Jak se drží foťák

Takhle to dělá spousta lidí a pak se diví, že má neostré fotky. Říkám tomu „prstíčkové držení“. V kombinaci s LCD displejem je to cesta k mazanině.

Byl to jeden z mých nejstarších článků v Digineffu, v květnu 1999, kdy jsem psal o této tématice. Šest let, že to ale uteklo! Hodně se změnilo od té doby. Jak se tedy drží foťák po šesti letech?
V podstatě to, co jsem tam tenkrát psal, platí dodnes.
Pevné držení fotoaparátu je předpoklad ostrého snímku. Můžete mít optiku od Zeisse nebo od Leiky a když aparát neudržíte pevně, budete mít rozmazané obrázky. Takže, jak na to:

• Přístroj držíme pevně, avšak ne křečovitě. Ukazovák tisknoucí spoušť musí být volný, platí pravidla podobná jako pravidla pro střelbu.
• Zrcadlovky a přístroje s elektronickým hledáčkem s velikostí a tvarem zrcadlovky držíme pravou rukou za úchop (jinak to ani nejde) a objektiv či objektivová část leží na dlani.
• Lokty opřené o hruď slouží jako přirozená opora, jako „sám sobě stativem“.
• Držení aparátu a fotografování jednou rukou je vždy rizikové – musíme počítat s tím, že přístroj je méně stabilní. Proto použijeme maximální dosažitelný čas – pokud to jde a umíme to, volíme prioritu clony a nastavíme plnou světelnost, pokud to aparát neumožní nebo to neumíme, nastavíme scénickou volbu sport.
• Čím menší je fotoaparát, tím jsou větší problémy se stabilním držením. Takže se podívejte na návodné obrázky viz zde dole:

Zásada je tedy jednoduchá – držíme aparát pravou rukou, pevně ale bez křeče, ukazovák je volný. Levou změníme v jakousi oporu: sevřeme prsty a vztyčíme ukazovák. O něj lze přístroj opřít. Nezáleží na tom, jestli pracujeme s přístrojem vybaveným průhledovým hledáčkem, anebo zda – jak je to dnes stále častější – zdali záběr vyhledáváme na LCD displeji – v obou případech použijeme tuto techniku.

Ale pozor.
Když pracujeme s přístrojem vybaveným průhledovým hledáčkem, přece jen je tu opora navíc – náš obličej. Když fotíme „na displej“, aparát je tím víc nestabilní, čím více máme natažené paže. Takže ta opora o hrudník rozhodně není špatná volba.

Co udržíme

Při fotografování jednou rukou (na př. při focení z pozice „nad hlavou“ raději použijme maximálně krátký čas.

Mezi sklonem „rozhýbat snímek“ a rychlostí závěrky existuje vztah. Je jasné, že čím je závěrka nastavena na vyšší rychlost, tím je menší nebezpečí, že snímek rozhýbeme. Je to samozřejmě individuální – někdo „udrží“ delší, někdo kratší čas.
Obecně ale platí zásada, že:
jaké ohnisko, takový čas.
Je to zásada stará a platí pro kinofilmové aparáty. Naštěstí se ujal zvyk přepočítávat fyzické ohnisko na ekvivalent, takže – dejme tomu – aparát má rozsah ohniska, dejme tomu, 36 až 105 mm.
Znamená to, že standardně udržíme 1/40 sec při ohnisku 36 mm a 1/125 sec při ohnisku 105.
Když máme ultrazoom, například 36 – 360 mm, počítejme s časy 1/40 až 1/400 sec (a kratší, samozřejmě).
Stabilizátor nám pomůže udržet delší čas – typicky 4 x delší. Takže, pokud bychom bez stabilizátoru udrželi 1/400 při nejdelším ohnisku, stačíme udržet 1/125 sec.
Opakuji, je to individuální, někdo udrží delší, někdo kratší časy.

Priorita clony je užitečná funkce – v mnoha případech. Například i při fotografování v horších světelných podmínkách. Nastavíme plnou clonu (tedy plnou světelnost) a máme záruku, že automatika nám bude přiřazovat nejkratší dosažitelný čas.

Samospoušť je také užitečný pomocník – často totiž snímek rozhýbeme pohybem prstu na spoušti. Když ale použijeme samospoušť (na př. s prodlevou jen 2 sec), nebezpečí zmírníme.
Sériové focení vede ke stejnému efektu. Stisknem spoušť, první snímek bude neostrý, druhý výrazně ostřejší.

Zárukou ostrosti je stativ – což je rada na konec, rada, která se už ale vymyká našemu tématu.

