Je to velmi náročná disciplína a konkurence velkých mistrů od antiky před renesanci do dneška je zdrcující. Jsem proto rád, že se našli odvážlivci a své práce do naší průběžné soutěže zadali. Podívejme se na pět příkladů z průběhu soutěže.

Někteří autoři, jako třeba Jiří Vacek, se vydali cestou klasiky. Toto je bez nejmenších pochyb zátiší. Skupina předmětů v ústraní, atmosféra tlumeného rozptýleného světla, barevnost minimalizovaná do odstínů hnědi hodně blízké černi. Výrazný objekt lampy koresponduje s neméně výraznou otevřenou knihou. Ano, toto je klasika.


Do minimální sdělnosti na hraně abstrakce šla Dana Klimešová se svou Vůni levandule. Mám rád fotky, které mají svoje kouzlo navzdory tomu, že na nich není na první pohled patrné, co zobrazují. Levandule tu přítomna je, nicméně podstatná je nálada přítmí.


Do podobné kategorie spadá práce Co je za klíčovou dírkou? od Jiřího Cicvárka. Pohled tajemný, nevysvětlující. Otazník v názvu nám bere naději na vysvětlení. Zajímavá je kompozice. Zkoušel jsem si představit, co by se stalo, kdyby se omezila ta jednolitá plocha vpravo a dole. Už to ale vím, co by se stalo: obrázek by se pokazil, právě ten odstup mu zvýrazňuje jeho tajemno.


Modernisticky pojaté aranžované zátiší zatím přišlo jen jedno, jsou to tyto Vidličky od Jarmily Téglové. Hnidopich by na fotce našel asi sto technických i jiných chyb. Každopádně je to přinejmenším pro mne něco, co mě zaujalo, co mi přitáhlo oko.


Uzavřu Časem na kávu od Marie Vítkové. precizně vyvážené kompozičně i barevně. Obraz je čitelný a přitom není popisný, pracuje s náznaky, ty ale nemusíme luštit jako kabbalu. Ano, je čas na kávu. A je čas poslat do soutěže další zdařilá zátiší. Nebo aspoň nějaká.