Nezařazené

Leica D-LUX 3 (recenze)

Někoho to může pohněvat, někoho potěšit – přístroj je technicky shodný s modelem Panasonic LX2. Potěšující na tom zjištění je to, že Panasonic je dnes špičkový výrobce a během krátké doby se fakticky legendou stal, zvláště pak v oboru kompaktů s optickou stabilizací. Takže to, že dnes recenzujeme Leicu, je spíš nostalgické vyznání úcty a lásky. Jenže ono je to jako v autech. Nové volvo je vlastně Ford, jenže někdo si chce koupit Volvo, protože je to přece jen vznešenější značka. S foťáky je to taky tak a nic špatného na tom není. Chceme mít pěkné kvalitní věci označené dobrou prestižní značkou. A to Leica bezesporu je.

Jaký je a komu je určen
Přístroj je velmi elegantní, jeho design je prostší oproti Panasonicu, chybí mu ten ozdobný úchop vpravo na přední stěně, takže jedinou

Základní parametry
Rozlišení 10,2 Mpx
Objektiv 28-112 mm ekv
LCD 2,8 palce
citlivost 100-3200 ISO
rozsah časů 60 sec-1/2000
světelnost F2.8 – 4.9
napájení Li-Ion
karta SD formát
rozměry 105,7 x 58,3 x 25,6 mm
váha 185 g
cena cca 16500 Kč

ozdobuje charakteristický červený kotouček Leicy. Přesto se dobře drží, takže nemusíme nad absencí úchopu hořekovat. Přístroj je kovový a vše, včetně dvířek na krytí vstupů pro kabely, budí důvěru, že by to mohlo dlouho vydržet (/třebaže fotoaparáty nás zpravidla omrzí daleko dřív, než zemřou přirozenou smrtí). Aparát není nijak provokativně malý, jeho celkem velký rozměr působí tak trochu “retro” dojmem, nicméně do kapsy se hravě vejde. Je určen k běžnému, především automatickému fotografování. Nemá průhledový hledáček, ten se dnes už skoro ani nedělá, zato má obrovský displej. Napájen je lithium iontovou baterkou, po čerstvém nabití akumulátoru jsem nafotil 260 snímků v nejvyšším desetimegovém rozlišení v průběhu asi jednoho týdne. Což je nepochybně slušný výkon. Přístroj zapisuje na miniaturní 13 MB vnitřní paměť, anebo na kartu SD formátu, včetně nejnovějších SDHC karet.

Celkový dojem? Elegance až přepych, solidnost, konzervativnost. Skoro jsem se styděl s tím fotit bez saka a když hodinky, tak rollexy a ty nemám. Je na každém, zda si pro tento pocit připlatí 5 tisíc oproti Panasonicu, tedy vlastně skoro o polovinu navíc.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná šoupětem vpravo nahoře u spouště, kolem spouště je ovládání čtyřnásobného zoomu. Vlevo je kruhový volič režimů. S tím byly potíže,

má slabou aretaci, takže je třeba pokaždé kontrolovat, co vlastně máme nastaveno. Na voliči najdeme plný automat, pak program, prioritu clony/času a plný manuál, dále video, přímý tisk, scény a prohlížení. To je pěkné, ale jak říkám, snadno uvolnitelné. Jakmile aparát vytáhnete a kolečko je na půl cesty mezi dvěma volbami, aparát na vás začne pokřikovat (písemně a česky, pokud si češtinu v menu zapnete). Zcela vlevo je uvolnění vestavěného blesku.

