu. Co je zvlášť sympatické je to, že formát M (middle, tedy střední) a S (small, malý) lze nadefinovat. Snímač je stabilizovaný, stabilizátor má 3 stupně – 1. stupeň pracuje ve všech směrech, 2 se používá při horizontálním panoramování (stabilizuje chvění na ose nahoru – dolů) a 3 při svislém panoramování (stabilizuje na ose levo – pravo). Autofokus je na principu fázového posunu. V režimu „live view“ (focení „na displej“ lze nastavit i pomalejší ostření na bázi měření kontrastu přímo na čipu. Přístroj je vybaven procesorem TruePic III+ s 12bitovou A/D konverzí, nově optimalizovanou reprodukcí barev a kvalitnější funkcí redukce šumu.
Ovládání je přes dva rollery, zadní a přední, čtyřcestný volič a jednoúčelová tlačítka, přičemž Fn tlačítko je nastavitelné.
Citlivost se pohybuje od 100 do 3200 ISO. Nastavení bílé má pět předvoleb, možnost nastavit Kelviny a manuální nastavení, plus samozřejmě barevné doladění.
Závěrka má rozsah od 60 sec do 1/8000 sec. Expoziční kompenzace je nastavitelná +- 3 EV, ale lze také nastavit jakousi trvalou korekci. Sériové focení má frekvenci 5 fps. Samospoušť je volitelná, 12 nebo 2 sec.
Blesk je vyskakovací, plus aktivní sáňky pro externí blesk. Vyskakovací může řídit externí Olympus blesk.

Fotky se ukládají na CF karty, případně na xD karty.

Ovládání a menu Už z úvodního stručného výčtu lze odhadnout, že přístroj je značně flexibilní, tedy lze ho nastavit „k obrazu svému“. Má dva stavové displeje, jeden je nahoře a druhý lze aktivovat stisknutím OK tlačítka na čtyřcestném voliči na zadní stěně na 2,7´´LCD displej. Tento způsob je vynikající, známe ho i z předešlých modelů E-řady Olympusu. Při troše zácviku lze tudy nastavit prakticky všechno, co v běžném provozu budeme potřebovat.

Postupujme ale metodicky.
Na horní stěně je spoušť a u ná vlevo tlačítko pro kompenzaci a vpravo tlačítko pro ISO. Je to jistě věc zvyku, mně ale připadá toto řešení nešikovné, jelikož vyžaduje tápání pro tlačítku kompenzace, což je patrně nejužívanější parametr při běžné fotografii. Stisknutím obou lze resetovat přístroj do výchozího nastavení. O něco blíže stavovému displeji je vlevo tlačítko pro osvětlení stavového displeje, vpravo nastavení WB.
Na druhé straně od hledáčku je kruhový volič režimů. Je tu obvyklé „auto“, dál pak kreativní režimy PSAM (program, priorita závěrky, priorita clony a plný manuál), dále pak scénické režimy portrét, krajina, makro, sport a noční portrét a pak ART/SCN, což jsou fakticky filtry na vytváření efektových obrázků (vrátím se k tomu).

Zadní stěna nabízí pod horní hranou vlevo výběr režimu autofokusu a vedle výběr režimu měření expozice. Zde jsou obvyklé metody poměrové měření – s prioritou středu – bodové měření, avšak kromě toho je tu ještě bodové HI a bodové SH. Ne moc znalý uživatel se po přečtení návodu dostane do stavu lékařskou vědou zvaného „akutní tumpachovitost“. Je to ale prosté:
Bodové HI měření se používá, když je motiv extrémně světlý, kdežto bodové SH měření, když je extrémně tmavý. Jde fakticky o automaticky nastavitelnou expoziční kompenzaci. Zde je ukázka:

Nahoře vlevo je černý objekt měřen „normálně“ – je tudíž přeexponovaný, jelikož je mnohem méně odrazivý, než standardní „střední šedá“, na niž je automatika kalibrována. Vpravo bodové „SH“ měření zjednalo nápravu. Opačný problém je na ukázce dole, vlevo podexponovaný bílý objekt, vpravo správná expozice díky „bodové HI“ měření.

