Fotka, kterou mám rád

Hrabal jsem se onehdy v archivu a objevil jsem fotku, kterou mám rád – a ona, chudák, visela na disku a já se k ní nevrátil dva roky. Možná, že by mohlo být poučné se podívat na všechny její varianty. Takže nejdřív ta fotka:

Podotýkám, že ty šipky jsem si tam nepřidělal, ty tam byly. Ti dva, tatínek s holčičkou, koukali dírou skrz ohradu na staveniště. To se v civilizovaných zemích občas dělá, že se lidem umožní dívat se, co se za ohradou děje, tím spíš, když se to děje za jejich peníze poplatníků. Fotek jsem pořídil celkem deset, tahle je sedmá v pořadí. Bylo to takto:

To bylo poprvé, kdy jsem si jich všiml. Tatínek se nedíval, řekl jsem si, počkám. Sice je na téhle fotce dobře vidět systém toho koukání, ale jistě bude lépe, když budou oba koukat.

Šel jsem blíž. To je další zásada: kromě zásady fotit dokud děj trvá je zásada jít blíž druhá podstatná. Tahle fotka se mi líbí víc než první proto, že ta šipka vpravo jde přímo z okraje fotky.

Ještě blíž! Jenže šipka je skrytá za hlavou tatínka a díra zcela vlevo je říznutá,. To není dobré, říznuté motivy. Někdy to samozřejmě prospěje, ale tohle je lajdáctví -pan fotograf si nevšiml.

Konečně oba koukaj a jsme u toho! Ale… co s tím levým kukrem? Má tam být? Nemá tam být? Myslím že nemá. Jedeme dál.

Jsme velmi blízko! Postoupili jsme o krok, levého kukru jsme se zbavili. Jenže teď leze do spodního okraje patka sloupu. I to je nedobré… výrazný motiv, silná svislice, aby končila takhle trapně. Takže znova.

Lepší. Už se nedotýká. Ale přece jen mi ta proporce nepřipadá šťastní. Takže ještě jeden cvak, jsou to pixely, nic to nestojí.

Ještě výš s tou patkou. Roli hraje i ten bílý papírek vlevo. Jsem spokojený – a TOHLE JE TA FOTKA. Ale co takhle to zkusit ještě jinak, trochu z boku?

Kouká kukr, pro změnu ten pravý. Takže blíž….

No a trápení mě ušetřil tatínek. Jdeme domů, maminka čeká, řekl holčičce a šli.

Ono by to trápení mohlo pokračovat doma u počítače – trochu to zvinglovat by možná nezaškodilo a upravit tonalitu a sytost. Ale… quen sabe, kdo ví, jak je to lepší?

Hrabal jsem se onehdy v archivu a objevil jsem fotku, kterou mám rád – a ona, chudák, visela na disku a já se k ní nevrátil dva roky. Možná, že by mohlo být poučné se podívat na všechny její varianty. Takže nejdřív ta fotka:

Podotýkám, že ty šipky jsem si tam nepřidělal, ty tam byly. Ti dva, tatínek s holčičkou, koukali dírou skrz ohradu na staveniště. To se v civilizovaných zemích občas dělá, že se lidem umožní dívat se, co se za ohradou děje, tím spíš, když se to děje za jejich peníze poplatníků. Fotek jsem pořídil celkem deset, tahle je sedmá v pořadí. Bylo to takto:

To bylo poprvé, kdy jsem si jich všiml. Tatínek se nedíval, řekl jsem si, počkám. Sice je na téhle fotce dobře vidět systém toho koukání, ale jistě bude lépe, když budou oba koukat.

Šel jsem blíž. To je další zásada: kromě zásady fotit dokud děj trvá je zásada jít blíž druhá podstatná. Tahle fotka se mi líbí víc než první proto, že ta šipka vpravo jde přímo z okraje fotky.

Ještě blíž! Jenže šipka je skrytá za hlavou tatínka a díra zcela vlevo je říznutá,. To není dobré, říznuté motivy. Někdy to samozřejmě prospěje, ale tohle je lajdáctví -pan fotograf si nevšiml.

Konečně oba koukaj a jsme u toho! Ale… co s tím levým kukrem? Má tam být? Nemá tam být? Myslím že nemá. Jedeme dál.

Jsme velmi blízko! Postoupili jsme o krok, levého kukru jsme se zbavili. Jenže teď leze do spodního okraje patka sloupu. I to je nedobré… výrazný motiv, silná svislice, aby končila takhle trapně. Takže znova.

Lepší. Už se nedotýká. Ale přece jen mi ta proporce nepřipadá šťastní. Takže ještě jeden cvak, jsou to pixely, nic to nestojí.

Ještě výš s tou patkou. Roli hraje i ten bílý papírek vlevo. Jsem spokojený – a TOHLE JE TA FOTKA. Ale co takhle to zkusit ještě jinak, trochu z boku?

Kouká kukr, pro změnu ten pravý. Takže blíž….

No a trápení mě ušetřil tatínek. Jdeme domů, maminka čeká, řekl holčičce a šli.

Ono by to trápení mohlo pokračovat doma u počítače – trochu to zvinglovat by možná nezaškodilo a upravit tonalitu a sytost. Ale… quen sabe, kdo ví, jak je to lepší?