Na zadní stěně je nahoře AF lock, tedy uzávěr autofokusu a pod ním joystick určený především k určená zaostřovacího bodu. Jakmile ho stisknete, naskočí mřížka a indikátor aktivní ostřicí oblasti, opětovným stiskem to vypnete -je to operativní a rychlé, i když v praxi pokládám za výhodnější volit střed a kontrolovat, co vlastně mám zaostřeno. Následuje čtyřcestný volič, který má přiřazeny funkce ke svým tlačítkům. Zajímavě je řešená kompenzace expozice (tlačítko nahoře), po druhém stisku se přepne na bracketing. To je velmi chytré a pohodlné.
Při zapnuté blesku slouží pravé tlačítko k nastavení funkcí blesku (spolupracuje i s 1/2000 sec!). Mrzuté je, že blesk do pomalého času je spojen s předbleskem pro redukci červených očí, to pokládám za chybu u takto vybaveného fotoaparátu. Ve slušných rodinách se předblesk proti červeným očím nepoužívá, to by měli u Panasonic/Leicy vědět.
Dole je náhled a vlevo nastavení samospouště 10 a 2 sec.
Dole je tlačítko pro režim displeje – bez údajů, s údaji, s mřížkou a s histogramem. Vpravo je nastavení sériového snímání, v prohlížení tlačítko slouží k mazání.

Menu má pět obrazovek, důležitá je první (tam se nastavuje velikost, citlivost, vyvážení bílé a komprese) a třetí, kde je možno pracovat s kontrastem a sytostí barvy. Zde také najdeme známou panasonickou hračičku “animace”, kdy lze ze série snímků udělat animovaný gifík. Měnu je dobře čitelné a lze z něho vyskočit stisknutím spouště, což bohužel není samozřejmost.

Jak se s ním fotí

 
  Výřez 1:1 z rohu obrazu, ISO100m, clona F5.6. Po fialových konturách ani stopa.


Přístroj startuje za cca 3 vteřiny, to není nic rekordního. Zoomuje z extrému do extrému za 2,4 sec, zpoždění spouště 0,1 sec při namáčknuté spoušti a smutných 0,7 při nenamáčknuté spoušti, při širokém úhlu. V režimu teleobjektiv byla prodleva ještě o 0,1 sec delší. Prodleva mezi snímky byla pod dvě vteřiny. Ruční ostření (přepíná se vlevo na objektivu) velmi zkrátí prodlevu – na 0,1 sec bez namáčknutí. Ruční ostření je zde velmi dobře řešeno joystickem a “lupou” – zvětšenou částí obrazu. Myslím, že toto ruční ostření je lepší, než nějaké “honění” zaostřovacího bodu po ploše.

Obrazová kvalita odpovídá desetimegovému formátu. Obrázky jsou ostré od rohu do rohu a po nějaké vinětaci nebo fialových konturách ani stopy. Obraz se dá na těle objektivu přepínat 4:3 / 3:2 / 16:9, přičemž ten poslední formát má nejširší záběr, a pozor – ne že by uřezával nahoře, ale naopak, ty dva předchozí ho kudlají o stranách! Tenhle televizní formát je tedy obrazově nejvýhodnější. Navíc, laboratoře dnes dělají fotky z rolí, takže si můžete nechat dělat nudličky v žádané šíři.
Velmi dobré je vyvážení bílé v automatickém režimu, samozřejmě že předvolba “žárovka” měla lepší výsledky.

Šum je zde řešen brutálním odstraňováním šumu. To vede k tomu, že při scénickém režimu “vysoká citlivost” jsme na 3200 ISO. Osobně s výsledkem problémy nemám, někomu může připadat aplikace filtru přehnaná. Optimální je obraz pochopitelně při 100 ISO.

Nahoře zleva 200 a 400 ISO, dole zleva 800 a 1600, výřezy 1:1.

Shrnutí Leica D-LUX 3 je prestižní, dá se říci luxusní kompakt vysokých technických kvalit pro milovníky značkového zboží. Kalit jeho vynikající optiky využijeme hlavně při formátu 9×16, kdy aparát skutečně využívá plné plochy čipu. Je velmi dobře ovladatelný, vybavený potřebnými manuálními funkcemi. Má vtipné ruční ostření a dobře řešenou expoziční kompenzaci.