Na druhé straně od hledáčku je pod hranou zadní roller, vpravo Fn tlačítko a tlačítko pro nastavení režimu ostření.

Výhrady:
Fn tlačítko je programovatlené, což je v pořádku, ale zmíněný tumpachový uživatel musí přijít na to, aby se dostal k jednoduchému jednotlačítkovému nastavování bílé, musí si to nadefinovat na Fn tlačítko v menu. Běda tomu, kdo nečte návod – včetně mě, když jsem marně na maturiťáku hledal ruční nastavení bílé a věřil jsem, že 13 let praxe s digitální fotografií mi bude bezpečným rádcem!
Co se týká tlačítka pro režim AF, tak to umožňuje volit umístění zaostřovacího bodu nebo skupiny zaostřovacích bodů, ale nadefinovat AF plochu zase musíme v menu. Což, obávám se, opět vede k tumpachovitosti, jelikož na AF jsou hned dvě tlačítka, avšak základní nastavení přes ně nastavit nelze.

Na zadní stěně vpravo od displeje je uzávěr AFF a měření expozice (AEL/AFL) a pod ním tlačítko pro přehrávání. O něco níže je čtyřcestný volůič a u něho je přifařen vypínač.

Pod displejem je tlačítko pro mazání, INFO tlačítko pro režim zobrazení (bez údajů, s údaji, histogram RGB, histogram jasů), pak menu, tlačítko pro live view a pro volbu typu stabilizace obrazu (nejlepší je typ 1, tedy „všesměrný“).

Menu je vcelku jednoduché, třebaže určité logické pochody nechápu. Na prvním místě foto menu je nastavení karty, což bych hledal v menu pro přehrávání, pod tím je reset nastavení, což bych hledal v setupu. Pak teprve je režim snímku, což je soubor profilů: vivid (syté), portrét, natural, muted (tlumený) monotónní (jednobarevný) a uživatelský, všechny jsou do značné míry upravitelné co do kontrastu, doostření a sytosti barev.

Pod tím je PŮSOBIVÝ. Vezměte si pilulku proti tumpachovitosti a čtěte dál. V návodu se totiž mluví o gradaci a tady je normální (chápu) auto (chápu) HORNÍ TLA (nechápu) a DOLNÍ TLA (nechápu). Empirickým zkoumáním zjistíme, že HORNÍ TLA je „hight key“ a DOLNÍ TLA je „low key“, čili horní část tónové škály a spodní část. Zde je ukázka:

	Nahoře vlevo je motiv focený „normálně“, dole vlevo je v HORNÍ TLA a vpravo DOLNÍ TLA. Zdánlivě je to jako kdybychom nastavili expoziční kompenzaci do plusu nebo do mínusu. Skutečně, při „dolním TLA“ je expozice totožná s expozicí s kompenzací -0,3 EV.
	Skutečnost je ale jiná. Zde vlevo je snímek focený normálně, bez kompenzace a žádného „TLA“. Vlevo dole je DOLNÍ TLA focený dobou osvitu 1,6´´ při F5.6, vpravo bez TLA, avšak taktéž focený dobou osvitu 1,6´´ při F5.6. Výsledek je navzdory stejné expozici rozdílný. Opravdu je jiná gradace, tedy strmost, kontrast. Smímek je tónově bohatší v temnější části.

Nenechme se ale zaskočit, je to výborná věc, jen je třeba se v tom drobet vyznat. V druhé obrazovce prvního fotomenu pak najdeme redukci šumu a filtr šumu. Redukce šumu nemá při běžném snímání velký efekt: funguje při velmi dlouhých expozicích, přičemž prodlouží dobu ukládání zhruba na dobu, co trvalo samotné snímání. Ale ani po 25 sec dlouhé expozici nebyl efekt markantní při 100 ISO.
Efektivní je filtr šumu – ten skutečně zásadně zredukuje šum a na ostrosti se to sice projeví, avšak nikoli fatálně.

Na ukázce zde dole vidíme snímek focený na 3200 ISO, vlevo „jen tak“, uprostřed s redukcí šumu, vpravo s filtrem šumu. Efektivní je filtr šumu.

