| Nikon uvedl model Nikon D300 necelé dva roky po své dvoustovce, která si získala mezi amatérskými i profesionálními fotografiemi oprávněně výbornou pověst. Třístovka teď přebírá místo zástupce „vyšší střední třídy“ u Nikonu. Rozhodně stojí zato se na přístroj podívat zblízka.
Jaký je a komu je určen
Jde o jednookou zrcadlovku s výměnnými objektivy. V těle z hořčíkové slitiny je snímač od Sonyho velký 23.6 x 15.8 mm, tentokrát je to však CMOS, nikoli CCD jako měl předchozí model. Snímač má samočistící zařízení na low pass filtru. Vytváří obrázky ve třech velikostech, především 4288 x 2848 (12,3 megapixelů) a dále 3216 x 2136, 2144 x 1424. Poměr stran je samozřejmě 3:2. ISO je nastavitelné po 1/3 EV od 200 do 3200, nicméně lze jít až na 100 ISO ve zvláštním režimu a v boost režimu až na 6400 ISO. Přístroj je vybaven novým zaostřovacím zařízením Nikon Multi-CAM3500 DX s 51 zaostřovacími body, dohromady 1005 bodů, , z nichž 15 je křížových. Nastavení bílé lze měnit předvolbami, přímým měřením anebo nastavením barevné teploty v Kelvinech. Rozsah závěrky se nezměnil, je od 30 sec do 1/8000 plus „bulb“, tedy dlouhodobé otevření s délkou ovládanou fotografem. Expoziční kompenzace umožňuje rozkmit +- 5EV, bývala to zbytečná rozkročenost, ale nyní díky technikám HDR to má své opodstatnění v některých případech. Měření expozice je matrixové, středové a bodové (oblast o průměru 3 mm). Sériové focení dosahuje rychlosti až 6 fps (100 snímků v JPEG), s přídavným zdrojem dokonce 8 fps, ukládat lze i v RAW (14 bitů) a dokonce i v TIFF, samozřejmě na kartu CF I. i II. Procesor je také nový, Expeed. LCD je velké tři palce a má skvělý počet 922 tisíc pixelů, opravdu radost se podívat a hlavně – je zde režim „live view“, který umožňuje fotografování „na displej“, tedy lze použít displeje jako hledáčku (hledáček je hranolový, prismatický). Přístroj se napájí tradičním EN-EL3e Lithium-Ion akumulátorem. Rozměrově a váhou je téměř shodný s D200, totiž 147 x 114 x 74 mm a 903 g i s baterkou. Je určen pro opravdovou, seriózní práci. Robustnost stavby zaručuje dobrou výdrž (záruka 150 tisíc expozic), je odolný proti vlhkosti (speciální těsnění kolem tlačítek). Tělo je kryto velmi příjemnou měkkou gumou, která usnadňuje držení a také kryje výstupy (mimo jiné i HDMI výstup pro promítání ve vysokém rozlišení) a rozsah nastavitelných funkcí je obrovský (48 funkcí), takže profesionál si ho může vyladit přesně podle svých potřeb. Třebaže se přístroj svému předchůdci hodně podobá, rozhodně v něm nebyly provedeny žádné kosmetické změny. Kdybych měl tady v úvodu ukázat na něco, co mě mrzí, tak na to, že se v menu objevila volba polštiny a nikoli češtiny. Ovládání a menu Na levé straně od hledáčku je volič s třemi tlačítky. Tam nastavujeme formát zápisu a kompresi, dále pak ISO a vyvážení bílé. Pod ním je „límec“ s volbami: snímání jednotlivými obrázky, sériové volitelné 1 až 4 fps), vysokorychlostní (6 fps): snímky se uchovají ve vyrovnávací paměti (buffer), přičemž v hledáčku vidíme, kolik je v bufferu momentálně místa). Dále se zde nastavuje „live view“, tedy snímání přes displeji. Když ho nastavíme, musíme nejdřív stisknout spoušť, pak se nastaví LV, pak exponujeme a spouští zase LV aktivujeme. Je to trochu divné, ale lze si zvyknout. Dále je tam samospoušť (lze nastavit mezi 2 až 20 sec).
Hledáček byl vždy silnou stránkou Nikonů. Tento je velmi jasný a opravdu zobrazuje 100% snímku. Navíc si do něho lze zobrazit vodicí mřížku, usnadňující držení přístroje vodorovně.
