5.1.2001
Ve srovnání s videem je digitální fotografie v nevýhodě.

Co je to video? Zpopularizované - původně vrcholně profesionální - zařízení, určené od prvopočátku k tomu, aby fungovalo ve spojení s televizorem. Videokamera, videopřehrávač, televizor, tyto tři komponenty tvoří jeden celek a se vzájemným propojením nebyl nikdy žádný problém ani technický, ani, abych tak řekl, lidský: prostě, nikdo se nediví tomu, že se výsledek amatérského natáčení objeví na ploše televizní obrazovky - v takové kvalitě, jakou televizní obrazovka poskytuje, a na kterou jsme si zvykli jako na "dobrou", protože je normální.

Digitální fotoaparát se nám ale vykulil vedle "klasického" aparátu. Nu, a od klasického fotoaparátu čekáme klasickou fotku, tedy "papírovou" (přestože se papíru jako podložky v praxi už nepoužívá).

Naše pozornost je soustředěna na fotoaparáty a s napětím sledujeme, kdy přibude další milion pixelů na CCD nové a ještě novější generace. Jenže se stejnou pozorností bychom měli sledovat do, co se děje na druhé straně hřiště, na němž se odehrává hra zvaná digitální fotografie.

Zákazník má dnes na vybranou mezi laserovou tiskárnou (tak drahé zařízení, že o něm nemá smysl vážně hovořit), inkoustovou tiskárnou a termosublimační tiskárnou. Inkoustové tiskárny vytvářejí obraz nástřikem mikroskopických kapének speciálních barev, termosublimační tiskárny vytvářejí obraz tepelným natavováním neméně speciálních vosků. Tolik tedy teorie. Pokud budete studovat reklamní prospekty, a taky recenze v odborném tisku, dospějete k závěru že vše je vyřešeno a že vám z té či oné tiskárny vyleze fotka, která bude k nerozeznání od fotky z klasického minilabu. A ona je to dokonce pravda - což však neznamená, že zde nejsou problémy.

Začněme inkoustovkami.

Výrobci zavedli - řekl bych, že předčasně, s nestoudnou mírou optimismu - termín "fotokvalita". Dočtete se tedy, že ta a ta tiskárna v tom a tom režimu tiskne fotky ve "fotografické kvalitě" nebo "téměř fotografické kvalitě". Tím je naznačeno to, o čem jsem se zmiňoval výše, že výsledek nerozeznáte od klasické zvětšeniny. Termín byl zaveden dříve, než dokázaly inkoustové tiskárny skutečně ve fotografické kvalitě tisknout, takže do části veřejnosti (k níž patřím) byla vnesena skepse. Nutno ovšem dodat, že v současné době jsou inkoustové tiskárny nejnovější generace, tisknoucí obrazy prostřednictvím inkoustů nejnovější generace na papíry nejnovější generace opravdu hodny termínu "fotokvalita". Dokonce si troufnu předpovědi, že už v blízké budoucnosti dojde k renesanci tomu, čemu klasičtí fotografové říkali "povrchy" - že se budou používat papíry lesklé a pololesklé a matové a polomatové a rastrové a sameťáky a "ruční papíry" - a že obrázky z inkoustových tiskáren dosáhnou takových kvalit a takových efektů jaké jsou v tradiční technologii negativ - pozitiv buď nedosažitelné, nebo jen obtížně dosažitelné.

Ve výsledném efektu tedy problém nevidím. Podle mě je největším problémem dosažitelnost spotřebního materiálu. Tohle vám žádný prodejce a distributor a firemní zástupce nepřizná, avšak je to smutná skutečnost. Vy si koupíte tiskárnu nejnovější generace, dostanete k ní dva zásobníky barvy a pakl fotografických papíru, a když to vypotřebujete, zjistíte, že zásobníky se prodávají (někdy) tam a papíry zase někdy jinde, zjistíte, že barvy určitého typu vyžadují papír určitého typu a ten není vždycky k mání a brzy se ocitnete v roli báby Dymákové z dob předrevolučních, když se pokusila vnukům koupit mandarínky.

Bohužel, nejsem v tomto ohledu optimista. Výrobci budou nadále puzeni k tomu, aby přicházeli každých půl roku s "revoluční novinkou" a distribuce nebude schopna trvale zajišťovat přísun spotřebního materiálu - zejména pro trh tak relativně malý, jako je trh český.

Termosublimační tiskárny, to jsou takoví zvláštní čertíci v tiskárenském světě. Vždycky produkovaly fotky lepší než jejich konkurenti - ovšem za podstatně vyšší cenu. Když vás na inkoustovce stála pohlednice desetikorunu, na žehličce vás stojí třikrát tolik. Nemyslím si však, že to je zásadní problém. Pravda je totiž taková, že "pevnou kopii" čili fotku na papíře potřebujeme zřídka, a když tedy s výsledky našich fotografických snah nakládáme uvážlivě, nemusíme ani coby majitelé termosublimační tiskárny podnikat hlubinné výpravy do kapsy.

Čekám, že v souboji velkoformátových inkoustovek a sublimaček (tedy, myslím tím do formátu A4) asi zvítězí prskačky, tedy inkoustovky - čistě proto, že výsledky budou prakticky stejné a cena spotřebního materiálu u termosublimačních tiskáren vždycky a nutně bude vyšší, než cena spotřebního materiálu inkoustovek. Technologie termosublimačních tiskáren však umožňuje miniaturizaci: v létě jsme byli svědky "svatby" digitálního fotoaparátu a termosublimační tiskárny, když se Olympus s Polaroidem spojily a stvořily pro americký trh "instantní digiťák". Zajímavé byly pokusy vytvořit sublimační tiskárnu tak malou, že se vešla do šuplíku pro mechaniku v počítači. Existují tiskárny tohoto druhu, které fungují na baterie a můžete je tedy nosit sebou. Ve schopnosti proniknout skoro všude vidím velkou budoucnost termosublimačních tiskáren jakožto technologie.

Vzato obecně a úhrnem - naznačené trendy i vypsaná úskalí ukazují hranice použití. Pokud má digitální fotografie vážně ohrožovat klasiku, nebo ji dokonce má vytlačit, zákazník musí přijít ke svým fotkám stejně snadno, jako je tomu dnes, v éře dosud převládající klasiky. A to znamená, že minilaby budou muset zvládat zpracování digitálního obrazu. Technologicky je to vyřešeno bezproblémově, všechno je to jen otázka peněz - a jak jsem přesvědčen, relativně krátké budoucnosti v řádu tří let.