Motiv ve středu obrazu

Před nedávnem jsme navštívili pražskou zoologickou zahradu s Canonem. V úterý zde IDIF měl praktickou část své celotýdenní Letní školy fotografie. Jaká témata se zde probírala?
V článku zveřejněném před necelým měsícem jsem upozorňoval, že zoologická zahrada je skoro ideální tréningové pole pro fotografování. Je tu krásné prostředí a zajímavých a krásných objektů je zde víc než dost. Jsou nekonečně trpělivé a fotografování jim nevadí. Podívejme se na jednu fotografickou zásadu, která se zde dá velice dobře trénovat.

Málo nad hlavou
Je několik zdrojů běžných fotografických chyb. Možná jedna z těch hlavních spočívá v tom, že se díváme skrz fotoaparát na motiv, místo abychom si pečlivě prohlíželi to, co je v hledáčku či na displeji jako celek. Vinou této chyby se pak stane, že motiv, dejme tomu hlava člověka nebo v tomto případě zvířete, je v geometrickém středu obrazu.

Takový případ vidíme na naší ukázce. Je úplně jedno, že na ukázce je papoušek, zrovna tak dobře to může být člověk. To nejdůležitější, tedy obličej, že na průsečíku úhlopříček. Tato oblast, tedy oblast středu obrazu, by měla být tabu, něco jako tajemná část ve svatyni, kam vstupujeme se zatajeným dechem a jenom s velmi dobrým důvodem. Je to ovšem oblast velmi svůdná. Do ní umísťujeme to, co fotografujeme, když děláme chybu, o níž zde hovořím, když používáme fotoaparátu jako jakéhosi kukátka a díváme se skrz fotoaparát.
Jak tedy jinak, jak lépe?
Je třeba si prohlížet celý prostor hledáčku, celou tu pomyslnou plochu: to co vidíme v hledáčku zrcadlovky nebo v elektronickém hledáčku anebo optickém průhledovém (tam to jde nejhůř, protože plocha je malá) nebo na LCD displej, to je více méně přesně to, co bude vidět na výsledné fotografii. Je proto třeba si prohlížet nejen střed, nejen hlavní motiv (v daném případě hlavu papouška), ale především vše kolem, zejména bezprostřední okolí hlavního motivu a kraje obrazu.
Bezprostřední okolí proto, že velmi často z hlavy čouhají všelijaké nepěkné objekt,y větve, lampy, hrany objektů. Ty mohou být i velmi vzdálené a necvičené oko si jich ani nevšimne. Kdo by si všímal lampy vzdálené patnáct metrů! Jenže právě tahle lampa bude fotografovanému trčet z hlavy a bude vypadat směšně. Tomuto nešvaru jsme se na naší ukázce vyhnuli zcela prostě tím, že na fotoaparátu Nikon D2100 byl nasazen objektiv s ohniskovou vzdáleností 200 mm a ten má na krátkou vzdálenost několika metrů velmi malou hloubku ostrosti.
Okraje obrazu ale jsou zde špatně řešeny. Nejdříve se musíme dívat nad objekt a musíme si klást otázku: není zde zbytečně moc prostoru? Tady je velmi mnoho prostoru, protože, jak řečeno, hlava je uprostřed.
Další pozornost by měla patřit stranám: ve směru pohledu by mělo být víc prostoru, než za temenem. Tahle zásada tu byla porušena. Udělejme tedy „opravu“:

Tady je ponecháno nad hlavou jen málo prostoru. Nelze přesně určit, kolik by ho mělo být. Pro svoji potřebu si říkám, že „tolik, aby se figura nebouchla do hlavy“, je to spíš věc citu než nějakého přesného pravidla. A ve směru pohledu musí být více místa, než za temene, i tato zásada je tu dodržena.

Složitější příklad je na další ukázce:

Ve směru pohledu je mnohem více prostoru než za temenem opičky, ale její oči jsou více méně ve středové rovině. Je to tak trochu proti pravidlům? Je a není. Rozhodně platí pravidlo, že střed je tabu, nejen průsečík úhlopříček, ale i středová svislice a středová vodorovná linie. Jenže na tomhle snímku hraje velkou roli ruka opice. Spolu se zády tvoří úhlopříčku a nad hřbetem ruky je ponecháno velmi málo místa. Snímek je tedy více méně v pořádku, pokud jde o umístění do formátu.

Totéž, co bylo řečeno o pohledu, platí o pohybu – ve směru pohybu je třeba mít víc místa, než vzadu.

Tato zásada je uplatněna na této ukázce. Hlavní pozornost je věnována hlavě a zobáku, proto nevadí, že ocasní část ptáka je mimo formát. Pozornost je soustředěna na zajímavý geometrický tvar, který vznikl zrcadlením ve vodě. Je samozřejmě na zvážení, do jaké míry zvýrazníme tuhle „zrcadlovou dvojakost“ v editoru – jas odraženého obrazu se dá v podstatě libovolně zvětšovat. Ale to už je zase jiné téma.

Nezbývá než skončit stejně, jako jsem skončil před necelým měsícem, totiž že zoologická zahrada je skvělé tréningové pole a kompoziční cvičení se zde dělají velmi snadno a jsou o to obtížnější a tudíž pro nás hodnotnější, čím víc se zvířata pohybují. Cvičíme si při tom postřeh a schopnost okamžitého obrazového rozhodování.

