Autofokus

Autofokus neboli automatické zaostřování. Na přednášce na včerejším Digifóra jsem se o autofokusu také zmiňoval. Jako názornou pomůcku jsem tam předváděl cosi jako malý pokus, myslím, že docela názorný. Dobře ukazuje podstatu pasivního autofokusu na principu analýzy kontrastu.

Toto je šedá stupnice – nic, než odstíny, od černé do bílé. Svět kolem nás je barevný, nicméně z hlediska jasů je to taky jenom stupnice, jenomže těch odstínů je tam podstatně víc. Podívejme se, jak vypadá histogram takového obrázku – připomenu, že je to graf, znázorňující podíl zastoupení jednotlivých jasových stupňů na jasové stupnici – zcela vlevo je černá, zcela vpravo je bílí, dohromady 256 stupňů (256 = 8², tedy osm bitů). Stupnice je zaostřená, tedy jednotlivé dílky jsou jasně ohraničeny. Taková je situace, když je objekt zaostřen. Jakmile leží mimo rovinu ostrosti, situace je jiná – zase si to znázorníme na stupnici šedých.

Zde je rozostřená stupnice – použil jsem Gaussovského rozostření. Jak na to zareagoval histogram? Už na první pohled vidíme, že je tam stupňů šedi podstatně víc. Podobně si počíná autofokusové zařízení ve fotoaparátu.
Na snímači je vyhrazeno jedno místo nebo několik míst, buď pevně umístěných nebo definovatelných, a na těchto místech (měřicích bodech) se měří kontrast. Jakmile je zaostřeno, kontrast je největší (vidíme názorně). To je důvod, proč motorky AF projíždějí rozsah ostrosti, jako kdyby zkusmo hledaly ideální místo. Přesně toto dělají.
Vždycky jde o proužky, typicky 100 nebo 200 pixelů (světlocitlivých buněk). Pasivní autofokus zpravidla analyzuje svislice , takže mohou nastat potíže s ostřením, když budeme dělat snímky „na výšku“. Lze aparátu pomoci – stačí, když do oblasti měření (na LCD displeji nebo v EVF hledáčku je obvykle vidět) dostaneme nějakou svislici a vyhneme se málo strukturovaným plochám.

Technicky vyspělé fotoaparáty někdy nabízejí funkci autofokusu, který dovede sledovat pohybující se objekt. To jen dáno tím, že jednotlivé měřicí body si „předávají“ pohybující se objekt. Nicméně stoprocentně spolehlivé zařízení to také není.

Autofokus neboli automatické zaostřování. Na přednášce na včerejším Digifóra jsem se o autofokusu také zmiňoval. Jako názornou pomůcku jsem tam předváděl cosi jako malý pokus, myslím, že docela názorný. Dobře ukazuje podstatu pasivního autofokusu na principu analýzy kontrastu.

Toto je šedá stupnice – nic, než odstíny, od černé do bílé. Svět kolem nás je barevný, nicméně z hlediska jasů je to taky jenom stupnice, jenomže těch odstínů je tam podstatně víc. Podívejme se, jak vypadá histogram takového obrázku – připomenu, že je to graf, znázorňující podíl zastoupení jednotlivých jasových stupňů na jasové stupnici – zcela vlevo je černá, zcela vpravo je bílí, dohromady 256 stupňů (256 = 8², tedy osm bitů). Stupnice je zaostřená, tedy jednotlivé dílky jsou jasně ohraničeny. Taková je situace, když je objekt zaostřen. Jakmile leží mimo rovinu ostrosti, situace je jiná – zase si to znázorníme na stupnici šedých.

Zde je rozostřená stupnice – použil jsem Gaussovského rozostření. Jak na to zareagoval histogram? Už na první pohled vidíme, že je tam stupňů šedi podstatně víc. Podobně si počíná autofokusové zařízení ve fotoaparátu.
Na snímači je vyhrazeno jedno místo nebo několik míst, buď pevně umístěných nebo definovatelných, a na těchto místech (měřicích bodech) se měří kontrast. Jakmile je zaostřeno, kontrast je největší (vidíme názorně). To je důvod, proč motorky AF projíždějí rozsah ostrosti, jako kdyby zkusmo hledaly ideální místo. Přesně toto dělají.
Vždycky jde o proužky, typicky 100 nebo 200 pixelů (světlocitlivých buněk). Pasivní autofokus zpravidla analyzuje svislice , takže mohou nastat potíže s ostřením, když budeme dělat snímky „na výšku“. Lze aparátu pomoci – stačí, když do oblasti měření (na LCD displeji nebo v EVF hledáčku je obvykle vidět) dostaneme nějakou svislici a vyhneme se málo strukturovaným plochám.

Technicky vyspělé fotoaparáty někdy nabízejí funkci autofokusu, který dovede sledovat pohybující se objekt. To jen dáno tím, že jednotlivé měřicí body si „předávají“ pohybující se objekt. Nicméně stoprocentně spolehlivé zařízení to také není.