| Na nový model digitální zrcadlovky od Fuji se čekalo dlouho a se zvědavostí. Nakonec se první kusy dostaly i k nám a bylo možno prozkoumat, kam Fuji došla od modelu S3 (čtyřka byla, jak je v kraji zvykem, přeskočena). Když se na aparát podíváte, řeknete – vždyť je to Nikon D200! Nu, je a není…
Jaký je a komu je určen
S5 Pro je jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy, postavená na fyzickém základu těla Nikonu D200. Je vybavena snímačem Super CCD SR s dvojí sadou fotodiod. Větší, tzv. S-pixely a menší R-pixely, jsou zde obsaženy dvakrát po 6,17 milionech. Jeden S pixel a R pixel tvoří jednu buňku. Tak kolik mega ten aparát má? Fuji deklaruje 12,34 Mpx, jenže těch buněk je 6,17. Je to pokračování tahanice kolem počtu pixelů, kterou Fujifilm prodlužuje z důvodů ne zcela pochopitelných, jelikož pověsti firmy spíš škodí než prospívá. Řekněme hned zkraje – a ostatně lze to snadno ověřit z přiložených ukázkových fotografií, že „coby šestimego“ podává S5 Pro vynikající obraz, ale jako dvanáctimego je slabší. S pixel a R pixel, marná sláva, jsou pod jednou sběrnou čočkou a tudíž nefungují jako dva na sobě nezávislé zdroje obrazové informace. Debata je to celkem akademická. Už model S3 Pro si vydobyl dobré uplatnění pro fotografování svateb, portrétů i studiovou fotografii. Má své specifické obrazové podání, které tomuto způsobu fotografování vyhovuje a udržel si ho i v nové verzi. Kombinace velkých a malých fotodiod přece jen o něco rozšiřuje dynamický rozsah (schopnost vykreslit detaily v jasech i stínech). Pokud jde o mechanickou stránku věci, pak není nad čím dumat. Model Nikon D200 je všeobecně akceptovaný a velebený coby mimořádně povedený model. Pevná celokovová konstrukce, důkladně obrněná proti prachu i vlhku, plus skvělá ergonometrie – vše potřebné je při ruce, radost s takovým nástrojem pracovat, to vše platí pro D200 stejně jako pro S5 Pro. Stejný je i bajonet, takže lze používat DX objektivy Nikon a v plném rozsahu objektivy G a D AF. Ostatní objektivy mohou pracovat s omezením některých funkcí – na to je třeba dát pozor při výběru. Použití? Základ je dán už samotným faktem, že jde o zrcadlovku profi typu. Bez „vážných úmyslů“ nemá smysl se do něčeho podobného plést. Složitější je otázka, proč volit zrovna tento model. Odpověď možná nevyzní jednoznačně: pokud někomu vyhovují specifické vlastnosti a obrazové výsledky tohoto modelu, pak tento model zvolí (a nebude mu vadit, že je o 6 tisíc dražší než výchozí model D200) a zaplatí pětačtyřicet tisíc (červenec 2007). Ovládání a menu
Po stránce mechanické je to „Nikonův rodný bratr“. Zapíná se pohotovým spínačem u spouště. Rollery jsou dva, přední a zadní. Hned u spouště je tlačítko mode, jímž lze pomocí zadního rolleru (ovládacího kolečka) nastavovat režim program, priorita času / clony a plný manuál. Žádné „auto“ zde není, je to vážně míněný přístroj. Dalším tlačítkem aktivujeme korekci expozice (zase ovladatelná zadním rollerem, indikátor je vidět v hledáčku. Zadní stěna nabízí množství ovládacích prvků. Hned pod hranou jsou zleva bracketing, koš /vlevo od hledáčku), dále pak způsob měření expozice, uzávěr autofokusu a měření a tlačítko pro aktivaci autofokusu. Vlevo od displeje je pětice tlačítek s poněkud jinými funkcemi, než nabízí Nikon. Shora to jsou prohlížení, menu + OK tlačítko, pak tlačítko pro režim prohlížení, setup (velmi neobvyklé u zrcadlovek, ale je tomu tak) a pak specifické tlačítko pro rozpoznávání tváře, ovšem na nafoceném snímku: zřejmě je to pro fotografování svateb a skupinových snímků, jelikož tímto tlačítkem lze zkontrolovat až 10 tváří. Ve firemních materiálech se upozorňuje, že takto se zkontroluje na př. to, zda má někdo ve skupinové fotce zavřené oči. Zdánlivá maličkost, jenže on tam vždycky má někdo zavřené oči, takže tato pomůcka je velmi vítaná! Menu je zcela jinak řešeno, než v Nikonu. Více se podobá amatérskému řešení, tedy nenabízí varianty uživatelských nastavení. Má pouhé tři obrazovky a hned na prvním místě první obrazovky má „film simulation“, což jsou předvolené varianty, které je možno směnit, ovšem jen v omezeném rozsahu, tedy co se týká barevnosti a doostření. Jakmile ale nastavíme „film simulation“ na jinou hodnotu než „standard“, nefunguje d-range, tedy to, co je hlavní trik tohoto přístroje – možnost rozšíření dynamického