Nezařazené

Fotofejeton: Příběh cedníku


Při toulkách s Tamrony jsem na silnici, kousek za našimi humny, našel cedník. Ležel tam opuštěný a v jistém smyslu i nebezpečný: co kdyby na něj někdo najel, nedejbože na motorce? Tak jsem si ho zvolil za aktéra pro fotofejeton – a cvičil na něm i Tamron 17-50/2.8, aby to bylo k užitku.

Jednoho dne ležel na silnici mezi Zvolí a Březovou starý smaltovaný cedník. Ležel na zádech, jako želva na krunýři, bezmocný a zoufalý a čekal, až mu kolo náklaďáku udělí ránu z milosti.

Najednou pocítil cosi povznášejícího. Už neležel na asfaltu, naopak, shlížel z něho shůry. Silnice, před chvilkou ničivá, se změnila ve směšnou stužku. Kdo by se o ni staral? Je to cosi mrňavého, vzdáleného!

Vždyť já vlastně řídím dopravu, pomyslil si cedník. Ta silnice mi leží na nohou a auta jezdí, jak jim pokynu. Směšné pomyšlení, že jsem se jich někdy bál a doufal, že se mi vyhnou. Když budu chtít, procedím je.

Vznáším se nad krajinou. Myslím dokonce, že mě krajina potřebuje. Už bylo načase jí zřídit nějaký pořádný orientační bod. Nebo dokonce něco, co by sehrálo roli slunce.

Ano, já jsem něco jako slunce! Ani vlastně žádnou krajinu nepotřebuju. Jsem kosmické těleso. Budu stoupat stále výš a výš a hvězdy mě přijmou mezi sebe jako rovného s rovným.

Jenže pak se cedníku definitivně ulomilo držadlo a místo ke hvězdám putoval do koše na odpadky.

Morální poučení z toho není pro nás žádné. My přece nejsme cedníci.

Při toulkách s Tamrony jsem na silnici, kousek za našimi humny, našel cedník. Ležel tam opuštěný a v jistém smyslu i nebezpečný: co kdyby na něj někdo najel, nedejbože na motorce? Tak jsem si ho zvolil za aktéra pro fotofejeton – a cvičil na něm i Tamron 17-50/2.8, aby to bylo k užitku.

Jednoho dne ležel na silnici mezi Zvolí a Březovou starý smaltovaný cedník. Ležel na zádech, jako želva na krunýři, bezmocný a zoufalý a čekal, až mu kolo náklaďáku udělí ránu z milosti.

Najednou pocítil cosi povznášejícího. Už neležel na asfaltu, naopak, shlížel z něho shůry. Silnice, před chvilkou ničivá, se změnila ve směšnou stužku. Kdo by se o ni staral? Je to cosi mrňavého, vzdáleného!

Vždyť já vlastně řídím dopravu, pomyslil si cedník. Ta silnice mi leží na nohou a auta jezdí, jak jim pokynu. Směšné pomyšlení, že jsem se jich někdy bál a doufal, že se mi vyhnou. Když budu chtít, procedím je.

Vznáším se nad krajinou. Myslím dokonce, že mě krajina potřebuje. Už bylo načase jí zřídit nějaký pořádný orientační bod. Nebo dokonce něco, co by sehrálo roli slunce.

Ano, já jsem něco jako slunce! Ani vlastně žádnou krajinu nepotřebuju. Jsem kosmické těleso. Budu stoupat stále výš a výš a hvězdy mě přijmou mezi sebe jako rovného s rovným.

Jenže pak se cedníku definitivně ulomilo držadlo a místo ke hvězdám putoval do koše na odpadky.

Morální poučení z toho není pro nás žádné. My přece nejsme cedníci.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: