| Po velkém úspěchu modelu jednooké zrcadlovky D200 se Nikon snaží zopakovat úspěch i v kategorii „začátečnických“ DSLR. Jako se mu to vyplatilo už jednou v modelu D70, vsadil na politiku „vyšší laťky“. Když ho totiž vezmeme do ruky a třeba jen zběžně prozkoumáme, nechce se věřit, že toto je „entry level“, začátečnický přístroj v ceně v řádu 25 tisíc za tělo! Je sice plastový, jak je v této třídě pravidlem, nicméně „pocit“ je daleko lepší, než jsme v entry level třídě zvyklí.
Jaký je a komu je určen
podobného typu, jakým jsou vybaveny přístroje vyšší třídy D200 a D2X. Měření expozice je # 3D Color Matrix Metering II, autofokus má jedenáct měřicích bodů. Hledáček je prismatický se zvětšením 0,94x. Přístroj zapisuje na SD a na vysokorychlostní SDHC karty. Nová zrcadlovka převzala i některé osvědčené prvky z kompaktů. Především jsou to úpravy hotových obrázků. Zde je zajímavý D-lighting, který prosvětluje stíny. V režimu prohlížení lze aplikovat redukci červených očí, ořez, montáž fotek, filtry a zmenšování obrazu. Osobně jsem vůči těmto vymoženostem skeptický – operace s obrazem je lépe dělat na počítači než na LCD, přestože je to teď 2,5´´ velký displej s 230 tisíci pixely. Přístroj se dodává jako tělo nebo v kitu, buď s objektivem 18-135 AF-S DX, nebo s objektivem 18-70 AF-S DX. Předmětem testu byla varianta první s objektivem 18-135 AF-S DX. Ovládání a menu Přístroj má dva displeje, na horní stěně stavový a na zadní stěně velký 2,5´´ LCD. I stavový displej je jakási „legitimace dospělosti“ – podle mého čistě soukromého názoru je lepší řešení přesun všech důležitých informací na velký displej dozadu, protože stavový displej, třebaže je podsvícen, je hůře čitelný než velký displej. Můžete to ale brát jako názor mírně pidlookého uživatele, který na luštění pidi-ikonek na stavovém displeji potřebuje brýle „na chytání blech“, jak říká Ivan Mládek. Na horní stěně vlevo od prismatu najdeme kruhový volič režimů snímání – „čisté auto“ , program, prioritu clony / čas a plný manuál a pak obvyklý set scénických režimů. Je to program portrét (nastavuje optimální tóny pleťovky a dává preferenci většímu clonovému otvoru), krajina (vypíná blesk), makro (nastavuje středové měření vzdálenosti), sport (preference vyšších rychlostí závěrky, noční krajina (vypíná blesk, umožňuje dlouhé časy) a noční portrét (umožní slow flash vestavěný blesk).
Tlačítka na přední stěně: dvě jsou na straně spouště, spodním kontrolujeme hloubku ostrosti (mechanickým zavřením clony – je to tradiční „fíčura“, v praxi málo použitelná, protože jakmile utáhneme clonu dejme tomu na F22, obraz ztmavne a nic pořádně nevidíme. Je ale zvykem tento bod mít na DSLR a kdyby tam nebyl, recenzenti by psali do notýsku mínus. Horní je FUNC, tedy funkční tlačítko. V základním nastavení po stlačení ukáže v hledáčku ISO, lze ale přes menu (uživatelské nastavení, položka 16) nastavit i jiné možnosti, například mřížka – jak o ní půjde řeč níže. Menu a režim prohlížení je řešeno tradičně, zde se moc vynalézt nedá. Můžeme si zobrazit prostý obrázek, obrázek s detailními údaji, histogram jasů i histogram jednotlivých kanálů. Jak se s ním fotí
jediný pro běžnou praxi podstatný rozdíl mezi oběma modely – dodejme ještě, že po přepnutí na manuální ostření prodleva samozřejmě zmizí a jde jen o to, naučit se rychle „seťák“ ručně ostřit, kroužek pro zaostření je úzký a je umístěn nepříjemně blízko těla. Naproti tomu je velmi dobře řešené nastavení automatiky ISO – lze si stanovit minimální rychlost závěrky, při níž začne přístroj zvyšovat ISO – a zde je možno nastavit strop, kam až má jít. Navíc je možno ovlivňovat míru redukce šumu při vysokých hodnotách ISO. Velký jasný hledáček patří k přednostem přístroje. Je třeba počítat s tím, že obraz bude ve skutečnosti cca o 5% větší, než jak je vidět v hledáčku. V hledáčku spatříme i množství důležitých údajů – tím se stírá další přednost přístrojů s elektronickým hledáčkem, které umožňují plnou kontrolu nad přístrojem právě přes hledáček. V tomto hledáčku vidíme použitou clonu, čas, kompenzaci expozice, korekci záblesku, ale také indikaci černobílého režimu, stavu baterie a absence paměťové karty. Velmi příjemná je nastavitelná mřížka, která pomáhá držet svislice a vodorovnou rovinu – je velmi jemná, neobtěžuje a v praxi krajně užitečná.