rozsahu. Tato funkce je nastavena v menu na druhém místě. Má funkčnost „auto“, a pak je tu škála od 100 do 400 (uváděno v procentech, bůhvíčeho procent!), přičemž 100 je určeno pro běžný dynamický rozsah a čtyřstovka má maximální výkon. V praxi má smysl se pohybovat právě mezi touto 100 a 400. Obecně vzato, menu je velmi jednoduché a přehledné, avšak nabízí méně možností, než bývá v profi třídě zvykem. Zřejmě se vychází z potřeb toho typu fotografů, pro něž je model určen. Jak se s ním fotí Dynamický rozsah je něco, čemu asi každý zájemce o tento přístroj věnuje velkou pozornost. Stupňů d-range je celkem šest. Nicméně, rozdíl mezi nejnižším 100 a nejvyšším 400 není nijak ohromující a nevidím důvod, proč volit nějaké ty „130%“. Při 400% bylo ve srovnání se 100% méně přepalů: je to vidět dole na ukázkách, snímek č. 5 byl pořízen při 400%, snímek č.6 při 100% a přibyly přepaly na bílém autě (celkově) a na žluté fasádě v červeném kanálu. Bezesporu starý dobrý d-lighting dává výraznější výsledky, ovšem za cenu vyššího šumu. Navíc se domnívám, že se zde používá jednoduchého triku – že se při nastavení expozice vychází především z údaje vysokých jasů, takže stíny vycházejí poměrně hluboké. Přístroj nemá tendenci k velkým přepalům, ani při d-range standard, tedy automat. Šum je držen v rozumné míře i při 3200 ISO. Barevnost je poněkud diskutabilní. Všechny Super CCD od Fuji podávají jemnější, teplé barvy. Je to dobře, nebo špatně? A jsme u toho, co bylo řečeno na začátku – kdo si myslí, že je to dobře, má o důvod víc, proč si tento přístroj koupit. Jeho obrazový procesig si libuje v teplých tónech a i za pravého poledne má tendenci stíny vybarvit modře. V místnosti při umělém osvětlení někdy podá pěkný výkon. Problém jsem měl při kontrolním focení „table top“, kdy na model svítí žárovka – ani předvolba „žárovka“ nevedla k barevně správnému výsledku a bylo nutno sáhnout po ručním nastavení WB. Naštěstí je to procedura velmi jednoduchá – je třeba zvolit pozici, kam se výsledek uloží a pak se udělá pracovní snímek bílé předlohy (list papíru, bílá stěna a pod.) a je to hotovo. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Na nový model digitální zrcadlovky od Fuji se čekalo dlouho a se zvědavostí. Nakonec se první kusy dostaly i k nám a bylo možno prozkoumat, kam Fuji došla od modelu S3 (čtyřka byla, jak je v kraji zvykem, přeskočena). Když se na aparát podíváte, řeknete – vždyť je to Nikon D200! Nu, je a není…
Jaký je a komu je určen
S5 Pro je jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy, postavená na fyzickém základu těla Nikonu D200. Je vybavena snímačem Super CCD SR s dvojí sadou fotodiod. Větší, tzv. S-pixely a menší R-pixely, jsou zde obsaženy dvakrát po 6,17 milionech. Jeden S pixel a R pixel tvoří jednu buňku. Tak kolik mega ten aparát má? Fuji deklaruje 12,34 Mpx, jenže těch buněk je 6,17. Je to pokračování tahanice kolem počtu pixelů, kterou Fujifilm prodlužuje z důvodů ne zcela pochopitelných, jelikož pověsti firmy spíš škodí než prospívá. Řekněme hned zkraje – a ostatně lze to snadno ověřit z přiložených ukázkových fotografií, že „coby šestimego“ podává S5 Pro vynikající obraz, ale jako dvanáctimego je slabší. S pixel a R pixel, marná sláva, jsou pod jednou sběrnou čočkou a tudíž nefungují jako dva na sobě nezávislé zdroje obrazové informace. Debata je to celkem akademická. Už model S3 Pro si vydobyl dobré uplatnění pro fotografování svateb, portrétů i studiovou fotografii. Má své specifické obrazové podání, které tomuto způsobu fotografování vyhovuje a udržel si ho i v nové verzi. Kombinace velkých a malých fotodiod přece jen o něco rozšiřuje dynamický rozsah (schopnost vykreslit detaily v jasech i stínech). Pokud jde o mechanickou stránku věci, pak není nad čím dumat. Model Nikon D200 je všeobecně akceptovaný a velebený coby mimořádně povedený model. Pevná celokovová konstrukce, důkladně obrněná proti prachu i vlhku, plus skvělá ergonometrie – vše potřebné je při ruce, radost s takovým nástrojem pracovat, to vše platí pro D200 stejně jako pro S5 Pro. Stejný je i bajonet, takže lze používat DX objektivy Nikon a v plném rozsahu objektivy G a D AF. Ostatní objektivy mohou pracovat s omezením některých funkcí – na to je třeba dát pozor při výběru. Použití? Základ je dán už samotným faktem, že jde o zrcadlovku profi typu. Bez „vážných úmyslů“ nemá smysl se do něčeho podobného plést. Složitější je otázka, proč volit zrovna tento model. Odpověď možná nevyzní jednoznačně: pokud někomu vyhovují specifické vlastnosti a obrazové výsledky tohoto modelu, pak tento model zvolí (a nebude mu vadit, že je o 6 tisíc dražší než výchozí model D200) a zaplatí pětačtyřicet tisíc (červenec 2007). Ovládání a menu
