16.9.2002
Ve čtvrtek jsem si koupil motorku a teprve v neděli jsem měl čas, abych s mým synem vyrazil na první výlet, byť kratičký. Dojeli jsme tam, kam jsme dojet chtěli a to si zaslouží fotečku. Jenže - jak vyfotit nás oba, aby na snímku byly i naše stroje?

Od toho je samozřejmě samospoušť. Odtud plyne ponaučení první: velice se vyplácí vozit sebou miniaturní stativ, takovou tu trojnožku, která se prodává v každém odborném obchodě a nestojí moc. O to víc je užitečná. Adjustoval jsem aparát na hromadu polen - a bylo by se mi to povedlo, kdyby nešel kolem ochotný pán a nenabídl se, že nás vyfotí.

Postavy s obličeji umístěnými do středu snímku (nahoře); chyba je do jisté míry napravena výřezem (dole).

Zde začíná samotné téma této kapitolky, čili ponaučení druhé.
99 lidí ze 100, jakmile vezme fotoaparát do ruky, padá do tak zvané pasti středu.
Ten pán nás chtěl vyfotit. Vzal přístroj, nahlédl do hledáčku a díval se na nás, na naše obličeje. Ty mu připadaly nejdůležitější (a v jistém smyslu byly nejdůležitější. A právě proto je umístil doprostřed snímku. Skutečně, geometrický střed, čili průsečík diagonál, je mezi našimi rameny. Moji motorku nevyfotil, a oba máme nad hlavami nesmyslně vysoký prostor. No a samozřejmě máme uříznuté nohy.

Toto je typická fotografie s typickou chybou.Přitom stačí vědět, že střed je, nebo by měl být, pro fotografa tabuizovaný prostor. Nikdy nesmíte umístit to nejdůležitější do středu. Chybu jsem trochu napravil výřezem. Takovou fotku mohl ten pán udělat, kdyby popošel o dva kroky dopředu a obličeje umístil zhruba do dvou třetin výšky formátu. Tak je totiž nejdůležitější kompoziční oblast: nikdy ne ve středu, ale ve třetinách (zhruba). No a kdyby byl ustoupil kousek stranou, mohl by mezi námi být vidět i můj skvělý motocykl... Fotografická kompozice, to je ustavičné popocházení dopředu, dozadu, do stran... a vyhýbání se středu.