Přístroj je vybaven i stavovým displejem na horní stěně. Je to tradiční řešení a stavový displej býval výsadou lépe vybavených přístrojů, ať kompaktů nebo EVF přístrojů. Současný trend vede k použití velkého LCD displeje na zadní stěně k zobrazení stavu nastavení aparátu. Toto nebudiž pokládáno za výtku, prostě – tak to je, Nikon D80 má stavový displej. Jelikož je malý, i použité symboly (na př. pro vyvážení bílé) jsou malé a za špatného osvětlení nezbývá než jít do menu, které má velmi dobře čitelné položky. Kvalita obrazu je samozřejmě špičková. Dá se čekat, že budoucnost přinese ještě další rozšíření počtu megapixelů, ale už těchto deset mega je v podstatě za hranicí nutnou k tvorbě i velkoformátových snímků. Proto je možno počítat s výřezem, a samozřejmě lze používat i nižších rozlišení, typicky 6 mega, a maximálních 10 mega si nechávat jako rezervu pro mimořádné případy. Velmi bedlivě sledovanou položkou bývá šum. Ten se zde těžko hodnotí, jelikož záleží na míře, jak nastavíme redukci šumu. Ta samozřejmě vede k určitému zneostření obrazu. Je však třeba mít pořád na paměti vysoké rozlišení těchto snímků s ohledem na jejich použití. Šum, i kdyby nebyl redukován, se projeví jen na velkých zvětšeninách – a ty divák pozoruje z větší dálky, takže zase mu šum nevadí. U přístrojů tohoto typu šum je spíše teoretickým než praktickým problémem, je to konverzační téma pro diskuse spíš, než tvůrčí překážka.
Poněkud problematické je nastavení bílé v žárovkovém osvětlení. Nepříliš kvalitní byl obraz i v nastavení předvolby „žárovka“ a pomohlo až ruční, přičemž ruční nastavení se dělá dvakrát, buď přímým měřením – doporučuji, nebo ze snímku – nevedlo k dobrým výsledkům. Ovladatelnost je další silná stránka tohoto aparátu. Především, má dva rollery (ovládací kolečka), i to je další prvek obvyklý ve vyšší třídě DSLR. Ten vzadu (ovladatelný palcem) je pokládán za hlavní a přední, pod spouští, je pomocný. V nejčastěji používaném režimu Program hlavním voličem nastavujeme kombinaci clony a času – aniž se změnila expozice. Pomocným voličem pak nastavujeme expoziční kompenzaci. Toto je zřejmě ideální způsob kontroly nad expozicí – vše je při ruce, nemusíme stiskávat žádná tlačítka (na př. tlačítko pro expoziční kompenzaci plus roller). Množství nastavitelných funkcí někdy vede ke zmatkům, jelikož můžeme zapomenout, co jsme kde nastavili. Pokud to nenastavíme v režimu uživatelských nastavení, lze se snadno vrátit do výchozího stavu dvoutlačítkovým resetem, tedy stisknutím tlačítek pro expoziční kompenzaci a autofokus na dobu delší než 2 sec. Zápolení s gumovým krytem konektorů. Retuš obrázků byla již zmíněna. O D-lightingu jsem již mnohokrát psal v souvislosti s přístroji Nikon. Pro běžnou nenáročnou praxi smysl má, jenže na malém displeji nepoznáme, do jaké míry ve zesvětlených partiích vystupuje šum. Naštěstí není devastován původní obrázek – uloží se jako druhý obrázek. Užitečnější by ovšem bylo nelineární snímání obrazu, tedy generování obrazu z RAW dat ve křivce. Čehož se, prorokuji, brzy dočkáme, protože tam logicky vývoj vede. V této souvislosti se chci zmínit o funkci, která samozřejmě nemá s retuší nic společného – mnohonásobná expozice. Tato funkce umožní „sendvičovat“ na sebe různé expozice – včetně různě exponovaných stejných záběrů ze stativu.Je to zajímavá funkce zasluhující pozornost. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
| Po velkém úspěchu modelu jednooké zrcadlovky D200 se Nikon snaží zopakovat úspěch i v kategorii „začátečnických“ DSLR. Jako se mu to vyplatilo už jednou v modelu D70, vsadil na politiku „vyšší laťky“. Když ho totiž vezmeme do ruky a třeba jen zběžně prozkoumáme, nechce se věřit, že toto je „entry level“, začátečnický přístroj v ceně v řádu 25 tisíc za tělo! Je sice plastový, jak je v této třídě pravidlem, nicméně „pocit“ je daleko lepší, než jsme v entry level třídě zvyklí.
