Kongresové centrum v Praze patřilo v úterý fotografii. Neříkám „digitální“, protože ona vlastně žádná jiná už dohromady snad ani není. Vytlačila „klasiku“, jako před lety – asi tak dvaceti – vytlačilo video amatérské filmování. To jsem tehdy byl na výstavě (tehdy ještě) fotografické techniky Interkamera na Výstavišti v Holešovicích a navštívil tam stánek Pentaxu. Stánku tam šéfovali dva bědující Japonci.
„Lidi jsou hloupí a výrobci jsou nezodpovědní!“ naříkali. „Podívejte se, jaké máme krásné amatérské filmové kamery. Filmují úplně samy. Pracuje ses nimi skvěle. Dělají úžasné amatérské filmy. A nikdo je nechce, všichni chtějí video! Tu hroznou nevyzrálou technologii!“
S filmováním to šlo ráz na ráz, s klasickou fotografií to trvalo od roku 1996, tehdy přišly první komerční „digi“ na trh.
A jaké atrakce mě na Dogifóru zaujaly?
Bylo to doposud největší Digifórum, jaké Institut digitální fotografie IDIF pořádal. Předběžně se přihlásilo 1995 lidí, přišlo odhadem o 500 víc. Bylo tam 62 stánků a produkce se tam předváděla prakticky kompletní.
Druhou atrakcí, která mě zaujala nejvíc, byl výkon kolegy Romana Pihana. Ten vedl celý den workshop ve fotografickém studiu vybaveném od firmy Fomei, kde učil lidi pracovat s modelem. To znamenalo být celý den na nohou, v horku reflektorů, fotoaparát v ruce, a mluvit a mluvit a kolem dav a každou chvíli se někdo na něco ptal. To byla šichta, jako kdyby rubal tunel metra! Klobouk dolů,Romane. Já tam měl dvě přednášky a měl jsme toho plné kecky…
Kongresové centrum v Praze patřilo v úterý fotografii. Neříkám „digitální“, protože ona vlastně žádná jiná už dohromady snad ani není. Vytlačila „klasiku“, jako před lety – asi tak dvaceti – vytlačilo video amatérské filmování. To jsem tehdy byl na výstavě (tehdy ještě) fotografické techniky Interkamera na Výstavišti v Holešovicích a navštívil tam stánek Pentaxu. Stánku tam šéfovali dva bědující Japonci.
„Lidi jsou hloupí a výrobci jsou nezodpovědní!“ naříkali. „Podívejte se, jaké máme krásné amatérské filmové kamery. Filmují úplně samy. Pracuje ses nimi skvěle. Dělají úžasné amatérské filmy. A nikdo je nechce, všichni chtějí video! Tu hroznou nevyzrálou technologii!“
S filmováním to šlo ráz na ráz, s klasickou fotografií to trvalo od roku 1996, tehdy přišly první komerční „digi“ na trh.
A jaké atrakce mě na Dogifóru zaujaly?
Bylo to doposud největší Digifórum, jaké Institut digitální fotografie IDIF pořádal. Předběžně se přihlásilo 1995 lidí, přišlo odhadem o 500 víc. Bylo tam 62 stánků a produkce se tam předváděla prakticky kompletní.
Druhou atrakcí, která mě zaujala nejvíc, byl výkon kolegy Romana Pihana. Ten vedl celý den workshop ve fotografickém studiu vybaveném od firmy Fomei, kde učil lidi pracovat s modelem. To znamenalo být celý den na nohou, v horku reflektorů, fotoaparát v ruce, a mluvit a mluvit a kolem dav a každou chvíli se někdo na něco ptal. To byla šichta, jako kdyby rubal tunel metra! Klobouk dolů,Romane. Já tam měl dvě přednášky a měl jsme toho plné kecky…