Až do konce srpna můžete navštívit výstavu Angels v galerii Analogue, ve Vlašské ulici v Praze – Malé Straně. Tři další výstavy se chystají ještě letos. Je to fotograf, o kterém se mluví. Rád jsem ho navštívil.

Má byt a ateliér a fotokomoru najednou – v důstojném domě na nábřeží nedaleko Husákova ticha. Ano, fotokomoru, protože Jedinák nejen že fotí (kromě digi) na analog, on používá mokrý kolodiový proces z roku 1851. Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou, že jsem zde o tom psal v souvislosti s Karlem Richterem, ano, právě u něho se Jedinák v této technice inspiroval. Jinak ovšem fotí od svých pěti let (narozen 1963) a 17 let byl vedoucí fotooddělení týdeníku Reflex, to je zatím nejhlubší zásek v jeho profi životopisu. Vyprofiloval se do polohy dekadentního fotografa. V galerii Analogue vystavuje své Anděly: jsou to ambrotypie žen, ale i muž se občas vyskytne v před jeho kamerou, s křídly na zádech.



Zde odbočím technicky. Jde o koloidový proces, tedy o fotografování na desky s čerstvou mokrou světlocitlivou vrstvou. Deska se musí připravit těsně před expozicí, za pět minut od nalití a zcitlivění začne zasychat a pak se k ní nedostane vývojka. Světlocitlivost, to je poněkud ironický pojem, ta citlivost je zhruba 1 až 2 ISO (jedna až dvě). Je tedy třeba buď extrémně dlouhých expozic, anebo silného světla. Jedinák jde tou druhou cestou a pálí na objekty baterií studiových blesku o celkovém výkonu cca 3500 wattsekund. Používá skleněné desky buď 25 x 25 cm, anebo 50 x 50 cm. Obraz se naexponuje, vyvolá, nechá vyschnout a poté se zalakuje speciálním černým lakem – je to Jedinákovo výrobní tajemství, objevil způsob lakování, které vrstvu nezničí. Každý obraz je tudíž originál (třebaže by mohl – před nalakováním – fungovat ke kopírování procesem negativ – pozitiv). Ještě dodám v reakci na dotaz čtenáře na našem Facebooku: Fotí se to klasickým deskovým fotoaparátem - ostří se na matnici, ta se pak nahradí kazetou s mokrou deskou uvnitř, vytáhne se krycí roleta, odkryje se objektiv, odpálí se blesky, do kazety se vrátí roleta a jde se vyvolávat.

Pozornost vzbudil už loni svou první výstavou portrétů žen při orgasmu. Hodlá sestavit cyklus, hovoří o stovce obrazů, v současnosti jich má asi šedesát. O genezi nápadu vypráví:

„Bylo to setkání někdy před pětadvaceti lety. Moje partnerka se při orgasmu doslova proměnila v jinou bytost, najednou tu byl někdo úplně jiný. Zkoumal jsem ten jev a samozřejmě mě napadlo to fotografovat. Možnost udělat nekonečně kopií z jednoho negativu mi však připadalo jako ponížení mimořádného okamžiku. Teprve když jsem si pro sebe objevil koloid, pochopil jsem, že je to ten způsob, jak ho zachytit jedinečně a neopakovatelně.“


Technicky jde o náročnou práci. Byl na ni připraven. „Po převratu likvidovali družstvo Fotografie a byla příležitost nakoupit vyřazené studiové vybavení,“ říká Petr Jedinák. „Vybavil jsem si tedy ateliér a také jsem fotil v analogu, dělal jsem i negativy 18 x 24 cm. Moc mě to nechytilo, nebylo to žádné dobrodružství, proces negativ pozitiv jsem ovládal od svých pěti let. Ovšem ta pravá chvíle nastala až před třemi lety s kolodiovým procesem.“
Proces je to složitý a končí zalakováním hotového obrazu – to Jedinák dělá v bezpečném prostoru na balkóně.



Jedno je jisté, tento způsob umělecké práce se nedá takzvaně naučit. K němu je třeba dospět a musí se naplno žít. Jistě by se kde komu líbilo fotit dívenky a dámy s roztodivnými nápady, ale asi málokdo by byl schopen žít třeštivý život, jaký je osudem Petra Jedináka a jeho inspirace Nory – ta je také zachycena na nejednom z obrazů.



Když už jsem tam byl na návštěvě, ocitl jsem se též v palbě baterie Jedinákových flešů. Věru že nezachytil můj orgasmus, jde o klasický portrét v obleku typu „senátor ve volném čase“. Na vlastní kůži jsem si opět prošel celý ten proces.



Tady ho máte pěkně popořadě:
Lití kolodia na skleněnou desku, následuje zcitlivění; to už deska je pod dřevěnou deskou. Uprostřed je focení a dole je vyvolávání a vpravo praní hotové fotografie. Vypadá jako slabě exponovaná, ale až uschne a hlavně až bude nalakovaná pěkně vystoupí. Vidíte ji dole, na konci článku. Úžasná technika! Vypadám tam jako můj pradědeček Jan Neff, tajný císařský rada!

 

Závěrem ještě Jedinákova slova:
Umění by se mělo pouštět vždycky o krok dál, na hranu komfortní zóny – a někdy ji překročit.
K tomu ale musím dodat, že tohle překročení se dá i předstírat, ale pak jsou tóny falešné. Za překročení se platí osudná osobní cena. Je to dar, ale také prokletí.