Zadní stěna: vlevo pod hranou je tlačítko pro prohlížení a koš respektive formátování karty (současný stisk tohoto tlačítka plus MODE), vpravo od hledáčku je volba režimu měření expozice (multi, střed a bod) a záměk pro autofokus a expozici, vedle něho tlačítko pro aktivaci autofokusu. V menu lze tato tlačítka nastavit (plus spoušť), co který ovládací prvek má dělat. Někteří fotografové například dávají přednost ostření „na tlačítko“ a když tlačítko pustí, že autofokus zablokován. Dále je zde zadní roller, ten je zde coby hlavní roler: jím nastavujeme MODE (PSAM) a expoziční kompenzaci, případně v režimu „blesk“ režim blesku – a předním rollerem ladíme sílu záblesku. V menu lze funkčnost rollerů zaměnit (menu->tužtička->f7). Na přední stěně je volba ostření manuální, „single“ a průběžné (kontinuální). Vpravo od objektivu jsou dvě volitelná tlačítka. Horní je defaultně kontrola hloubky ostrosti uzavřením clony, ale lze nastavit i mnohé další funkce (menu->tužtička->f5) a pod ním volitelné Fn tlačítko, já tam měl nastavený bracketing (po stisku se rollerem nastavilo, zda bracketing, tedy postupné snímání s různou expozici, chci a když ano, tak jaký). Menu je rozděleno do sedmi kapitol: prohlížení, pak „shooting menu“ pro fotografování, uživatelské (ikona tužtičky), pak setup, menu pro úpravy obrazu a konečně „my menu“, kam si můžeme naskládat to, co chceme často používat. Já jsem si tam nasypal „active D-Lighting“, to je vyjasňování stínů ve třech stupních plus OFF, a „set picture control“. Zde máme možnost ovlivňovat živost barev, kontrast a doostření. Jsou zde čtyři pozice s přednastavenými hodnotami, standardní, neutrální, živé obrázky a jednobarevné, ale každý z nich lze „donastavit“. Příjemné je, že stisknutím tlačítka „koš“ lze nastavení vrátit na defaultní, výchozí stanoviště. Shooting menu lze také přizpůsobit. Má čtyři zásobníky („banks“), defaultně zvané ABCD, ale lze je pojmenovat, na př. „vysoký kontrast“, a podobně. Jak se s ním fotí Obvykle začínáme časy. To u zrcadlovek zpravidla nemá smysl, protože žádné zpoždění po zapnutí ani po stisknutí spouště nepociťujeme. Přístroj jsem zkoušel se čtyřmi různými objektivy a neměl jsem žádné problémy s prodlevami v žádném směru. ISO a šum jsou další sledované položky. Je možno vystoupat až na 6400 ISO, standardně na 3200 ISO. V těchto vysokých polohách je už šum samozřejmě vidět, při 3200 nehraje moc velkou roli – i s ohledem na velikost dvanáctimegového obrázku! Při 6400 je samozřejmě zřetelnější, ale i zde si troufnu zopakovat předchozí tvrzení. V citlivostech do ISO 2000 si opravdu nemusíte se šumem lámat hlavu.
Obrazová kvalita je obtížná položka pro recenzenta: při dvanácti megapixelech a DX formátu snímače je vnikající, jak co se kresby týká, tak šumu i dynamického rozsahu. Kdo chce opravdu bádat, zjistí rozdíly ve výsledku v důsledku použitím různých objektivů – i v mé kolekci jsou snímky pořízené objektivy Nikon 14 mm a 105 mm (pevná ohniska), což jsou skutečně špičkové objektivy a ty dávají lepší výsledky než standardní skla. Což je opět relativní věc. Kdo chce maximum, bude samozřejmě fotografovat v RAWu, který je zde 14bitový. Navíc, obrázky nejsou ničeny prachem, protože snímač je chráněn ultrasonickým odstraňováním prachu z low pass filtru. Snímky v defaultním nastavení jsou poněkud měkčí, což je dáno nastavením doostření. Změnit to v menu je maličkost – záleží na vkusu každého z nás. Totéž platí o čivosti barev, případně o jejich teplotě (do modra nebo do červena). Někdy má přístroj tendenci k přeexpozici, je dobré jít s kompenzací na -0,3 EV ve většině případů. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
| Nikon uvedl model Nikon D300 necelé dva roky po své dvoustovce, která si získala mezi amatérskými i profesionálními fotografiemi oprávněně výbornou pověst. Třístovka teď přebírá místo zástupce „vyšší střední třídy“ u Nikonu. Rozhodně stojí zato se na přístroj podívat zblízka.
