Nabíráme expozici

Tak nějak to v lese dnes ráno vypadalo

Psal jsem o této metodě už několikrát, ale je tak důležitá, že neškodí ji občas připomenout. Jde o stanovení expozice při složitějších světelných podmínkách. Na ty jsem narazil dnes ráno, kdy konečně vysvitlo sluníčko – na okraji lesa. Snímky jsem pořizoval ultrazoomem Nikon Coolpix S10, jehož recenzi chystám. Byla moc hezká atmosféra, na kraj lesa pronikal svit slunce, filtrovaný ranním oparem. Jakou ale volit expozici? Přístroj má histogram a je tedy možné pomocí funkce „expoziční kompenzace“ nastavit správnou expozici přesně. Jenže to je vcelku zdlouhavý a málo operativní proces.
Využijme toho, že spoušť má dvě polohy. Při namáčknutí přístroj zaostří a jeho automatika nastaví expozici. Teprve při domáčknutí dojde k samotné expozici. Takže v té první fázi přístroj nefotí, on měří – a záleží na tom, na co ho při měření nastavíme. Podívejme se na obrázek nahoře vpravo: vidíme, že země je pokryta tmavými spadanými listy, kdežto větvemi že proniká ostré slunečné světlo. A teď se podívejme na tuto dvojici obrázků dole:

Obrázek vlevo je moc tmavý, obrázek vpravo moc světlý. Jak se to stalo?
Při snímání obrázku vlevo (tmavého) jsem při namáčknutí mířil vzhůru, tedy k ostře osvětlené partii, namáčknul jsem a potom jsem dokončil zarámování obrazu (tedy – umístil jsem na displej to, co jsem chtěl vyfotit) a pak teprve domáčknul. Ostré světlo ovlivnilo expozici tak, že obraz je podexponovaný.

Více méně vyrovnaný snímek: samozřejmě že oblast kolem slunečního kotouče musí být v tomto případě přeexponovaná, protože ji dostatečně nekryje mlžný opar.

Proces u druhého snímku byl opačný. Namířil jsem dolů, namáčknul, dokončil zarámování (kompozici) a domáčknul, tedy exponoval. Obrázek je přeexponovaný.

Co z toho plyne? V podobné situaci je třeba si najít místo, které po namáčknutí vypadá na displeji dobře, vyrovnaně. Histogram je při to dobrý pomocník. Nedá se dopředu říci, kde přesně je to místo pro ideální expozici, kam máme přístroj namířit. Je třeba to vyzkoušet. Této metodě říkám nabírání expozice a pokud ji zvládneme, vlastně nepotřebujeme funkci expoziční kompenzace. Obvykle je lepší mířit na světlejší místa, protože podexpozice je menší zlo, než přeexpozice: přeexpozice totiž vede k vypáleným jasům, které se pak nedají žádnou editační metodou korektně napravit (jen retuší, tedy fakticky zamalováním, což už není ryze fotografický postup). Záhy se naučíme nabírat expozici z hraničních míst, kde jsou vysoké jasy, ale také už se tam mísí temné partie. Je to věc cviku a dnes, kdy ostře svítí slunce, k tomu máte dobrou příležitost.

Tak nějak to v lese dnes ráno vypadalo

Psal jsem o této metodě už několikrát, ale je tak důležitá, že neškodí ji občas připomenout. Jde o stanovení expozice při složitějších světelných podmínkách. Na ty jsem narazil dnes ráno, kdy konečně vysvitlo sluníčko – na okraji lesa. Snímky jsem pořizoval ultrazoomem Nikon Coolpix S10, jehož recenzi chystám. Byla moc hezká atmosféra, na kraj lesa pronikal svit slunce, filtrovaný ranním oparem. Jakou ale volit expozici? Přístroj má histogram a je tedy možné pomocí funkce „expoziční kompenzace“ nastavit správnou expozici přesně. Jenže to je vcelku zdlouhavý a málo operativní proces.
Využijme toho, že spoušť má dvě polohy. Při namáčknutí přístroj zaostří a jeho automatika nastaví expozici. Teprve při domáčknutí dojde k samotné expozici. Takže v té první fázi přístroj nefotí, on měří – a záleží na tom, na co ho při měření nastavíme. Podívejme se na obrázek nahoře vpravo: vidíme, že země je pokryta tmavými spadanými listy, kdežto větvemi že proniká ostré slunečné světlo. A teď se podívejme na tuto dvojici obrázků dole:

Obrázek vlevo je moc tmavý, obrázek vpravo moc světlý. Jak se to stalo?
Při snímání obrázku vlevo (tmavého) jsem při namáčknutí mířil vzhůru, tedy k ostře osvětlené partii, namáčknul jsem a potom jsem dokončil zarámování obrazu (tedy – umístil jsem na displej to, co jsem chtěl vyfotit) a pak teprve domáčknul. Ostré světlo ovlivnilo expozici tak, že obraz je podexponovaný.

Více méně vyrovnaný snímek: samozřejmě že oblast kolem slunečního kotouče musí být v tomto případě přeexponovaná, protože ji dostatečně nekryje mlžný opar.

Proces u druhého snímku byl opačný. Namířil jsem dolů, namáčknul, dokončil zarámování (kompozici) a domáčknul, tedy exponoval. Obrázek je přeexponovaný.

Co z toho plyne? V podobné situaci je třeba si najít místo, které po namáčknutí vypadá na displeji dobře, vyrovnaně. Histogram je při to dobrý pomocník. Nedá se dopředu říci, kde přesně je to místo pro ideální expozici, kam máme přístroj namířit. Je třeba to vyzkoušet. Této metodě říkám nabírání expozice a pokud ji zvládneme, vlastně nepotřebujeme funkci expoziční kompenzace. Obvykle je lepší mířit na světlejší místa, protože podexpozice je menší zlo, než přeexpozice: přeexpozice totiž vede k vypáleným jasům, které se pak nedají žádnou editační metodou korektně napravit (jen retuší, tedy fakticky zamalováním, což už není ryze fotografický postup). Záhy se naučíme nabírat expozici z hraničních míst, kde jsou vysoké jasy, ale také už se tam mísí temné partie. Je to věc cviku a dnes, kdy ostře svítí slunce, k tomu máte dobrou příležitost.