Špatné světlo

Ještě nedávno měly digitální přístroje velmi málo citlivé snímací prvky. Měly s bídou ISO 100 (odpovídá staré normě 20 stupňů DIN) když se objevily první foťák s možností nastavit různý stupeň citlivosti tedy už ne jen ISO 100, ale ISO 200 a ISO 400, taky to nebyla žádná sláva. Zvláště ta "čtyřstovka" měla bídné výsledky, obrázky byly plné ošklivých barevných skvrnek - odborně se zde hovoří o "obrazovém šumu". To už je minulost. Aparáty nové generace podávají překvapivě dobré výsledky i za velmi špatných světelných podmínek a šum je redukován na únosnou míru. Toto je tedy moje první rada - nebojte se "špatného světla", opakuji - jakmile vám nevadí si při daném světle číst, je to dost světla k fotografování digitálním aparátem. Lze bez potíží fotit v místnosti běžně osvětlené umělým světlem. Nicméně - vše není zase tak úplně jednoduché.

Snímky byly pořízen v nijak oslnivém osvětlení kavárny v rozmezí několika vteřin. Horní je dobrý, spodní je znehodnocený pohybovou neostrostí.

Problém není v expozici samé. Snímací prvek spolehlivě snímek zaznamená a expoziční automatika spolehlivě nastaví správnou expozici. Problém je v tom, že expozice je velmi často příliš dlouho - fotíme na desetinu, na pětinu vteřiny. Hrozí dvě nebezpečí. Jedno se jmenuje pohybová neostrost. I když fotíme lidi v místnosti při běžných aktivitách, tedy ne při tanci nebo při sportování, lidé někdy dělají překvapivě prudké pohyby, rukama či hlavou. Někdy vznikají zajímavé optické efekty, ale jindy může být snímek pokažený. Proto připomenu zásadu uvedenou na začátku tohoto oddílu - nemyslete si,že jeden snímek stačí, že uděláte cvak a "máte to tam". Právě při špatných světelných podmínkách je velký odpad - a proto doporučuji si nafocené snímky ještě začerstva prohlédnout a ty nejméně povedené bez milosti vymazat.

Druhý zdroj neostrosti jsou samozřejmě naše ruce. Chvějí se, i když si myslíme, kdovíjak je máme pevné. Proto platí dvojnásob všechny zásady o správném držení fotoaparátu. Nějaké to šimrání v konečcích prstů vede spolehlivě ke špatným výsledkům. Nebojte se aparát pořádně bafnout, lokty přitiskněte k tělu a teprve potom tiskněte spoušť.

Třetí úskalí se jmenuje barevná teplota. Světlo je zrána a zvečera narůžovělé a v poledne ho vnímáme jako bílé - to je každému známý příklad, jak se mění barevná teplota i za denních podmínek. V praxi jsou dva hlavní druhy světla, z hlediska jeho barevné teploty. Je to především denní světlo, přičemž barevnou teplotu denního světla má i světlo zábleskových zařízení a zářivek, a umělé světlo, tedy světlo pocházející z žárovek. Digitální aparáty jsou nastaveny na tak zvané automatické nastavování barevné teploty. Každý lepší přístroj ale umožňuje i ruční nastavování barevné teploty z několika předvolených stupňů - bývá to denní světlo, zářivkové, žárovkové a pod mrakem. Ty nejsložitější přístroje umožní nastavit bílou tak, že aparát namíříme na bílou plochu a stisknutím příslušného tlačítka barevnou teplotu zaznamenáme do paměti přístroje.

Na barevnou teplotu musíme myslet, jakmile fotíme ve špatných světelných podmínkách. Žádné obecně závazné pravidlo tu ale neplatí, záleží hodně i na tom, jakého efektu chceme dosáhnout. Extrémně nízká světelná hladina je například v místnosti osvětlené svíčko. I zde se dá fotit. Svíčka má načervenalé světlo - a pro zvýšení efektu mi připadá vhodné načervenalé světlo zachovat.