Po stránce mechanické je to „Nikonův rodný bratr“. Zapíná se pohotovým spínačem u spouště. Rollery jsou dva, přední a zadní. Hned u spouště je tlačítko mode, jímž lze pomocí zadního rolleru (ovládacího kolečka) nastavovat režim program, priorita času / clony a plný manuál. Žádné „auto“ zde není, je to vážně míněný přístroj. Dalším tlačítkem aktivujeme korekci expozice (zase ovladatelná zadním rollerem, indikátor je vidět v hledáčku. Zadní stěna nabízí množství ovládacích prvků. Hned pod hranou jsou zleva bracketing, koš /vlevo od hledáčku), dále pak způsob měření expozice, uzávěr autofokusu a měření a tlačítko pro aktivaci autofokusu. Vlevo od displeje je pětice tlačítek s poněkud jinými funkcemi, než nabízí Nikon. Shora to jsou prohlížení, menu + OK tlačítko, pak tlačítko pro režim prohlížení, setup (velmi neobvyklé u zrcadlovek, ale je tomu tak) a pak specifické tlačítko pro rozpoznávání tváře, ovšem na nafoceném snímku: zřejmě je to pro fotografování svateb a skupinových snímků, jelikož tímto tlačítkem lze zkontrolovat až 10 tváří. Ve firemních materiálech se upozorňuje, že takto se zkontroluje na př. to, zda má někdo ve skupinové fotce zavřené oči. Zdánlivá maličkost, jenže on tam vždycky má někdo zavřené oči, takže tato pomůcka je velmi vítaná! Menu je zcela jinak řešeno, než v Nikonu. Více se podobá amatérskému řešení, tedy nenabízí varianty uživatelských nastavení. Má pouhé tři obrazovky a hned na prvním místě první obrazovky má „film simulation“, což jsou předvolené varianty, které je možno směnit, ovšem jen v omezeném rozsahu, tedy co se týká barevnosti a doostření. Jakmile ale nastavíme „film simulation“ na jinou hodnotu než „standard“, nefunguje d-range, tedy to, co je hlavní trik tohoto přístroje – možnost rozšíření dynamického rozsahu. Tato funkce je nastavena v menu na druhém místě. Má funkčnost „auto“, a pak je tu škála od 100 do 400 (uváděno v procentech, bůhvíčeho procent!), přičemž 100 je určeno pro běžný dynamický rozsah a čtyřstovka má maximální výkon. V praxi má smysl se pohybovat právě mezi touto 100 a 400. Obecně vzato, menu je velmi jednoduché a přehledné, avšak nabízí méně možností, než bývá v profi třídě zvykem. Zřejmě se vychází z potřeb toho typu fotografů, pro něž je model určen. Jak se s ním fotí Dynamický rozsah je něco, čemu asi každý zájemce o tento přístroj věnuje velkou pozornost. Stupňů d-range je celkem šest. Nicméně, rozdíl mezi nejnižším 100 a nejvyšším 400 není nijak ohromující a nevidím důvod, proč volit nějaké ty „130%“. Při 400% bylo ve srovnání se 100% méně přepalů: je to vidět dole na ukázkách, snímek č. 5 byl pořízen při 400%, snímek č.6 při 100% a přibyly přepaly na bílém autě (celkově) a na žluté fasádě v červeném kanálu. Bezesporu starý dobrý d-lighting dává výraznější výsledky, ovšem za cenu vyššího šumu. Navíc se domnívám, že se zde používá jednoduchého triku – že se při nastavení expozice vychází především z údaje vysokých jasů, takže stíny vycházejí poměrně hluboké. Přístroj nemá tendenci k velkým přepalům, ani při d-range standard, tedy automat. Šum je držen v rozumné míře i při 3200 ISO. Barevnost je poněkud diskutabilní. Všechny Super CCD od Fuji podávají jemnější, teplé barvy. Je to dobře, nebo špatně? A jsme u toho, co bylo řečeno na začátku – kdo si myslí, že je to dobře, má o důvod víc, proč si tento přístroj koupit. Jeho obrazový procesig si libuje v teplých tónech a i za pravého poledne má tendenci stíny vybarvit modře. V místnosti při umělém osvětlení někdy podá pěkný výkon. Problém jsem měl při kontrolním focení „table top“, kdy na model svítí žárovka – ani předvolba „žárovka“ nevedla k barevně správnému výsledku a bylo nutno sáhnout po ručním nastavení WB. Naštěstí je to procedura velmi jednoduchá – je třeba zvolit pozici, kam se výsledek uloží a pak se udělá pracovní snímek bílé předlohy (list papíru, bílá stěna a pod.) a je to hotovo. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||