Jedno nemůže upřít tomu tomuto přístroji upřít ani největší skeptik, totiž odvahu. Kompakt s nevýměnným objektivem s pevným ohniskem s ekvivalentem ohniska 35 mm, to opravdu není podbízivé řešení! Však také přístroj budí pozornost od Photokiny 2010, kdy byl koncept zveřejněn. Přístroj jsem dostal do ruky koncem července a hned celý natěšený jsem se tu svěřil s prvními dojmy. Něco z toho prvního článku tedy zde zopakuji. Je to fotoaparát vybavený snímačem APS-C 12,3 Mpx s nevýměnným, tedy napevno zabudovaným objektivem Fujinon 23 mm / F2.0, tedy s ekvivalentem ohniskové vzdálenosti cca 36 mm. Objektiv má autofokus, tak daleko do „retro stylu“ výrobce přece jen nešel, aby se muselo ostřit růčo. Má 12megový CMOS snímač velikosti APS-C, tedy „jako v zrcadlovkách“. Displej LCD má poměr stran 4:3 a má úhlopříčku 2,8´´, tedy jde o jistou kolizi, protože obrázky mají poměr stran 3:2, jsou užší (nebo delší, jak se to vezme…). Citlivost má rozsah od 100 do 6400 ISO, v rozšířeném módu 12800. Fleš je zabudovaný, nicméně lze dokoupit externí fleš. Video natáčí v HD kvalitě s rozměrem 1280 x 700 bodů.
Fotoaparát je to nádherný. Když jsem ho bral poprvé do ruky, zarazila mě trochu jeho plechová karosérie, nicméně časem jsem si uvědomil, že musím stát na zemi a že to tedy není Leica, která stojí řádově víc peněz. Buď jak buď, fotoaparát je to důstojně rozměrný, je cítit v ruce, že něco držíte a hlavně má na sobě hodně koleček a puntíků a to je něco, co blaží srdce hračičkovo. Jeho ovládání je unikátní.
Ovládání a menu
Zapíná se páčkou pod spouští, vedle spouště je funkční Fn tlačítko, kam je možno navolit funkcí, kterou často potřebujeme, doporučuji navolit tam ISO, které je jinak dostupné jen z menu. Pak tu najdeme pravou hračičkovu lahůdku.
Na svém pevně vestavěném objektivu má clonovou řadu – tu správnou clonovou řadu „jako bejvala“, tedy nalezneme zde hodnoty 2 / 2.8 / 4 / atd. až 16, což je kupodivu největší clona (obvykle bývá u kratších ohnisek 22). Dále je zde písmeno A. Lze nastavit clonu, kupodivu po celých skocích, ne po polovinách, jak „to bejvalo“, můžete tedy nastavit F4.0 a pak F5.6, ale nic mezi tím. Jakmile nastavíte písmeno A, přepnete na automat.
Protihráčem je kruhový volič časů. Zde nastavujete od 1 sec po 1/4000 sec, opět po celých hodnotách, a pak už je A. V okamžiku kdy nastavíte A na cloně i na clonovém kotouči, pracujete v režimu plného automatu. Když je A na časech a ručně cloníte, automatika přiřadí ke zvolené cloně čas a naopak, volte ručně čas a nastavte A na cloně a máte prioritu času. Druhý významný kotouček na horní stěně přístroje nastavuje expoziční kompenzaci po třetinách. Když tedy pozorujeme na displeji, co se děje, zjistíme, že právě pomocí expoziční kompenzace se dobereme libovolného clonového čísla (režim A na cloně), anebo libovolného času (režim A na časech). Je to poněkud neobvyklé a ve fotografických kurzech bych to mohl dávat jako test, jestli někdo pochopil, jaký je vztah clony, času a expoziční kompenzace. Víc toho na horní stěně není.
