Zima se přece jen – snad, možná – odporoučí a nastane jaro už ne jenom to astronomické. Bude to jaro se sluníčkem a s barvami a vůněmi a bude to i jaro fotografické, kdy vyrážíme do přírody. Ano, mám na mysli fotografování krajiny, a právě v té souvislosti se chci zmínit o „správném okamžiku“. Neexistuje žádná zásadní rada, jak vystihnout správný okamžik v krajině. Říká se, že krajina má být „vychozena“. Abychom ji zdárně zpracovali fotograficky, musíme poznat její modelaci v různých ročních dobách i v různých okamžicích dne. Takže, možná ta správná rada zní, že na jaře začneme zpracovávat krajinu v tom smyslu, že si ji budeme mapovat, procházet či projíždět na kole (je to mnohem lepší, operativnější), pozorovat a zapamatujeme si, ve kterých okamžicích slunce odhalí tu nebo onu část jejího kouzla. A zjistíme především, že nám půjde zejména o ranní a večerní slunce, tedy slunce nízké, které krajinu nejvýrazněji modeluje. Čeká mě ta práce taky, protože jsem se přestěhoval za Prahu do krajiny, kterou jsem dosud nepoznal důkladně, do oblasti blízko soutoku Vltavy se Sázavou. Někdy záleží opravdu na okamžicích – a k nim sm,ěřují dnešní ukázky. Tohle je motiv z naší zahrádky. Všiml jsem si, že lampa vytváří na bílé zdi v pozadí stín. Jak ale je možné, že je světlo tak divně tvarováno? A kdybyste znali položení naší zahrádky, divili byste se dvojnásob, protože snímek je pořízen v podvečer a paprsky vytvářející stín přicházejí z východu…. Druhý příklad je z letošní zimy. opět hraje roli nízké slunce, tentokrát ranní. Všiml jsem si, že vycházející slunce krásně prozáří okna ranního autobusu, linka Oleško, Březová, Zvole a pak dál na Prahu. Okna jsou zamžená a slunce v nich vytváří pozoruhodnou kresbu.
|