Takhle to dělá spousta lidí a pak se diví, že má neostré fotky. Říkám tomu „prstíčkové držení“. V kombinaci s LCD displejem je to cesta k mazanině.

Byl to jeden z mých nejstarších článků v Digineffu, v květnu 1999, kdy jsem psal o této tématice. Šest let, že to ale uteklo! Hodně se změnilo od té doby. Jak se tedy drží foťák po šesti letech?
V podstatě to, co jsem tam tenkrát psal, platí dodnes.
Pevné držení fotoaparátu je předpoklad ostrého snímku. Můžete mít optiku od Zeisse nebo od Leiky a když aparát neudržíte pevně, budete mít rozmazané obrázky. Takže, jak na to:

• Přístroj držíme pevně, avšak ne křečovitě. Ukazovák tisknoucí spoušť musí být volný, platí pravidla podobná jako pravidla pro střelbu.
• Zrcadlovky a přístroje s elektronickým hledáčkem s velikostí a tvarem zrcadlovky držíme pravou rukou za úchop (jinak to ani nejde) a objektiv či objektivová část leží na dlani.
• Lokty opřené o hruď slouží jako přirozená opora, jako „sám sobě stativem“.
• Držení aparátu a fotografování jednou rukou je vždy rizikové – musíme počítat s tím, že přístroj je méně stabilní. Proto použijeme maximální dosažitelný čas – pokud to jde a umíme to, volíme prioritu clony a nastavíme plnou světelnost, pokud to aparát neumožní nebo to neumíme, nastavíme scénickou volbu sport.
• Čím menší je fotoaparát, tím jsou větší problémy se stabilním držením. Takže se podívejte na návodné obrázky viz zde dole:

Zásada je tedy jednoduchá – držíme aparát pravou rukou, pevně ale bez křeče, ukazovák je volný. Levou změníme v jakousi oporu: sevřeme prsty a vztyčíme ukazovák. O něj lze přístroj opřít. Nezáleží na tom, jestli pracujeme s přístrojem vybaveným průhledovým hledáčkem, anebo zda – jak je to dnes stále častější – zdali záběr vyhledáváme na LCD displeji – v obou případech použijeme tuto techniku.

Ale pozor.
Když pracujeme s přístrojem vybaveným průhledovým hledáčkem, přece jen je tu opora navíc – náš obličej. Když fotíme „na displej“, aparát je tím víc nestabilní, čím více máme natažené paže. Takže ta opora o hrudník rozhodně není špatná volba.

Co udržíme

Při fotografování jednou rukou (na př. při focení z pozice „nad hlavou“ raději použijme maximálně krátký čas.

Mezi sklonem „rozhýbat snímek“ a rychlostí závěrky existuje vztah. Je jasné, že čím je závěrka nastavena na vyšší rychlost, tím je menší nebezpečí, že snímek rozhýbeme. Je to samozřejmě individuální – někdo „udrží“ delší, někdo kratší čas.
Obecně ale platí zásada, že:
jaké ohnisko, takový čas.
Je to zásada stará a platí pro kinofilmové aparáty. Naštěstí se ujal zvyk přepočítávat fyzické ohnisko na ekvivalent, takže – dejme tomu – aparát má rozsah ohniska, dejme tomu, 36 až 105 mm.
Znamená to, že standardně udržíme 1/40 sec při ohnisku 36 mm a 1/125 sec při ohnisku 105.
Když máme ultrazoom, například 36 – 360 mm, počítejme s časy 1/40 až 1/400 sec (a kratší, samozřejmě).
Stabilizátor nám pomůže udržet delší čas – typicky 4 x delší. Takže, pokud bychom bez stabilizátoru udrželi 1/400 při nejdelším ohnisku, stačíme udržet 1/125 sec.
Opakuji, je to individuální, někdo udrží delší, někdo kratší časy.

Priorita clony je užitečná funkce – v mnoha případech. Například i při fotografování v horších světelných podmínkách. Nastavíme plnou clonu (tedy plnou světelnost) a máme záruku, že automatika nám bude přiřazovat nejkratší dosažitelný čas.

Samospoušť je také užitečný pomocník – často totiž snímek rozhýbeme pohybem prstu na spoušti. Když ale použijeme samospoušť (na př. s prodlevou jen 2 sec), nebezpečí zmírníme.
Sériové focení vede ke stejnému efektu. Stisknem spoušť, první snímek bude neostrý, druhý výrazně ostřejší.

Zárukou ostrosti je stativ – což je rada na konec, rada, která se už ale vymyká našemu tématu.