Tomuto tématu věnujeme nový kurz IDIFu (viz náš web) a tudíž neškodí si o něm říct něco dopředu. Dnes si připomeneme základní skutečnosti o objektivech a jejich ohniskové délce, které „každý zná“, nicméně není na závadu si je připomenout.
Nejdříve něco nezáživné teorie, je to spíš připomínka (snad) známé skutečnosti. Na schématu vidíme znázorněný objektiv (znázorněný jendou čočkou) a průmětnu, na niž se promítá obrázek. Vzdálenost mezi čočkou a průmětnou je stejná: je to ohnisková vzdálenost. Červená barva zobrazuje situaci, kdy je průmětna menší, tedy plocha která využívá promítnutý obraz je menší, modrá je větší.
Zásadně se liší úhel. Tohle není žádná teoretická situace, takhle to skutečně funguje, když například máme objektiv a ten použijeme na „full size“ zrcadlovce (jako je Canon EOS 5D, případně Nikon D3) a týž objektiv použijeme na zrcadlovce s menším formátem čipu (na př. Canon EOS 40D nebo Nikon 300D). Prostě se zmenší úhel záběru.
Obecně platí, že čím delší je ohnisková vzdálenost, tím užší je úhel záběru. Musíme samozřejmě vědět, na jaký rozměr čipu se obraz při dané ohniskové vzdálenosti promítá – proto se používá tzv. ekvivalentu, tedy uvádí se údaj o tom, jaký úhel by daný objektiv měl, kdyby šlo o objektiv kinofilmového aparátu.
Nejjednodušší použití Čím je užší úhel záběru (tudíž čím delší ohnisko), tím víc objektiv „přibližuje“. Tak se to ukazuje v prospektech. Tady je názorný příklad:
Tento snímek drážďanského Zwingeru byl pořízen objektivem nastaveným na ohniskovou vzdálenost, která odpovídá 69 mm kinofilmového přístroje, tedy jde o ohniskovou vzdálenost o něco delší, než je ohnisko tzv. základního objektivu.
Tento snímek stejného objektu byl pořízen také z ochozu Zwingeru přes celý prostor nádvoří, jenže objektiv byl nastaven na ohnisko, které odpovídá 300 mm kinofilmového přístroje. Motivy se přiblížily, objektiv zafungoval tak trochu jako dalekohled. Samozřejmě, že se k tomuto účelu objektivy s dlouhým ohniskem často používají. Následující ukázka je příkladem, kdy bylo nutno použít mimořádně dlouhého ohniska (ekvivalent 450 mm)
A naopak, jakmile chceme udělat záběr velkého prostoru z malého odstupu, je nutno použít krátkého ohniska, tedy širokého úhlu záběru. To je znázorněno na tomto snímku, pořízeném objektivem nastaveným na ekvivalent 14 mm, je to interiér chrámu Hagia Sofia v Istanbulu:
Prohlédněte si obě poslední ukázky znovu. Je na nich patrná jedna důležitá vlastnost objektivů. Na snímku přistávajícího supa je vidět malá hloubka ostrosti: je ostrý jen pták – a vše, co je stejně vzdáleno od fotografa, tedy přesně řečeno, co je ve stejné rovině zaostření. Zato na spodním snímku vnitřku chrámu je ostré vše, od popředí do pozadí. To není chyba, to je vlastnost.
Má to ale jeden háček, který s tím částečně souvisí. Čím delší je ohnisko, tím větší je nebezpečí, že se i nepatrné pohyby našich rukou přenesou na snímek, že bude neostrý. Naopak, čím kratší je ohnisko, tím menší je toto nebezpečí. Čelíme mu rychlostí závěrky. A zde platí dobré pravidlo: rychlost závěrky by měla být aspoň taková, jaká je ekvivalentní ohnisková vzdálenost. Takže, jestliže jsme toho supa fotil objektivem s ohniskovou vzdáleností odpovídající 450 mm, musí být rychlost závěrky aspoň 1/500 sec, kdežto v Hagia Sofia se dalo fotit 1/15 sec z ruky, protože ohnisko odpovídalo 15 mm. Stabilizátor obrazu umožňuje tyto časy prodloužit, celkem spolehlivě 2x, jakž takž 4x, nicméně zkušenost napovídá: čím rychlejší čas závěrky, tím lépe pro ostrost.
