Chceme propojit popředí s pozadím, aby bylo ostré. K tomu slouží clona a proto tak často fotíme s prioritou clony, režim A. Autority to doporučují. Je v tom ale háček. Objektivy slušně kreslí do clony F11, na cloně F16 začínají problémy a F22, neřku-li více, to bývá humus. A že by se to pořádně proostřilo, to je velmi problematické tvrzení.
Chceme propojit popředí s pozadím, aby bylo ostré. K tomu slouží clona a proto tak často fotíme s prioritou clony, režim A. Autority to doporučují. Je v tom ale háček. Objektivy slušně kreslí do clony F11, na cloně F16 začínají problémy a F22, neřku-li více, to bývá humus. A že by se to pořádně proostřilo, to je velmi problematické tvrzení.
Zkusme to tedy jinak. Záběr pořídíme nadvakrát (lze i na víckrát, jak se záhy ukáže, ale pro jednoduchost začněme se dvěma obrázky). Jeden zaostříme na krátkou vzdálenost, druhý na vzdálenější objekt. Tak tomu u tohoto symbolického záběru na téma „osud stromu“.
Zde je to na předek:
Zde na vzdálený strom. Fotil jsem to z ruky, Tamronem 14-150 na Olympusu E-M5.
V Photoshopu jsem je spojil (elegantní je jít na Soubory – skripty – načíst soubory do balíčku, ale když jsou fotky dvě, tak je nejjednodušší jednu dát do schránky Ctrl+A Ctrl+C a pak přejít do druhé fotky a přes Ctrl+V ze schránky vložit fotku jako vrstvu nad tu první). Takto tam teď jsou:
Důležité je teď obě vrstvy aktivovat – přes CTRL , označit kurzorem a klepnout Enter, stejně, jako když třeba označujeme soubory v Průzkumníku.
Nyní v roletovém menu Úpravy najdeme položku Automaticky zarovnat vrstvy.
Nabídne se nám Automaticky, to schválíme klepnutím OK.
S napětím pozorujeme, co se bude dít – obrázek sebou trochu škubne a kolem něho se vytvoří bílé přesahy, velké podle toho, jak moc jsme sebou při focení mleli. V dalším kroku jdeme zase na Úpravy a volíme Automaticky prolnout vrstvy.
Volíme Sbalit obrazy do balíčku.
Na kartě Vrstvy pak vidíme, že se nám vytvořily do sebe zapadající masky. Tady jsou dvě vrstvy, dvě masky, lze ale takto spojovat třeba pět obrázků a pak jsou ty masky hodně složité.
Ve výsledku pak máme fotku s tak velkou hloubkou ostrosti, jakou nikdy cloněním nedosáhneme.
Na proklik máte fotky v plném rozlišení, abyste si je mohli stáhnout a postup si vyzkoušet. Má to ovšem háček. Nic se nesmí přehánět, ani tato metoda. Když je zaostřeno na velmi blízký předmět a poté na vzdálený, to rozostření popředí má za následek i zvětšení objemu, jakési rozpliznutí. Ukážeme si to na jiném příkladu.
Nahoře je popředí, dole je ostré pozadí.
Zkoušel jsem to dokonce až na tři ostrosti a výsledek byl tento:
Na screenshotu jsem zachytil i kartu vrstev – vidíte tři vrstvy s maskami – vysvícené, a pod nimi jednu nevysvícenou, která nebyla tedy do procesu zahrnuta. Tu jsem tam připravil v očekávání problémů – v té je duplikát ostrého pozadí. Ten problém je tady vidět ve výřezu.
Nezbude totiž nic jiného, než ty tři aktivní vrstvy s maskami sloučit do jedné a pak vymaskovat to nepěkné, co zbylo. Je to jen věc trpělivosti, ta moje je malá, takže jsem jen naznačil, jak by to mohlo vypadat. Kdyby se to dělalo důsledně, byla by to jistě hodně dlouhá zábava. Na obrázku je dobře vidět nepravidelnost, vyvolaná zarovnáváním obrázků focených z ruky. Kdybychom fotili ze stativu, nemuseli bychom pak nic ořezávat. Šipka ukazuje místo, kde jsem štětcem vymaskovával rozplizlost.
Toto je metoda výborná. Dobře se to aplikuje na architekturu – nebo všude tam, kde budou rozhraní ostrosti více méně ostrá. S kytičkami je to peklo, ale zvládnutelné individuálně upravenou maskou.