Pro a proti:

Pro:
Výborná značka
kvalitní stabilizovaný obraz
ovladatelnost
Proti:
nepříznivý poměr cena/výkon
uvolňuje se volič funkcí

Ukázky:
**

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Někoho to může pohněvat, někoho potěšit – přístroj je technicky shodný s modelem Panasonic LX2. Potěšující na tom zjištění je to, že Panasonic je dnes špičkový výrobce a během krátké doby se fakticky legendou stal, zvláště pak v oboru kompaktů s optickou stabilizací. Takže to, že dnes recenzujeme Leicu, je spíš nostalgické vyznání úcty a lásky. Jenže ono je to jako v autech. Nové volvo je vlastně Ford, jenže někdo si chce koupit Volvo, protože je to přece jen vznešenější značka. S foťáky je to taky tak a nic špatného na tom není. Chceme mít pěkné kvalitní věci označené dobrou prestižní značkou. A to Leica bezesporu je.

Jaký je a komu je určen
Přístroj je velmi elegantní, jeho design je prostší oproti Panasonicu, chybí mu ten ozdobný úchop vpravo na přední stěně, takže jedinou

Základní parametry
Rozlišení 10,2 Mpx
Objektiv 28-112 mm ekv
LCD 2,8 palce
citlivost 100-3200 ISO
rozsah časů 60 sec-1/2000
světelnost F2.8 – 4.9
napájení Li-Ion
karta SD formát
rozměry 105,7 x 58,3 x 25,6 mm
váha 185 g
cena cca 16500 Kč

ozdobuje charakteristický červený kotouček Leicy. Přesto se dobře drží, takže nemusíme nad absencí úchopu hořekovat. Přístroj je kovový a vše, včetně dvířek na krytí vstupů pro kabely, budí důvěru, že by to mohlo dlouho vydržet (/třebaže fotoaparáty nás zpravidla omrzí daleko dřív, než zemřou přirozenou smrtí). Aparát není nijak provokativně malý, jeho celkem velký rozměr působí tak trochu “retro” dojmem, nicméně do kapsy se hravě vejde. Je určen k běžnému, především automatickému fotografování. Nemá průhledový hledáček, ten se dnes už skoro ani nedělá, zato má obrovský displej. Napájen je lithium iontovou baterkou, po čerstvém nabití akumulátoru jsem nafotil 260 snímků v nejvyšším desetimegovém rozlišení v průběhu asi jednoho týdne. Což je nepochybně slušný výkon. Přístroj zapisuje na miniaturní 13 MB vnitřní paměť, anebo na kartu SD formátu, včetně nejnovějších SDHC karet.

Celkový dojem? Elegance až přepych, solidnost, konzervativnost. Skoro jsem se styděl s tím fotit bez saka a když hodinky, tak rollexy a ty nemám. Je na každém, zda si pro tento pocit připlatí 5 tisíc oproti Panasonicu, tedy vlastně skoro o polovinu navíc.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná šoupětem vpravo nahoře u spouště, kolem spouště je ovládání čtyřnásobného zoomu. Vlevo je kruhový volič režimů. S tím byly potíže,

má slabou aretaci, takže je třeba pokaždé kontrolovat, co vlastně máme nastaveno. Na voliči najdeme plný automat, pak program, prioritu clony/času a plný manuál, dále video, přímý tisk, scény a prohlížení. To je pěkné, ale jak říkám, snadno uvolnitelné. Jakmile aparát vytáhnete a kolečko je na půl cesty mezi dvěma volbami, aparát na vás začne pokřikovat (písemně a česky, pokud si češtinu v menu zapnete). Zcela vlevo je uvolnění vestavěného blesku.

