Rovných sedm dní nás dělí od uzavření zářijového kola naší průběžné soutěže. Nic není rozhodnuto. Zkušenost ukazuje, že nejeden autor si schovává své pecky na poslední dny, aby zůstaly v živé paměti a pozornosti. Což je i příležitost k tomu se zamyslet, co je to pecka a tím zamyšlením začnu. Jako jeden z porotců fotky do soutěže přijímám – každý máme toto právo. Minulý týden jsem dostal mail od odmítnutého účastníka. Ten pán mi velmi slušně vyjádřil své zklamání a tak údiv, předpokládal, že se umístí minimálně mezi prvními padesáti a jsem rád že i on chápe, že umístit se mezi prvními padesáti je zde velký úspěch.

Tu fotku mu odmítl jiný porotce, já ji viděl poprvé (každý porotce má právo přijímat a odmítat, taková jsou pravidla). Nejde o to, zdali bych ji já přijal nebo odmítl. Zaujala mě ta autorova jistota, že je ta fotka tak dobrá, že si zaslouží vysoké ohodnocení.

Prosím, toto není výsměch. Zde chci upozornit na cosi, co je jaksi součást psychologie fotografa.

Ke každé své fotce mám vztah. Fotili jsme ji my, máme v sobě vzpomínku na okolnosti vzniku, na pocit, který jsme měli při stisku spouště. Ale tohle jsou naše vnitřní pocity. To že jsme byli okouzleni nebo dojati nebo vzrušeni naprosto nemusí znamenat, že okouzlen bude divák.

To je pravidlo každého umění, nejen fotografie. Dílo, v našem případě fotografie, to je něco jako noty – a podle těch not musí emoce vzniknout v divákovi. On si je musí jaksi sám zahrát. Ty autorovy emoce v přeneseném slova smyslu slyšet nejsou, zůstaly jen ty noty – fotka.

Při hodnocení fotek jsem byl bezpočtukrát účastník diskuse, kdy odmítnutý nebo kritizovaný fotograf ukazoval do kouta fotky: „Vidíte ten lesk v očích toho psa?“ To je další zažitý omyl, ta představa, že někdo bude naše fotky zkoumal lupou a bude pátrat po složitých duchovních pochodech, jak se asi táhly fotografovou myslí.

Omyl. Nikdo nebude bádat. Jakmile fotka nezaujme na první pohled, nemá šanci na úspěch. Vztah k fotografii málo kdy bývá dlouhý seznamovací proces. Musí to být láska na první pohled. Proto ten důraz na jednoduchost, sdělnost, čitelnost.

No a teď k některým fotkám z mnoha, které mě zaujaly.

Na prvním místě je teď v pondělí práce Martiny Beriny. Zajímavá je jakási monochromatičnost a celková zahalenost portrétu. Co je důležité: je z něho vidět záměr. Ta věc nevnikla tak, že autorka šla a kouká a hele a cvak. To je aranžovaná, barevně laděná, záměrná věc. Tedy... Martinu Berini neznám, u focení jsem nebyl a před soudem by mě Perry Mason za moje tvrzení rozcupoval. Takže upřesním: myslím si, že je to zamýšlená práce. Aspoň tak výsledek vypadá. Což je dobře a právem ho porota momentálně drží na první místě.


Otázka je, zdali se tam udrží, přece jen je to takové hodně starosvětské. Fotka Jana Janyšky nazvaná Mirror, tell me my story (Pověz mi zrcadlo můj příběh) je přece jen pojatá dnešněji... Postavě není vidět do obličeje a přece je to portrét! Vypovídá o figuře usazené někde na půdě v jakémsi rozvrkočeném prostředí. Celé je to pojednané cross procesem a – je v tom příběh. Kdo to tam zalezl v pruhovaných gatích na půdu a jako poslední partner v dialogu mu zbyl obraz v zrcadle? Fotka klade otázky a to je vždycky dobré.


Únava od Zuzky Vitvarové je klasika. Ostré svícení, volba modelu, výrazné gesto, vše podružné je utopené ve tmě. Navazuji na první odstavce, tady se absolutně nemusí nic vysvětlovat. Tahle fotka vyskočí jak Pérák ze štosu fotek sama a nemusí se říkat, hele, tady v rohu jde pán v čepici a ohlíží se na tu holku v okně. Tohle prudké svícení do tmy samozřejmě nění žádný vynález 21. století, nicméně jeho použití na tento model a tuto situaci je naprosto adekvátní.


Ladislav Vejtruba zaexperimentoval s autoportrétem. Zařadil jsem tu fotku jako zajímavý dokument – autoportrét, to je také klasická disciplína a když si ho mohl dovolit Rembrandt a Gogh si kvůli němu uřízl ucho, proč bychom se ho měli bránit! Práci chválím za odvahu, s níž se do ní šlo, nicméně upozorňuji na jakousi zbytečnou opatrnost se svícením. Pokud jde o práci se světlem, je to na opačném konci, než fotka Zuzky Vitvarové. Ano, je tam vše náležité, i ten směr světla je tam čitelný, ale rasantnější zasvícení by tomu myslím prospělo a pak bych světelně poněkud potlačil prst na ústech. Zkusil bych totéž znovu, přesvítit. U autoportrétu je jedna výhoda: model máme vždycky po ruce a nemusíme ho přemlouvat...