Fotit strom v lese

Takhle nějak ten strom vypadá v celku.

Jako obvykle, začnu s problémy, na něž jsme narazili. Když jste v Národním parku a díváte se na tyto velikány, jste ohromeni setkáním s něčím, co bylo staré už v době, kdy se Kristus narodil. Jenže když takový strom vyfotíte – a není zas tak moc velký problém dostat náležitý odstup, aby se vám strom do záběru dostal celý, pak jste prostě vyfotili strom: musíte lidem vysvětlovat, jaký je to strom a jak je vlastně vysoký a co je na něm zvláštního.
Samozřejmě jsem vyzkoušel široký úhel záběru, vyzkoušel jsem si i „panorama na výšku“, tedy postupně jsem vyfotil úpatí, střed a korunu (v manuálním režimu, aby byly všechny tři snímky stejně exponované) – jistě mi prominete, že ho nebudu skládat teď na notebooku, když už na mne kamarádi troubí, že se jede dál. Ale tudy cesta asi nevede.I když je strom na obrázku celý, ztratí se jeho monumentalita.
Postupem času jsem se zaměřil na úpatí těchto stromů. Objem kmene je obrovský, však to vidíte z ukázek. Pokud ale u stromu nikdo nestojí, monumentalita nevynikne. Pouze měřítko vám podá informaci o tom, jak vlastně nesmírná je rozloha tohoto „nejstaršího žijícího organismu“. A nejlepším měřítkem je člověk. Postupujete tedy jinak, než obvykle – když naopak jste rádi, když vám d záběru nikdo neleze. Tady je třeba dbát na tom, aby člověk v záběru byl – na správném místě.
Další problém dělá světlo. V lese jsou obrovské světelné rozdíly. Rozsah jasů je taky 6 i 7 expozičních stupňů. Přirozeně, že jsem dělal bracketing, tedy postupnou expozici v různých expozičních hodnotách, obvykle od +0,3 do -1,3 EV. Až se vrátím ke svému rodnému počítači, spojím tyto dílčí záběry do jednoho, abych měl vyrovnané jasy, tady na notebooku tohle podnikat nebudu. Zajímavý experiment jsem udělal až po západu slunce: v lese bylo najednou rovnoměrné, silně rozptýlené světlo, a stromy vypadaly najednou jinak, jaksi tajemně, pohádkově. Nedovedu na monitoru notebooku posoudit, jak snímky vypadají ve skutečnosti, počkám si až na posudek svého EISO monitoru.

Úpatí sekvoje pořízené rybím okem – trochu jsem obrázek upravoval, aby bylo zkreslení co nejmenší.

Člověk jako měřítko – postavička na úpatí stromu dává informaci, jak obrovitá rozloha to je. Exponováno je na nejjasnější místo, aby postava byla jen hodně tmavá, jako silueta.

Další experiment s rybím okem. Realita se ztrácí a jsou vidět zajímavé tvary prastarého stromu.

Pořizovat detaily, i to je zajímavá cesta, kudy se dá jít. Sekvoje mají podivnou, jakoby plstnatou kůru, na omak měkkou, hřejivou. Máte pocit , že saháte na boky nějakého prehistorického zvířete. Ty stromy určitě mají duši.

Úpatí stromu, který se jmenuje Generál Sherman. Jeho váhu odhadují na 6000 tun.

Pořízeno po západu slunce. V lese bylo zcela rozptýlené světlo. Fotografováno samozřejmě ze stativu, korekce expozice -0,7 EV. Protože tu jsou malé světelné rozdíly, „správná“ expozice může mít různé hodnoty. Když se pak podíváte na histogram, ten se jen posouvá vlevo (do tmava) nebo vpravo (do světlé oblasti), avšak rozsah kresby zůstává stejný.

Takhle nějak ten strom vypadá v celku.

Jako obvykle, začnu s problémy, na něž jsme narazili. Když jste v Národním parku a díváte se na tyto velikány, jste ohromeni setkáním s něčím, co bylo staré už v době, kdy se Kristus narodil. Jenže když takový strom vyfotíte – a není zas tak moc velký problém dostat náležitý odstup, aby se vám strom do záběru dostal celý, pak jste prostě vyfotili strom: musíte lidem vysvětlovat, jaký je to strom a jak je vlastně vysoký a co je na něm zvláštního.
Samozřejmě jsem vyzkoušel široký úhel záběru, vyzkoušel jsem si i „panorama na výšku“, tedy postupně jsem vyfotil úpatí, střed a korunu (v manuálním režimu, aby byly všechny tři snímky stejně exponované) – jistě mi prominete, že ho nebudu skládat teď na notebooku, když už na mne kamarádi troubí, že se jede dál. Ale tudy cesta asi nevede.I když je strom na obrázku celý, ztratí se jeho monumentalita.
Postupem času jsem se zaměřil na úpatí těchto stromů. Objem kmene je obrovský, však to vidíte z ukázek. Pokud ale u stromu nikdo nestojí, monumentalita nevynikne. Pouze měřítko vám podá informaci o tom, jak vlastně nesmírná je rozloha tohoto „nejstaršího žijícího organismu“. A nejlepším měřítkem je člověk. Postupujete tedy jinak, než obvykle – když naopak jste rádi, když vám d záběru nikdo neleze. Tady je třeba dbát na tom, aby člověk v záběru byl – na správném místě.
Další problém dělá světlo. V lese jsou obrovské světelné rozdíly. Rozsah jasů je taky 6 i 7 expozičních stupňů. Přirozeně, že jsem dělal bracketing, tedy postupnou expozici v různých expozičních hodnotách, obvykle od +0,3 do -1,3 EV. Až se vrátím ke svému rodnému počítači, spojím tyto dílčí záběry do jednoho, abych měl vyrovnané jasy, tady na notebooku tohle podnikat nebudu. Zajímavý experiment jsem udělal až po západu slunce: v lese bylo najednou rovnoměrné, silně rozptýlené světlo, a stromy vypadaly najednou jinak, jaksi tajemně, pohádkově. Nedovedu na monitoru notebooku posoudit, jak snímky vypadají ve skutečnosti, počkám si až na posudek svého EISO monitoru.

Úpatí sekvoje pořízené rybím okem – trochu jsem obrázek upravoval, aby bylo zkreslení co nejmenší.

Člověk jako měřítko – postavička na úpatí stromu dává informaci, jak obrovitá rozloha to je. Exponováno je na nejjasnější místo, aby postava byla jen hodně tmavá, jako silueta.

Další experiment s rybím okem. Realita se ztrácí a jsou vidět zajímavé tvary prastarého stromu.

Pořizovat detaily, i to je zajímavá cesta, kudy se dá jít. Sekvoje mají podivnou, jakoby plstnatou kůru, na omak měkkou, hřejivou. Máte pocit , že saháte na boky nějakého prehistorického zvířete. Ty stromy určitě mají duši.

Úpatí stromu, který se jmenuje Generál Sherman. Jeho váhu odhadují na 6000 tun.

Pořízeno po západu slunce. V lese bylo zcela rozptýlené světlo. Fotografováno samozřejmě ze stativu, korekce expozice -0,7 EV. Protože tu jsou malé světelné rozdíly, „správná“ expozice může mít různé hodnoty. Když se pak podíváte na histogram, ten se jen posouvá vlevo (do tmava) nebo vpravo (do světlé oblasti), avšak rozsah kresby zůstává stejný.