Jaký je a komu je určen
podobného typu, jakým jsou vybaveny přístroje vyšší třídy D200 a D2X. Měření expozice je # 3D Color Matrix Metering II, autofokus má jedenáct měřicích bodů. Hledáček je prismatický se zvětšením 0,94x. Přístroj zapisuje na SD a na vysokorychlostní SDHC karty. Nová zrcadlovka převzala i některé osvědčené prvky z kompaktů. Především jsou to úpravy hotových obrázků. Zde je zajímavý D-lighting, který prosvětluje stíny. V režimu prohlížení lze aplikovat redukci červených očí, ořez, montáž fotek, filtry a zmenšování obrazu. Osobně jsem vůči těmto vymoženostem skeptický – operace s obrazem je lépe dělat na počítači než na LCD, přestože je to teď 2,5´´ velký displej s 230 tisíci pixely. Přístroj se dodává jako tělo nebo v kitu, buď s objektivem 18-135 AF-S DX, nebo s objektivem 18-70 AF-S DX. Předmětem testu byla varianta první s objektivem 18-135 AF-S DX. Ovládání a menu Přístroj má dva displeje, na horní stěně stavový a na zadní stěně velký 2,5´´ LCD. I stavový displej je jakási „legitimace dospělosti“ – podle mého čistě soukromého názoru je lepší řešení přesun všech důležitých informací na velký displej dozadu, protože stavový displej, třebaže je podsvícen, je hůře čitelný než velký displej. Můžete to ale brát jako názor mírně pidlookého uživatele, který na luštění pidi-ikonek na stavovém displeji potřebuje brýle „na chytání blech“, jak říká Ivan Mládek. Na horní stěně vlevo od prismatu najdeme kruhový volič režimů snímání – „čisté auto“ , program, prioritu clony / čas a plný manuál a pak obvyklý set scénických režimů. Je to program portrét (nastavuje optimální tóny pleťovky a dává preferenci většímu clonovému otvoru), krajina (vypíná blesk), makro (nastavuje středové měření vzdálenosti), sport (preference vyšších rychlostí závěrky, noční krajina (vypíná blesk, umožňuje dlouhé časy) a noční portrét (umožní slow flash vestavěný blesk).
Tlačítka na přední stěně: dvě jsou na straně spouště, spodním kontrolujeme hloubku ostrosti (mechanickým zavřením clony – je to tradiční „fíčura“, v praxi málo použitelná, protože jakmile utáhneme clonu dejme tomu na F22, obraz ztmavne a nic pořádně nevidíme. Je ale zvykem tento bod mít na DSLR a kdyby tam nebyl, recenzenti by psali do notýsku mínus. Horní je FUNC, tedy funkční tlačítko. V základním nastavení po stlačení ukáže v hledáčku ISO, lze ale přes menu (uživatelské nastavení, položka 16) nastavit i jiné možnosti, například mřížka – jak o ní půjde řeč níže. Menu a režim prohlížení je řešeno tradičně, zde se moc vynalézt nedá. Můžeme si zobrazit prostý obrázek, obrázek s detailními údaji, histogram jasů i histogram jednotlivých kanálů. Jak se s ním fotí
jediný pro běžnou praxi podstatný rozdíl mezi oběma modely – dodejme ještě, že po přepnutí na manuální ostření prodleva samozřejmě zmizí a jde jen o to, naučit se rychle „seťák“ ručně ostřit, kroužek pro zaostření je úzký a je umístěn nepříjemně blízko těla. Naproti tomu je velmi dobře řešené nastavení automatiky ISO – lze si stanovit minimální rychlost závěrky, při níž začne přístroj zvyšovat ISO – a zde je možno nastavit strop, kam až má jít. Navíc je možno ovlivňovat míru redukce šumu při vysokých hodnotách ISO. Velký jasný hledáček patří k přednostem přístroje. Je třeba počítat s tím, že obraz bude ve skutečnosti cca o 5% větší, než jak je vidět v hledáčku. V hledáčku spatříme i množství důležitých údajů – tím se stírá další přednost přístrojů s elektronickým hledáčkem, které umožňují plnou kontrolu nad přístrojem právě přes hledáček. V tomto hledáčku vidíme použitou clonu, čas, kompenzaci expozice, korekci záblesku, ale také indikaci černobílého režimu, stavu baterie a absence paměťové karty. Velmi příjemná je nastavitelná mřížka, která pomáhá držet svislice a vodorovnou rovinu – je velmi jemná, neobtěžuje a v praxi krajně užitečná.