Jaký je a komu je určen
Jde o jednookou zrcadlovku s výměnnými objektivy. V těle z hořčíkové slitiny je snímač od Sonyho velký 23.6 x 15.8 mm, tentokrát je to však CMOS, nikoli CCD jako měl předchozí model. Snímač má samočistící zařízení na low pass filtru. Vytváří obrázky ve třech velikostech, především 4288 x 2848 (12,3 megapixelů) a dále 3216 x 2136, 2144 x 1424. Poměr stran je samozřejmě 3:2. ISO je nastavitelné po 1/3 EV od 200 do 3200, nicméně lze jít až na 100 ISO ve zvláštním režimu a v boost režimu až na 6400 ISO. Přístroj je vybaven novým zaostřovacím zařízením Nikon Multi-CAM3500 DX s 51 zaostřovacími body, dohromady 1005 bodů, , z nichž 15 je křížových. Nastavení bílé lze měnit předvolbami, přímým měřením anebo nastavením barevné teploty v Kelvinech. Rozsah závěrky se nezměnil, je od 30 sec do 1/8000 plus „bulb“, tedy dlouhodobé otevření s délkou ovládanou fotografem. Expoziční kompenzace umožňuje rozkmit +- 5EV, bývala to zbytečná rozkročenost, ale nyní díky technikám HDR to má své opodstatnění v některých případech. Měření expozice je matrixové, středové a bodové (oblast o průměru 3 mm). Sériové focení dosahuje rychlosti až 6 fps (100 snímků v JPEG), s přídavným zdrojem dokonce 8 fps, ukládat lze i v RAW (14 bitů) a dokonce i v TIFF, samozřejmě na kartu CF I. i II. Procesor je také nový, Expeed. LCD je velké tři palce a má skvělý počet 922 tisíc pixelů, opravdu radost se podívat a hlavně – je zde režim „live view“, který umožňuje fotografování „na displej“, tedy lze použít displeje jako hledáčku (hledáček je hranolový, prismatický). Přístroj se napájí tradičním EN-EL3e Lithium-Ion akumulátorem. Rozměrově a váhou je téměř shodný s D200, totiž 147 x 114 x 74 mm a 903 g i s baterkou. Je určen pro opravdovou, seriózní práci. Robustnost stavby zaručuje dobrou výdrž (záruka 150 tisíc expozic), je odolný proti vlhkosti (speciální těsnění kolem tlačítek). Tělo je kryto velmi příjemnou měkkou gumou, která usnadňuje držení a také kryje výstupy (mimo jiné i HDMI výstup pro promítání ve vysokém rozlišení) a rozsah nastavitelných funkcí je obrovský (48 funkcí), takže profesionál si ho může vyladit přesně podle svých potřeb. Třebaže se přístroj svému předchůdci hodně podobá, rozhodně v něm nebyly provedeny žádné kosmetické změny. Kdybych měl tady v úvodu ukázat na něco, co mě mrzí, tak na to, že se v menu objevila volba polštiny a nikoli češtiny. Ovládání a menu Na levé straně od hledáčku je volič s třemi tlačítky. Tam nastavujeme formát zápisu a kompresi, dále pak ISO a vyvážení bílé. Pod ním je „límec“ s volbami: snímání jednotlivými obrázky, sériové volitelné 1 až 4 fps), vysokorychlostní (6 fps): snímky se uchovají ve vyrovnávací paměti (buffer), přičemž v hledáčku vidíme, kolik je v bufferu momentálně místa). Dále se zde nastavuje „live view“, tedy snímání přes displeji. Když ho nastavíme, musíme nejdřív stisknout spoušť, pak se nastaví LV, pak exponujeme a spouští zase LV aktivujeme. Je to trochu divné, ale lze si zvyknout. Dále je tam samospoušť (lze nastavit mezi 2 až 20 sec).
Hledáček byl vždy silnou stránkou Nikonů. Tento je velmi jasný a opravdu zobrazuje 100% snímku. Navíc si do něho lze zobrazit vodicí mřížku, usnadňující držení přístroje vodorovně.