Před nedávnem jsme navštívili pražskou zoologickou zahradu s Canonem. V úterý zde IDIF měl praktickou část své celotýdenní Letní školy fotografie. Jaká témata se zde probírala?
V článku zveřejněném před necelým měsícem jsem upozorňoval, že zoologická zahrada je skoro ideální tréningové pole pro fotografování. Je tu krásné prostředí a zajímavých a krásných objektů je zde víc než dost. Jsou nekonečně trpělivé a fotografování jim nevadí. Podívejme se na jednu fotografickou zásadu, která se zde dá velice dobře trénovat.

Málo nad hlavou
Je několik zdrojů běžných fotografických chyb. Možná jedna z těch hlavních spočívá v tom, že se díváme skrz fotoaparát na motiv, místo abychom si pečlivě prohlíželi to, co je v hledáčku či na displeji jako celek. Vinou této chyby se pak stane, že motiv, dejme tomu hlava člověka nebo v tomto případě zvířete, je v geometrickém středu obrazu.

Takový případ vidíme na naší ukázce. Je úplně jedno, že na ukázce je papoušek, zrovna tak dobře to může být člověk. To nejdůležitější, tedy obličej, že na průsečíku úhlopříček. Tato oblast, tedy oblast středu obrazu, by měla být tabu, něco jako tajemná část ve svatyni, kam vstupujeme se zatajeným dechem a jenom s velmi dobrým důvodem. Je to ovšem oblast velmi svůdná. Do ní umísťujeme to, co fotografujeme, když děláme chybu, o níž zde hovořím, když používáme fotoaparátu jako jakéhosi kukátka a díváme se skrz fotoaparát.
Jak tedy jinak, jak lépe?
Je třeba si prohlížet celý prostor hledáčku, celou tu pomyslnou plochu: to co vidíme v hledáčku zrcadlovky nebo v elektronickém hledáčku anebo optickém průhledovém (tam to jde nejhůř, protože plocha je malá) nebo na LCD displej, to je více méně přesně to, co bude vidět na výsledné fotografii. Je proto třeba si prohlížet nejen střed, nejen hlavní motiv (v daném případě hlavu papouška), ale především vše kolem, zejména bezprostřední okolí hlavního motivu a kraje obrazu.
Bezprostřední okolí proto, že velmi často z hlavy čouhají všelijaké nepěkné objekt,y větve, lampy, hrany objektů. Ty mohou být i velmi vzdálené a necvičené oko si jich ani nevšimne. Kdo by si všímal lampy vzdálené patnáct metrů! Jenže právě tahle lampa bude fotografovanému trčet z hlavy a bude vypadat směšně. Tomuto nešvaru jsme se na naší ukázce vyhnuli zcela prostě tím, že na fotoaparátu Nikon D2100 byl nasazen objektiv s ohniskovou vzdáleností 200 mm a ten má na krátkou vzdálenost několika metrů velmi malou hloubku ostrosti.
Okraje obrazu ale jsou zde špatně řešeny. Nejdříve se musíme dívat nad objekt a musíme si klást otázku: není zde zbytečně moc prostoru? Tady je velmi mnoho prostoru, protože, jak řečeno, hlava je uprostřed.
Další pozornost by měla patřit stranám: ve směru pohledu by mělo být víc prostoru, než za temenem. Tahle zásada tu byla porušena. Udělejme tedy „opravu“:

Tady je ponecháno nad hlavou jen málo prostoru. Nelze přesně určit, kolik by ho mělo být. Pro svoji potřebu si říkám, že „tolik, aby se figura nebouchla do hlavy“, je to spíš věc citu než nějakého přesného pravidla. A ve směru pohledu musí být více místa, než za temene, i tato zásada je tu dodržena.

Složitější příklad je na další ukázce:

Ve směru pohledu je mnohem více prostoru než za temenem opičky, ale její oči jsou více méně ve středové rovině. Je to tak trochu proti pravidlům? Je a není. Rozhodně platí pravidlo, že střed je tabu, nejen průsečík úhlopříček, ale i středová svislice a středová vodorovná linie. Jenže na tomhle snímku hraje velkou roli ruka opice. Spolu se zády tvoří úhlopříčku a nad hřbetem ruky je ponecháno velmi málo místa. Snímek je tedy více méně v pořádku, pokud jde o umístění do formátu.

Totéž, co bylo řečeno o pohledu, platí o pohybu – ve směru pohybu je třeba mít víc místa, než vzadu.

Tato zásada je uplatněna na této ukázce. Hlavní pozornost je věnována hlavě a zobáku, proto nevadí, že ocasní část ptáka je mimo formát. Pozornost je soustředěna na zajímavý geometrický tvar, který vznikl zrcadlením ve vodě. Je samozřejmě na zvážení, do jaké míry zvýrazníme tuhle „zrcadlovou dvojakost“ v editoru – jas odraženého obrazu se dá v podstatě libovolně zvětšovat. Ale to už je zase jiné téma.

Nezbývá než skončit stejně, jako jsem skončil před necelým měsícem, totiž že zoologická zahrada je skvělé tréningové pole a kompoziční cvičení se zde dělají velmi snadno a jsou o to obtížnější a tudíž pro nás hodnotnější, čím víc se zvířata pohybují. Cvičíme si při tom postřeh a schopnost okamžitého obrazového rozhodování.