Na zadní stěně je nápadný okulár průhledového hledáčku s korekcí oční vady a senzorem, který pozná, jestli máte přístroj u oka nebo ne. Vlevo od displeje jsou tlačítka (shoda) pro prohlížení pro nastavení režimu měření expozice a autofokusu a „view mode“, tedy režim hledáčku. Vedle nastavení expozice je hledáček velká atrakce tohoto přístroje. Už bylo řečeno, je hybridní, tedy „napůl optický, napůl elektronický“. Čtvrté tlačítko vlevo od displeje je „view mode“. Principiálně lze volit tři režimy: buď je to automatické přepínání LCD a hledáčku – zde se uplatní senzory u hledáčku – když přiložíte k očnici oko, zhasne LCD. No a pak je „buď anebo“, tedy buď optický hledáček nebo LCD.
V režimu hledáčku pak přijde na řadu ta hybridnost. Na přední stěně u objektivu je páčka připomínající natahování samospouště starých fotoaparátů. To je přepínání optika – elektronika. Optický hledáček vám poskytuje podobné info jako pohled do zrcadlovky – režim snímání, použitý čas / clona, ISO a kompenzace expozice. Vidíme ze i rámeček – po namáčknutí spouště se přístroj pokusí vyrovnat paralaxu, tedy srovnat optickou osu hledáčku na objektivu. Nedaří se to stoprocentně, ovšem je třeba brát v úvahu, že ani hledáčky běžných zrcadlovek nejsou stoprocentně přesné. Odchylka je asi 10 % a to je jistě v mezích normy. Lze přepnout na plnou elektroniku – pak ale je obraz sice celý, ale je tmavší než ten optický.
Jsme ale pořád na zadní stěně a přesuneme se vpravo od LCD.
Hned pod hranou je příkazový ovladač, to je v podstatě ovládání kurzoru, ovšem funguje to jen v některých oblastech, např. při nastavování režimu měření expozice anebo při přehrávání, režim zobrazení (jaké informace, histogram apod.) . Není funkční při pohybu v menu, zde se pohybujeme tradičním čtyřcestným voličem, který je zde vybaven i rollerem. Ve směru nahoru volič nastavuje drive (režim snímání), vpravo blesk, dolů nastavuje předvolby bílé a vlevo makro.
Režimů „drive“ je tu několik samozřejmě „single“, tady jednotlivé obrázky, pak je tu sériové snímání frekvencí 5 nebo 3 obrázky / sec a několik druhů bracketingu, což je série snímků s různým nastavením. Je tu bracketing expoziční, ISO, simulace filmu a dynamického rozsahu. Obé probereme o něco níže.
Simulace filmu je specialita přístrojů Fujifilmu, světově významného producenta filmového materiálu. Je to tak trochu reklama na filmy, v praxi jde o barevnost podání, buď standardní, nebo živé, pak se to jmenuje Velvia, s potlačenou barevností Astia a následují volby monochromatické, tedy černobílé, včetně nastavení se simulací žlutého, červeného nebo zeleného filtru. Opět je to reminiscence na klasickou fotografii, připomenu, že žluté – oranžové – červené filtry při použití na černobílém filmu ztmavují modř oblohy a zvýrazňují mraky, žluté málo, červené velice.
Dynamický rozsah je pojem často diskutovaný – je to schopnost vykreslit detaily v oblastech vysokých jasů i hlubokých stínů. Zde jsou stupně označené procenty, 100 , 200 a 400%, přičemž čím vyšší procento, tím širší rozsah. Jen to ale vázáno na citlivost, čtyřsetprocentního DR dosáhneme jen při 800 ISO a výše. Když nastavíme bracketing DR, tedy přístroj pak pořídí tři obrázky v různém DR, přepne automaticky na 800 ISO, s tím je třeba počítat.
Dlouhé expozice jsou tady velmi dobře řešené. Na voliči časů lze nastavit T a potom pomocí rolleru nastavíme expozici mezi 1 sec až 30 sec. Písmeno B označuje expozice až do 60 minut. Pak nastoupí další zvláštnost tohoto přístroje – ve spoušti je závit pro drátěnou spoušť (kdo neví co to je, nechť se zeptá dědečka, ten mu to vysvětlí 🙂 ).