Přístroj je vybaven i stavovým displejem na horní stěně. Je to tradiční řešení a stavový displej býval výsadou lépe vybavených přístrojů, ať kompaktů nebo EVF přístrojů. Současný trend vede k použití velkého LCD displeje na zadní stěně k zobrazení stavu nastavení aparátu. Toto nebudiž pokládáno za výtku, prostě – tak to je, Nikon D80 má stavový displej. Jelikož je malý, i použité symboly (na př. pro vyvážení bílé) jsou malé a za špatného osvětlení nezbývá než jít do menu, které má velmi dobře čitelné položky. Kvalita obrazu je samozřejmě špičková. Dá se čekat, že budoucnost přinese ještě další rozšíření počtu megapixelů, ale už těchto deset mega je v podstatě za hranicí nutnou k tvorbě i velkoformátových snímků. Proto je možno počítat s výřezem, a samozřejmě lze používat i nižších rozlišení, typicky 6 mega, a maximálních 10 mega si nechávat jako rezervu pro mimořádné případy. Velmi bedlivě sledovanou položkou bývá šum. Ten se zde těžko hodnotí, jelikož záleží na míře, jak nastavíme redukci šumu. Ta samozřejmě vede k určitému zneostření obrazu. Je však třeba mít pořád na paměti vysoké rozlišení těchto snímků s ohledem na jejich použití. Šum, i kdyby nebyl redukován, se projeví jen na velkých zvětšeninách – a ty divák pozoruje z větší dálky, takže zase mu šum nevadí. U přístrojů tohoto typu šum je spíše teoretickým než praktickým problémem, je to konverzační téma pro diskuse spíš, než tvůrčí překážka.
Poněkud problematické je nastavení bílé v žárovkovém osvětlení. Nepříliš kvalitní byl obraz i v nastavení předvolby „žárovka“ a pomohlo až ruční, přičemž ruční nastavení se dělá dvakrát, buď přímým měřením – doporučuji, nebo ze snímku – nevedlo k dobrým výsledkům. Ovladatelnost je další silná stránka tohoto aparátu. Především, má dva rollery (ovládací kolečka), i to je další prvek obvyklý ve vyšší třídě DSLR. Ten vzadu (ovladatelný palcem) je pokládán za hlavní a přední, pod spouští, je pomocný. V nejčastěji používaném režimu Program hlavním voličem nastavujeme kombinaci clony a času – aniž se změnila expozice. Pomocným voličem pak nastavujeme expoziční kompenzaci. Toto je zřejmě ideální způsob kontroly nad expozicí – vše je při ruce, nemusíme stiskávat žádná tlačítka (na př. tlačítko pro expoziční kompenzaci plus roller). Množství nastavitelných funkcí někdy vede ke zmatkům, jelikož můžeme zapomenout, co jsme kde nastavili. Pokud to nenastavíme v režimu uživatelských nastavení, lze se snadno vrátit do výchozího stavu dvoutlačítkovým resetem, tedy stisknutím tlačítek pro expoziční kompenzaci a autofokus na dobu delší než 2 sec. Zápolení s gumovým krytem konektorů. Retuš obrázků byla již zmíněna. O D-lightingu jsem již mnohokrát psal v souvislosti s přístroji Nikon. Pro běžnou nenáročnou praxi smysl má, jenže na malém displeji nepoznáme, do jaké míry ve zesvětlených partiích vystupuje šum. Naštěstí není devastován původní obrázek – uloží se jako druhý obrázek. Užitečnější by ovšem bylo nelineární snímání obrazu, tedy generování obrazu z RAW dat ve křivce. Čehož se, prorokuji, brzy dočkáme, protože tam logicky vývoj vede. V této souvislosti se chci zmínit o funkci, která samozřejmě nemá s retuší nic společného – mnohonásobná expozice. Tato funkce umožní „sendvičovat“ na sebe různé expozice – včetně různě exponovaných stejných záběrů ze stativu.Je to zajímavá funkce zasluhující pozornost. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|