Fotografické zlobení

Výprava IDIFu do Kalifornie byl velký zážitek a z tamních zkušeností budu ještě nějakou dobu těžit. Dnes bych se rád zastavil nad dvěma obrázky, které tam pořídila moje přítelkyně Ljuba Krbová. Pro ni byla tato výprava první masivní fotografický zážitek, do té doby fotila jen příležitostně a bylo to tedy poprvé, kdy fotila od rána do večera po celých čtrnáct dní. Jako výbavu měla Canon 350D s oběma kitovými objektivy – ty se velmi dobře osvědčily a potvrdil jsem si svůj názor, že chybu udělal ten, kdo chtěl „ušetřit“ a nekoupil celý kit, s oběma objektivy. Poměr cena – výkon je totiž úžasný. Je ovšem pravda, že její výbava byla chudá ve srovnání s tím, co jsme vlekli my ostatní. Takže bylo třeba vynakládat i důvtip.

Čeho všeho si všímat
V Údolí smrti je pořádné horko a slunce tam pálí bez ustání a rozehřívá ten obrovský kotel vroubený horami, které nepustí horký vzduch pryč. Takže jste trochu jako v papiňáku, horký vzduch je shora zatěžkán studeným vzduchem od moře. V nejnižším bodě (88 m pod úrovní moře) zemi kryje vrstva soli. Zde vlevo vidíte mne – jak mě Ljuba zachytila, zrovna když jsem něco nastavoval na svém Nikonu 200D.

Nevšímal jsem si toho, že mě fotí – na výpravě pořád někdo někoho fotil, a všímat jsem si začal, až když mě ona začala komandovat, postav se takhle a dělej tohle a dívej se semhle.

Čímž vznikla fotka, kterou vidíte dole. Líbí se mi, že jde vlastně o jakýsi pitvorný portrét – i s tím frňákem a „jiskrou v oku“, skoro uvažuju, že bych to udělal jako nové logo pro Digineff:

S čím vším pracovat
Na výpravě se hodně filtrovalo – ke slovu se často dostaly přechodové filtry Cokin, neutrálně šedé i speciálně barevné. Ona žádné filtry neměla – jen opalovací brýle s jakýmsi polarizačním efektem. Takže, když jsme byli ve větrné elektrárně nad Mojave, kde je přes 5 tisíc v+ětrníků, a fotili tam západ slunce, my to fotili přes Cokiny a ona – přes ty brejle. A taky to jde:

Číž nikoho nenabádám, aby si nekupoval filtry a vystačil s brejlemi – podruhé se to už nikdy takhle pěkně nepovedlo. Ale je z toho přece jen jeden poučný závěr: je třeba zkoušet všechno, fotit netradičně, z nezvyklých pozic, nahoru, dolů, skrz průhledné objekty, odrazem, jakkoli.
Jenom ne tupě a bezmyšlenkovitě. Jak to děláme všichni v 99% případů…
🙂

Výprava IDIFu do Kalifornie byl velký zážitek a z tamních zkušeností budu ještě nějakou dobu těžit. Dnes bych se rád zastavil nad dvěma obrázky, které tam pořídila moje přítelkyně Ljuba Krbová. Pro ni byla tato výprava první masivní fotografický zážitek, do té doby fotila jen příležitostně a bylo to tedy poprvé, kdy fotila od rána do večera po celých čtrnáct dní. Jako výbavu měla Canon 350D s oběma kitovými objektivy – ty se velmi dobře osvědčily a potvrdil jsem si svůj názor, že chybu udělal ten, kdo chtěl „ušetřit“ a nekoupil celý kit, s oběma objektivy. Poměr cena – výkon je totiž úžasný. Je ovšem pravda, že její výbava byla chudá ve srovnání s tím, co jsme vlekli my ostatní. Takže bylo třeba vynakládat i důvtip.

Čeho všeho si všímat
V Údolí smrti je pořádné horko a slunce tam pálí bez ustání a rozehřívá ten obrovský kotel vroubený horami, které nepustí horký vzduch pryč. Takže jste trochu jako v papiňáku, horký vzduch je shora zatěžkán studeným vzduchem od moře. V nejnižším bodě (88 m pod úrovní moře) zemi kryje vrstva soli. Zde vlevo vidíte mne – jak mě Ljuba zachytila, zrovna když jsem něco nastavoval na svém Nikonu 200D.

Nevšímal jsem si toho, že mě fotí – na výpravě pořád někdo někoho fotil, a všímat jsem si začal, až když mě ona začala komandovat, postav se takhle a dělej tohle a dívej se semhle.

Čímž vznikla fotka, kterou vidíte dole. Líbí se mi, že jde vlastně o jakýsi pitvorný portrét – i s tím frňákem a „jiskrou v oku“, skoro uvažuju, že bych to udělal jako nové logo pro Digineff:

S čím vším pracovat
Na výpravě se hodně filtrovalo – ke slovu se často dostaly přechodové filtry Cokin, neutrálně šedé i speciálně barevné. Ona žádné filtry neměla – jen opalovací brýle s jakýmsi polarizačním efektem. Takže, když jsme byli ve větrné elektrárně nad Mojave, kde je přes 5 tisíc v+ětrníků, a fotili tam západ slunce, my to fotili přes Cokiny a ona – přes ty brejle. A taky to jde:

Číž nikoho nenabádám, aby si nekupoval filtry a vystačil s brejlemi – podruhé se to už nikdy takhle pěkně nepovedlo. Ale je z toho přece jen jeden poučný závěr: je třeba zkoušet všechno, fotit netradičně, z nezvyklých pozic, nahoru, dolů, skrz průhledné objekty, odrazem, jakkoli.
Jenom ne tupě a bezmyšlenkovitě. Jak to děláme všichni v 99% případů…
🙂