Menu
Menu přístroje je velmi jednoduché, nezahrne uživatele záplavou nastavení v patnácti úrovních. Má tři oddíly, fotomenu, setup a prohlížení. Je v češtině a záludy tu nejsou. Zastavím se u ND filtru, už jsme o něm psal – je to funkce, která umožní prodloužit dobu osvitu i v silném světle, takže například můžeme vyzkoušet efekt „rozmazané vody“, viz dole ukázku.
Další zajímavosti jsme už zmínil, simulaci filmu a dynamický rozsah. Simulace filmu je vlastně ovládání sytosti barev. Ve výchozím nastavení jsou rozdíly velmi malé, lze samozřejmě přitvrdit. K tomu účelu je dobré zvládnout techniku uživatelských nastavení, máme možnost tří sad nastavení.
Dynamický rozsah je pole, na kterém Fujifilm rád čaruje a podařilo se mu vyvolat dojem, že „to umí nejlíp“. Zázraky nečekejte, kdo chce vydolovat z foťáku nejvíc, nechť fotí v RAW formátu a pak si s fotkou pohraje na počítači.
V setup menu najdeme obvyklé položky, jako je nastavení data a času. Pro praxi je užitečná položka, kdy definujeme rozsah automatického nastavení ISO a stanovíme hranici doby osvitu, kdy začne přístroj ISO zvedat. Vysvětlím: Nastavíme, dejme tomu, 1/125. Nastane situace, kdy při plné světelnosti F2.0 je třeba nastavit 1/60 sec. Pak automatika zvedne ISO o jedno EV nahoru, abychom se dostali na požadovanou 1/125 sec.
Prohlížecí menu nabízí spoustu všelijakých opiček, jako je označování fotek pro facebook , lze odtud samozřejmě tisknout, fotky ořezávat, případně spustit slideshow.
Jak se s ním fotí
Opakuji, není to aparát pro každého. Musíte mít oko navyklé na úhel záběru odpovídající 35mm kinofilmového přístroje. Z praktického hlediska jsem byl nejvíc zvědavý na průhledový hledáček. Je dobře umístěný, takže vám nos vyjde mimo tělo přístroje. O jeho přesnosti jsem se už zmiňoval, má odchylku cca 10 % a to je jistě v mezích normy. Náběh i rychlost spouště jsou také na velmi slušné úrovni, takže si lze troufnout na živou street photography. Nepříjemná je pomalost zápisu na kartu, zvláště v sériovém focení v RAW formátu. Je nutné používat co nejrychlejší karty, ale i pak si někdy s chutí zanadáváme.
Poněkud rozpačitý jsem z objektivu. Když už je nevýměnný a má pevné ohnisko, mohl by být o něco světelnější (na své GF1 mám 1,7 pancake) a kresba začne být opravdu zajímavá od clony F4.0. Samozřejmě, poznáme to na diagramu a jak připomíná Ken Rockwell, diagramy nefotíme, fotíme svět kolem sebe. Ale stejně to zamrzí.
Aberaci jsem nezjistil žádnou, aspoň že tak. Toto je výřez 100% :
Soudková vada je nepatrná, v podstatě nepostřehnutelná.
To jsou ale v podstatě hokus pokusy. V praxi budeme s obrazovou kvalitou na výsost spokojeni, zvláště pak s výkonem při vyšších ISO. Když přepínám na velkém monitoru fotky 1600 a 3200 ISO, nevidím rozdíl a fotky při 6400 ISO jsou zcela dobře použitelné. Obrazová kvalita je zřejmě největší argument ve prospěch tohoto přístroje. Starobylé vzezření je, dejme tomu, radůstka, ale kvalita obrazu, to je nutnost. Na manuální ovládání clony, časů a kompenzace si rychle zvykneme a ISO, které není normálně zvenčí dostupné, si navolíme na Fn tlačítko a tím okamžikem se přestáváme o techniku starat a prostě si fotíme.