Co s tím dál? Za týden bude další pokračování.
Tomuto tématu věnujeme nový kurz IDIFu (viz náš web) a tudíž neškodí si o něm říct něco dopředu. Dnes si připomeneme základní skutečnosti o objektivech a jejich ohniskové délce, které „každý zná“, nicméně není na závadu si je připomenout.
Nejdříve něco nezáživné teorie, je to spíš připomínka (snad) známé skutečnosti. Na schématu vidíme znázorněný objektiv (znázorněný jendou čočkou) a průmětnu, na niž se promítá obrázek. Vzdálenost mezi čočkou a průmětnou je stejná: je to ohnisková vzdálenost. Červená barva zobrazuje situaci, kdy je průmětna menší, tedy plocha která využívá promítnutý obraz je menší, modrá je větší.
Zásadně se liší úhel. Tohle není žádná teoretická situace, takhle to skutečně funguje, když například máme objektiv a ten použijeme na „full size“ zrcadlovce (jako je Canon EOS 5D, případně Nikon D3) a týž objektiv použijeme na zrcadlovce s menším formátem čipu (na př. Canon EOS 40D nebo Nikon 300D). Prostě se zmenší úhel záběru.
Obecně platí, že čím delší je ohnisková vzdálenost, tím užší je úhel záběru. Musíme samozřejmě vědět, na jaký rozměr čipu se obraz při dané ohniskové vzdálenosti promítá – proto se používá tzv. ekvivalentu, tedy uvádí se údaj o tom, jaký úhel by daný objektiv měl, kdyby šlo o objektiv kinofilmového aparátu.
Nejjednodušší použití Čím je užší úhel záběru (tudíž čím delší ohnisko), tím víc objektiv „přibližuje“. Tak se to ukazuje v prospektech. Tady je názorný příklad:
Tento snímek drážďanského Zwingeru byl pořízen objektivem nastaveným na ohniskovou vzdálenost, která odpovídá 69 mm kinofilmového přístroje, tedy jde o ohniskovou vzdálenost o něco delší, než je ohnisko tzv. základního objektivu.
Tento snímek stejného objektu byl pořízen také z ochozu Zwingeru přes celý prostor nádvoří, jenže objektiv byl nastaven na ohnisko, které odpovídá 300 mm kinofilmového přístroje. Motivy se přiblížily, objektiv zafungoval tak trochu jako dalekohled. Samozřejmě, že se k tomuto účelu objektivy s dlouhým ohniskem často používají. Následující ukázka je příkladem, kdy bylo nutno použít mimořádně dlouhého ohniska (ekvivalent 450 mm)
A naopak, jakmile chceme udělat záběr velkého prostoru z malého odstupu, je nutno použít krátkého ohniska, tedy širokého úhlu záběru. To je znázorněno na tomto snímku, pořízeném objektivem nastaveným na ekvivalent 14 mm, je to interiér chrámu Hagia Sofia v Istanbulu:
Prohlédněte si obě poslední ukázky znovu. Je na nich patrná jedna důležitá vlastnost objektivů. Na snímku přistávajícího supa je vidět malá hloubka ostrosti: je ostrý jen pták – a vše, co je stejně vzdáleno od fotografa, tedy přesně řečeno, co je ve stejné rovině zaostření. Zato na spodním snímku vnitřku chrámu je ostré vše, od popředí do pozadí. To není chyba, to je vlastnost.
Má to ale jeden háček, který s tím částečně souvisí. Čím delší je ohnisko, tím větší je nebezpečí, že se i nepatrné pohyby našich rukou přenesou na snímek, že bude neostrý. Naopak, čím kratší je ohnisko, tím menší je toto nebezpečí. Čelíme mu rychlostí závěrky. A zde platí dobré pravidlo: rychlost závěrky by měla být aspoň taková, jaká je ekvivalentní ohnisková vzdálenost. Takže, jestliže jsme toho supa fotil objektivem s ohniskovou vzdáleností odpovídající 450 mm, musí být rychlost závěrky aspoň 1/500 sec, kdežto v Hagia Sofia se dalo fotit 1/15 sec z ruky, protože ohnisko odpovídalo 15 mm. Stabilizátor obrazu umožňuje tyto časy prodloužit, celkem spolehlivě 2x, jakž takž 4x, nicméně zkušenost napovídá: čím rychlejší čas závěrky, tím lépe pro ostrost.