Zadní stěna: vlevo pod hranou je tlačítko pro prohlížení a koš respektive formátování karty (současný stisk tohoto tlačítka plus MODE), vpravo od hledáčku je volba režimu měření expozice (multi, střed a bod) a záměk pro autofokus a expozici, vedle něho tlačítko pro aktivaci autofokusu. V menu lze tato tlačítka nastavit (plus spoušť), co který ovládací prvek má dělat. Někteří fotografové například dávají přednost ostření „na tlačítko“ a když tlačítko pustí, že autofokus zablokován. Dále je zde zadní roller, ten je zde coby hlavní roler: jím nastavujeme MODE (PSAM) a expoziční kompenzaci, případně v režimu „blesk“ režim blesku – a předním rollerem ladíme sílu záblesku. V menu lze funkčnost rollerů zaměnit (menu->tužtička->f7). Na přední stěně je volba ostření manuální, „single“ a průběžné (kontinuální). Vpravo od objektivu jsou dvě volitelná tlačítka. Horní je defaultně kontrola hloubky ostrosti uzavřením clony, ale lze nastavit i mnohé další funkce (menu->tužtička->f5) a pod ním volitelné Fn tlačítko, já tam měl nastavený bracketing (po stisku se rollerem nastavilo, zda bracketing, tedy postupné snímání s různou expozici, chci a když ano, tak jaký). Menu je rozděleno do sedmi kapitol: prohlížení, pak „shooting menu“ pro fotografování, uživatelské (ikona tužtičky), pak setup, menu pro úpravy obrazu a konečně „my menu“, kam si můžeme naskládat to, co chceme často používat. Já jsem si tam nasypal „active D-Lighting“, to je vyjasňování stínů ve třech stupních plus OFF, a „set picture control“. Zde máme možnost ovlivňovat živost barev, kontrast a doostření. Jsou zde čtyři pozice s přednastavenými hodnotami, standardní, neutrální, živé obrázky a jednobarevné, ale každý z nich lze „donastavit“. Příjemné je, že stisknutím tlačítka „koš“ lze nastavení vrátit na defaultní, výchozí stanoviště. Shooting menu lze také přizpůsobit. Má čtyři zásobníky („banks“), defaultně zvané ABCD, ale lze je pojmenovat, na př. „vysoký kontrast“, a podobně. Jak se s ním fotí Obvykle začínáme časy. To u zrcadlovek zpravidla nemá smysl, protože žádné zpoždění po zapnutí ani po stisknutí spouště nepociťujeme. Přístroj jsem zkoušel se čtyřmi různými objektivy a neměl jsem žádné problémy s prodlevami v žádném směru. ISO a šum jsou další sledované položky. Je možno vystoupat až na 6400 ISO, standardně na 3200 ISO. V těchto vysokých polohách je už šum samozřejmě vidět, při 3200 nehraje moc velkou roli – i s ohledem na velikost dvanáctimegového obrázku! Při 6400 je samozřejmě zřetelnější, ale i zde si troufnu zopakovat předchozí tvrzení. V citlivostech do ISO 2000 si opravdu nemusíte se šumem lámat hlavu.
Obrazová kvalita je obtížná položka pro recenzenta: při dvanácti megapixelech a DX formátu snímače je vnikající, jak co se kresby týká, tak šumu i dynamického rozsahu. Kdo chce opravdu bádat, zjistí rozdíly ve výsledku v důsledku použitím různých objektivů – i v mé kolekci jsou snímky pořízené objektivy Nikon 14 mm a 105 mm (pevná ohniska), což jsou skutečně špičkové objektivy a ty dávají lepší výsledky než standardní skla. Což je opět relativní věc. Kdo chce maximum, bude samozřejmě fotografovat v RAWu, který je zde 14bitový. Navíc, obrázky nejsou ničeny prachem, protože snímač je chráněn ultrasonickým odstraňováním prachu z low pass filtru. Snímky v defaultním nastavení jsou poněkud měkčí, což je dáno nastavením doostření. Změnit to v menu je maličkost – záleží na vkusu každého z nás. Totéž platí o čivosti barev, případně o jejich teplotě (do modra nebo do červena). Někdy má přístroj tendenci k přeexpozici, je dobré jít s kompenzací na -0,3 EV ve většině případů. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|