Shrnutí
Fujifilm FinePix X100 je bezesporu fotoaparát s duší. Můj syn sice tvrdí, že jakmile se o něčem řekne, že to má duši, znamená to, že je to nepoužitelné, ale berte to jako důvod k úsměvu, ne k odsudku. Opakuji, tohle není pro každého. Především si majitel musí být vědom, že pevné ohnisko a nevýměnný objektiv je výhoda, nikoli nedostatek. Má v ruce přesně definovaný nástroj a ví k čemu a jak ho používat. Obrazový výstup je vynikající a ovládání zvládnutelné, když víme, jak na to. A nevýhoda?
Přístroj stojí sedmadvacet tisíc (srpen 2011) a to je hodně. Olympus E-P3 stojí o pět tisíc méně i se 17mm pancakem ( a i ten je drahý). Sice nemá tak velký čip, ale výsledkem se od X-100 tak moc neliší. Ovšem nemá tak velkou nálož retro – romantiky, a to taky stojí za nějaké peníze.
Ukázky:
3 s nastaveným „mráčkem“, dost to táhne do červena, 4 dynamický rozsah na maximu, 7 při ISO 6400, 12 s ND filtrem – rozmazaná voda, ostatní fotky při běžném světle. Další ukázkové fotky jsou v článku z července.
| 1 |
 |
2 |
 |
| 3 |
 |
4 |
 |
| 5 |
 |
6 |
 |
| 7 |
 |
8 |
 |
| 9 |
 |
10 |
 |
| 11 |
 |
12 |
 |
|
Jedno nemůže upřít tomu tomuto přístroji upřít ani největší skeptik, totiž odvahu. Kompakt s nevýměnným objektivem s pevným ohniskem s ekvivalentem ohniska 35 mm, to opravdu není podbízivé řešení! Však také přístroj budí pozornost od Photokiny 2010, kdy byl koncept zveřejněn. Přístroj jsem dostal do ruky koncem července a hned celý natěšený jsem se tu svěřil s prvními dojmy. Něco z toho prvního článku tedy zde zopakuji. Je to fotoaparát vybavený snímačem APS-C 12,3 Mpx s nevýměnným, tedy napevno zabudovaným objektivem Fujinon 23 mm / F2.0, tedy s ekvivalentem ohniskové vzdálenosti cca 36 mm. Objektiv má autofokus, tak daleko do „retro stylu“ výrobce přece jen nešel, aby se muselo ostřit růčo. Má 12megový CMOS snímač velikosti APS-C, tedy „jako v zrcadlovkách“. Displej LCD má poměr stran 4:3 a má úhlopříčku 2,8´´, tedy jde o jistou kolizi, protože obrázky mají poměr stran 3:2, jsou užší (nebo delší, jak se to vezme…). Citlivost má rozsah od 100 do 6400 ISO, v rozšířeném módu 12800. Fleš je zabudovaný, nicméně lze dokoupit externí fleš. Video natáčí v HD kvalitě s rozměrem 1280 x 700 bodů.