Na zadní stěně je nahoře AF lock, tedy uzávěr autofokusu a pod ním joystick určený především k určená zaostřovacího bodu. Jakmile ho stisknete, naskočí mřížka a indikátor aktivní ostřicí oblasti, opětovným stiskem to vypnete -je to operativní a rychlé, i když v praxi pokládám za výhodnější volit střed a kontrolovat, co vlastně mám zaostřeno. Následuje čtyřcestný volič, který má přiřazeny funkce ke svým tlačítkům. Zajímavě je řešená kompenzace expozice (tlačítko nahoře), po druhém stisku se přepne na bracketing. To je velmi chytré a pohodlné.
Při zapnuté blesku slouží pravé tlačítko k nastavení funkcí blesku (spolupracuje i s 1/2000 sec!). Mrzuté je, že blesk do pomalého času je spojen s předbleskem pro redukci červených očí, to pokládám za chybu u takto vybaveného fotoaparátu. Ve slušných rodinách se předblesk proti červeným očím nepoužívá, to by měli u Panasonic/Leicy vědět.
Dole je náhled a vlevo nastavení samospouště 10 a 2 sec.
Dole je tlačítko pro režim displeje – bez údajů, s údaji, s mřížkou a s histogramem. Vpravo je nastavení sériového snímání, v prohlížení tlačítko slouží k mazání.

Menu má pět obrazovek, důležitá je první (tam se nastavuje velikost, citlivost, vyvážení bílé a komprese) a třetí, kde je možno pracovat s kontrastem a sytostí barvy. Zde také najdeme známou panasonickou hračičku “animace”, kdy lze ze série snímků udělat animovaný gifík. Měnu je dobře čitelné a lze z něho vyskočit stisknutím spouště, což bohužel není samozřejmost.

Jak se s ním fotí

 
  Výřez 1:1 z rohu obrazu, ISO100m, clona F5.6. Po fialových konturách ani stopa.


Přístroj startuje za cca 3 vteřiny, to není nic rekordního. Zoomuje z extrému do extrému za 2,4 sec, zpoždění spouště 0,1 sec při namáčknuté spoušti a smutných 0,7 při nenamáčknuté spoušti, při širokém úhlu. V režimu teleobjektiv byla prodleva ještě o 0,1 sec delší. Prodleva mezi snímky byla pod dvě vteřiny. Ruční ostření (přepíná se vlevo na objektivu) velmi zkrátí prodlevu – na 0,1 sec bez namáčknutí. Ruční ostření je zde velmi dobře řešeno joystickem a “lupou” – zvětšenou částí obrazu. Myslím, že toto ruční ostření je lepší, než nějaké “honění” zaostřovacího bodu po ploše.

Obrazová kvalita odpovídá desetimegovému formátu. Obrázky jsou ostré od rohu do rohu a po nějaké vinětaci nebo fialových konturách ani stopy. Obraz se dá na těle objektivu přepínat 4:3 / 3:2 / 16:9, přičemž ten poslední formát má nejširší záběr, a pozor – ne že by uřezával nahoře, ale naopak, ty dva předchozí ho kudlají o stranách! Tenhle televizní formát je tedy obrazově nejvýhodnější. Navíc, laboratoře dnes dělají fotky z rolí, takže si můžete nechat dělat nudličky v žádané šíři.
Velmi dobré je vyvážení bílé v automatickém režimu, samozřejmě že předvolba “žárovka” měla lepší výsledky.

Šum je zde řešen brutálním odstraňováním šumu. To vede k tomu, že při scénickém režimu “vysoká citlivost” jsme na 3200 ISO. Osobně s výsledkem problémy nemám, někomu může připadat aplikace filtru přehnaná. Optimální je obraz pochopitelně při 100 ISO.

Nahoře zleva 200 a 400 ISO, dole zleva 800 a 1600, výřezy 1:1.

Shrnutí Leica D-LUX 3 je prestižní, dá se říci luxusní kompakt vysokých technických kvalit pro milovníky značkového zboží. Kalit jeho vynikající optiky využijeme hlavně při formátu 9×16, kdy aparát skutečně využívá plné plochy čipu. Je velmi dobře ovladatelný, vybavený potřebnými manuálními funkcemi. Má vtipné ruční ostření a dobře řešenou expoziční kompenzaci.

Pro a proti:

Pro:
Výborná značka
kvalitní stabilizovaný obraz
ovladatelnost
Proti:
nepříznivý poměr cena/výkon
uvolňuje se volič funkcí

Ukázky:
**

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12