V druhém fotomenu je první záhada volba PROTI NÁRAZ – je to předsklopení zrcátka, velmi užitečná věc, a tím užitečnější, že lze nadefinovat prodlevu, jakou si přeje mít mezi sklopením zrcátka a expozicí. V jeho druhé obrazovce je bracketing – tedyx postupná expozice s různými hodnotami. Expoziční je běžný, WB taky bývá, bracketing flashe jsem ještě neviděl, je to zajímavé a jistě i užitečné.

Menu prohlížení nabízí i úpravy, zmírnění stínů, redukci červených očí, ořez, převedení do monochromatické podoby, změnu poměru stran s možností posunout výřez kam potřebujeme , což je velmi rozumné.
Setup menu má dvě oblasti, v první nastavujeme ovládací prvky, na př., co mají dělat rollery v jakém režimu a podobně. Je to další oblast, kde můžeme přístroj rozsáhle přizpůsobit vlastním potřebám. V druhé oblasti nastavujeme běžné parametry, jas LCD, datum, jazyk a podobně.

Jak se s ním fotí
Přístroj nabíhá velmi svižně a v běžném provozu jeho rychlost nedělá potíže. Autofokus se poněkud hůře chytá v horších světelných podmínkách. Pokud jde o nastavení bílé, v automatickém režimu žárovku nezvládl, třebaže je vybaven zvláštním senzorem pro nastavení bílé. Po nastavení režimu „žárovka“ táhnul o 20% více do modra. Pokud jde o šum, nebyly s ním vážné potíže. Je samozřejmě nutno počítat s tím, že jde o malý čip a tudíž potíže se šumem a dynamickým rozsahem budou asi ještě dlouho trvat.

Stabilizátor je efektivní, dole v ukázkách vidíte snímek pořízený 1/13 sec při ekvivalentu 224 mm (banány a pomeranč), pravda, nepovede se to vždycky, avšak bez stabilizace se to nepovede nikdy…

Autofokus je bezproblémový při dobrém světle, při slabším je, inu, slabší. Objektivy lze doostřovat ručně a v hledáčku s 98% úpokrytím vše dobře vidíme.

Přednastavené filtry Pop Art, Soft Focus, Pale & Light Colour, Light Tone, Grainy Film a Pin Hole jsou milé, ale když už to muší bejt, raději bych to viděl jako filtr při úpravě hotové fotky, přičemž by vznikla kopie.

Live view je výborná věc a Olympus byl v tomto ohledu průkopník. Je tu dobře fungující rozpoznávání tváře a co je samozřejmě zcela vynikající je vyklápěcí a natáčecí Hypercrystal LCD.

Režim prohlížení je výborně nastavený. Zadním rollerem volně přecházíte z nabídky maličkých náhledů až do zvětšeného obrázku a tlačítkem INFO přecházíte po informacích o obrázku. Ostatně, ovladatelnost je velmi příjemná vlastnost tohoto přístroje, o dvou zaškobrtnutích, tedy podle mého názoru ne moc šťastně umístěného tlačítka pro expoziční kompenzaci a nedořešené volby AF polí není tady nic, co by vadilo.

Shrnutí
Olympus E-30 je moderní zrcadlovka střední třídy, součást systému 4/3, vybavená systémem přímého náhledu Live view na výklopném a otáčecím displeji. Díky malým rozměrům a váze a přitom vysokému výkonu – přičemž je třeba počítat i s adekvátně lehkými dalšími komponentami, především optikou – je vhodná především pro živou fotografii v terénu. Je rychlá a pohotová a v rozsáhlém spektru osobně nastavitelná.

Pro a proti:

Pro: Univerzálnost použití Stabilizace snímače Snadná ovladatelnost Proti: Ne dost domyšlené nastavení bílé Pomalý autofokus v horších světelných podmínkách

Ukázky:
Obrázek č. 11 je snímán 1/13 sec se stabilizací, č. 12 je ukázka „uměleckého filtru“ černobílá s velkým zrnem.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10
11		12