Fotoaparát je to nádherný. Když jsem ho bral poprvé do ruky, zarazila mě trochu jeho plechová karosérie, nicméně časem jsem si uvědomil, že musím stát na zemi a že to tedy není Leica, která stojí řádově víc peněz. Buď jak buď, fotoaparát je to důstojně rozměrný, je cítit v ruce, že něco držíte a hlavně má na sobě hodně koleček a puntíků a to je něco, co blaží srdce hračičkovo. Jeho ovládání je unikátní. Ovládání a menu Zapíná se páčkou pod spouští, vedle spouště je funkční Fn tlačítko, kam je možno navolit funkcí, kterou často potřebujeme, doporučuji navolit tam ISO, které je jinak dostupné jen z menu. Pak tu najdeme pravou hračičkovu lahůdku. Na svém pevně vestavěném objektivu má clonovou řadu – tu správnou clonovou řadu „jako bejvala“, tedy nalezneme zde hodnoty 2 / 2.8 / 4 / atd. až 16, což je kupodivu největší clona (obvykle bývá u kratších ohnisek 22). Dále je zde písmeno A. Lze nastavit clonu, kupodivu po celých skocích, ne po polovinách, jak „to bejvalo“, můžete tedy nastavit F4.0 a pak F5.6, ale nic mezi tím. Jakmile nastavíte písmeno A, přepnete na automat. Protihráčem je kruhový volič časů. Zde nastavujete od 1 sec po 1/4000 sec, opět po celých hodnotách, a pak už je A. V okamžiku kdy nastavíte A na cloně i na clonovém kotouči, pracujete v režimu plného automatu. Když je A na časech a ručně cloníte, automatika přiřadí ke zvolené cloně čas a naopak, volte ručně čas a nastavte A na cloně a máte prioritu času. Druhý významný kotouček na horní stěně přístroje nastavuje expoziční kompenzaci po třetinách. Když tedy pozorujeme na displeji, co se děje, zjistíme, že právě pomocí expoziční kompenzace se dobereme libovolného clonového čísla (režim A na cloně), anebo libovolného času (režim A na časech). Je to poněkud neobvyklé a ve fotografických kurzech bych to mohl dávat jako test, jestli někdo pochopil, jaký je vztah clony, času a expoziční kompenzace. Víc toho na horní stěně není.
Na zadní stěně je nápadný okulár průhledového hledáčku s korekcí oční vady a senzorem, který pozná, jestli máte přístroj u oka nebo ne. Vlevo od displeje jsou tlačítka (shoda) pro prohlížení pro nastavení režimu měření expozice a autofokusu a „view mode“, tedy režim hledáčku. Vedle nastavení expozice je hledáček velká atrakce tohoto přístroje. Už bylo řečeno, je hybridní, tedy „napůl optický, napůl elektronický“. Čtvrté tlačítko vlevo od displeje je „view mode“. Principiálně lze volit tři režimy: buď je to automatické přepínání LCD a hledáčku – zde se uplatní senzory u hledáčku – když přiložíte k očnici oko, zhasne LCD. No a pak je „buď anebo“, tedy buď optický hledáček nebo LCD.
V režimu hledáčku pak přijde na řadu ta hybridnost. Na přední stěně u objektivu je páčka připomínající natahování samospouště starých fotoaparátů. To je přepínání optika – elektronika. Optický hledáček vám poskytuje podobné info jako pohled do zrcadlovky – režim snímání, použitý čas / clona, ISO a kompenzace expozice. Vidíme ze i rámeček – po namáčknutí spouště se přístroj pokusí vyrovnat paralaxu, tedy srovnat optickou osu hledáčku na objektivu. Nedaří se to stoprocentně, ovšem je třeba brát v úvahu, že ani hledáčky běžných zrcadlovek nejsou stoprocentně přesné. Odchylka je asi 10 % a to je jistě v mezích normy. Lze přepnout na plnou elektroniku – pak ale je obraz sice celý, ale je tmavší než ten optický.
Jsme ale pořád na zadní stěně a přesuneme se vpravo od LCD. Režimů „drive“ je tu několik samozřejmě „single“, tady jednotlivé obrázky, pak je tu sériové snímání frekvencí 5 nebo 3 obrázky / sec a několik druhů bracketingu, což je série snímků s různým nastavením. Je tu bracketing expoziční, ISO, simulace filmu a dynamického rozsahu. Obé probereme o něco níže. Simulace filmu je specialita přístrojů Fujifilmu, světově významného producenta filmového materiálu. Je to tak trochu reklama na filmy, v praxi jde o barevnost podání, buď standardní, nebo živé, pak se to jmenuje Velvia, s potlačenou barevností Astia a následují volby monochromatické, tedy černobílé, včetně nastavení se simulací žlutého, červeného nebo zeleného filtru. Opět je to reminiscence na klasickou fotografii, připomenu, že žluté – oranžové – červené filtry při použití na černobílém filmu ztmavují modř oblohy a zvýrazňují mraky, žluté málo, červené velice. Dynamický rozsah je pojem často diskutovaný – je to schopnost vykreslit detaily v oblastech vysokých jasů i hlubokých stínů. Zde jsou stupně označené procenty, 100 , 200 a 400%, přičemž čím vyšší procento, tím širší rozsah. Jen to ale vázáno na citlivost, čtyřsetprocentního DR dosáhneme jen při 800 ISO a výše. Když nastavíme bracketing DR, tedy přístroj pak pořídí tři obrázky v různém DR, přepne automaticky na 800 ISO, s tím je třeba počítat. Dlouhé expozice jsou tady velmi dobře řešené. Na voliči časů lze nastavit T a potom pomocí rolleru nastavíme expozici mezi 1 sec až 30 sec. Písmeno B označuje expozice až do 60 minut. Pak nastoupí další zvláštnost tohoto přístroje – ve spoušti je závit pro drátěnou spoušť (kdo neví co to je, nechť se zeptá dědečka, ten mu to vysvětlí 🙂 ).
