O víkendu bylo hnusně, tak hurá do ZOO! Vypravil jsem se tam s Dílnou s novým Nikonem 55-200, ale taky jsem chtěl provětrat 70-300. Nikona si střádám do recenze, pár postřehů o Canonu utrousím hned při pondělku, a hlavně, něco o focení v ZOO. Mám to v pražské zoologické moc rád a s potěšením jsem zaznamenal, jak se dále rozvíjí a mění a jak se tam staví a rozšiřuje. Zmíněný objektiv jsem recenzoval v květnu 2011, není to tedy žádná novinka. Připomenu, že je to zoom s ohniskem 70 – 300 mm fyzicky, v přepočtu pro APS-C čipy 112 – 480 mm, tedy od „portrétního ohniska“ pro dosti silný teleobjektiv. Světelnost je F 4.0 na kratším, o stupeň F 5.6 na delším konci. Má 19 čoček, z nich 2 jsou 2 UD, čili ze speciálního skla omezujícího barevnou vadu. Už tento údaj svědčí o vysoké kvalitě optického výstupu, právě tak jako osmilamelová, elektromagneticky ovládaná clona. K zajímavým parametrům patří i nejkratší zaostřovací vzdálenost 1,2 m, která umožňuje se tak přiblížit i při plném vyzoomování, že dosáhneme „skoro makrozáběr“.
Měl jsem ho i na poslední fotovýpravě na Srí Lance, kdy jsem váhal mezi jím a 100-400 pumpou. Nakonec jsem volil 70-300 hlavně proto, že je relativně malý a lehký. Pro běžné focení je max. třístovka, na APS-C 480 mm naprosto dostatečně dlouhé ohnisko. No a teď pár postřehů.
Mnoho zvířat vidíte za sklem. Tak jsem fotil i tohoto hrocha. Není divu, venku zima a hroch podřimoval v teplíčku. Mimochodem, v Africe byste obdobnou fotku získali jen s obrovskou dávkou štěstí, protože hroši tráví den ve svých bažinatých zahovněných hippo-poolech a na břehu se moc nevyskytují. Je dobře jít k tomu sklu co nejblíž, já byl doslova nalepený, kvůli reflexům. Sklo pochopitelně kresbě neprospěje, tak aspoň zaplaťpánbu, že takto. Náklon jsem tam dal, abych přidal trochu dynamiky. Ono to někdy pomáhá, nesmí se to přehánět, potkal jsem lidi, kteří jinak nefotili a to je pak… cesta po šikmé ploše do fotografických pekel.
Plameňáci jsou pěkní na pokoukání, ale když je dostanete do celkového záběru, obvykle spláčete nad výdělkem kvůli zmatku v obraze. Třístovka umožní vyloupnout jednoho a doplnit ho druhým, jako je to tady. Fotil jsme plameňáky mockrát, včetně jezera Nakuru v Keni, kde jich žije doslova milión, a nakonec se vždycky povedlo když něco, tak něco takového, jako vidíte zde.
Počasí bylo mizerné, ale v podstatě to je ideální fotogenické měkké světlo, ta světle šedivá obloha! Nesmíte ji dostat do záběru, to je pak nuda. Ale peříčka ozáří velmi pěkně.
Vyplácí se počkat si na dvojičky. Stojíte před volbou, na koho ostřit, na chlapíka vzadu, nebo na slečnu vpředu? Ostřil jsme tedy na chlapíka vzadu, protože se tvar jeho těla a hlavy dobře odpichuje od rozostřeného pozadí. Ohnisko bylo 170 mm na EOS 5D Mk II, tedy na velkém formátu. Nevěřte poučce o rychlosti závěrky = přepočtené ohnisko. Tohle jsem fotil čtyřsetinou a dobře jsem udělal. Kdyby to byl kratší čas, nic by se nestalo.
Na závěr dvojička horizontální. Přiznám se, že jsem to fotil sériovým focením. Je to možná hanba, ale když to vyjde, tak to zas tam moc velká hanba nebude, nebo mi to možná odpustíte.