Menu Další zajímavosti jsme už zmínil, simulaci filmu a dynamický rozsah. Simulace filmu je vlastně ovládání sytosti barev. Ve výchozím nastavení jsou rozdíly velmi malé, lze samozřejmě přitvrdit. K tomu účelu je dobré zvládnout techniku uživatelských nastavení, máme možnost tří sad nastavení. Dynamický rozsah je pole, na kterém Fujifilm rád čaruje a podařilo se mu vyvolat dojem, že „to umí nejlíp“. Zázraky nečekejte, kdo chce vydolovat z foťáku nejvíc, nechť fotí v RAW formátu a pak si s fotkou pohraje na počítači. V setup menu najdeme obvyklé položky, jako je nastavení data a času. Pro praxi je užitečná položka, kdy definujeme rozsah automatického nastavení ISO a stanovíme hranici doby osvitu, kdy začne přístroj ISO zvedat. Vysvětlím: Nastavíme, dejme tomu, 1/125. Nastane situace, kdy při plné světelnosti F2.0 je třeba nastavit 1/60 sec. Pak automatika zvedne ISO o jedno EV nahoru, abychom se dostali na požadovanou 1/125 sec. Prohlížecí menu nabízí spoustu všelijakých opiček, jako je označování fotek pro facebook , lze odtud samozřejmě tisknout, fotky ořezávat, případně spustit slideshow.
Jak se s ním fotí Poněkud rozpačitý jsem z objektivu. Když už je nevýměnný a má pevné ohnisko, mohl by být o něco světelnější (na své GF1 mám 1,7 pancake) a kresba začne být opravdu zajímavá od clony F4.0. Samozřejmě, poznáme to na diagramu a jak připomíná Ken Rockwell, diagramy nefotíme, fotíme svět kolem sebe. Ale stejně to zamrzí.
Aberaci jsem nezjistil žádnou, aspoň že tak. Toto je výřez 100% :
Soudková vada je nepatrná, v podstatě nepostřehnutelná.
To jsou ale v podstatě hokus pokusy. V praxi budeme s obrazovou kvalitou na výsost spokojeni, zvláště pak s výkonem při vyšších ISO. Když přepínám na velkém monitoru fotky 1600 a 3200 ISO, nevidím rozdíl a fotky při 6400 ISO jsou zcela dobře použitelné. Obrazová kvalita je zřejmě největší argument ve prospěch tohoto přístroje. Starobylé vzezření je, dejme tomu, radůstka, ale kvalita obrazu, to je nutnost. Na manuální ovládání clony, časů a kompenzace si rychle zvykneme a ISO, které není normálně zvenčí dostupné, si navolíme na Fn tlačítko a tím okamžikem se přestáváme o techniku starat a prostě si fotíme.
Shrnutí Přístroj stojí sedmadvacet tisíc (srpen 2011) a to je hodně. Olympus E-P3 stojí o pět tisíc méně i se 17mm pancakem ( a i ten je drahý). Sice nemá tak velký čip, ale výsledkem se od X-100 tak moc neliší. Ovšem nemá tak velkou nálož retro – romantiky, a to taky stojí za nějaké peníze.
Ukázky:
|