Přelom roku mě načapal v Ománu, krásné a zajímavé zemi na jihovýchodním okraji Arabského poloostrova.. Měl jsem s sebou plnoformátovou Alphu 7 R III a tři objektivy od Zeisse. S Michalem Houdkem jsme si pak o tom popovídali na videu, to si taky můžete tady prohlédnout.

Myslím, že tuhle Alphu už netřeba moc představovat. Psal jsem tu o ní několikrát a dodám jen to, že podle mého velmi právem aspiruje na aparát roku 2017, třebaže jí Nikon D850 hodně tvrdě konkuruje. V tomto článku se ale soustředím na jednu podrobnost – na něco, v čem jí ani D850 ani jiný fullframe konkurovat nemůže.

On je to plnoformát s čipem 24 x 36 a jako předchozí modely označené písmenem R má skoro padesátimegové rozlišení. Jenže tenhle model převzal mnohé prvky od vlajkové lodi Sonyho, od modelu Alpha 9, především pak čtyřmegový elektronický hledáček. No a jeden z těch tří Zeiss objektivů bylo sklo z řady Loxia, totiž 21/2.8. O téhle řadě jsem se zmínil už loni začátkem července, protože jsem se s ní potkal na prezentaci Sonyho v pražské prodejně Megapixelu. V současnosti Zeiss má čtyři Loxie, ohniska 21 mm, 35 mm, 50 mm a 85 mm. Všechny jsou full frame, tedy jsou určené především pro Alphy sedmičky a devítku. Vypadají velmi podobně, je to samozřejmě do ruky těžká, celokovová záležitost. Mají výsuvnou sluneční clonu a shodný závit pro filtr 52 mm. Cloní se tu ručně, pěkně to cvaká, ale kdo by objektiv chtěl používat pro video, to cvakání se dá vypnout. Takhle vypadají všechny čtyři:



S manuálními Zeiss objektiv jsem se už potkal. Nicméně adrenalin a hormony a všechno možné další pozitivní ve mně rozbouřila až kombinace Alphy se čtyřmegovým hledáčkem a Loxií. Ono totiž jakmile pohnete ostřicím kroužkem, okamžitě se vám obraz v elektronickém hledáčku zvětší a protože je jasný a ostrý, dokonale precizně zaostříte. Pak se stačí dotknout spouště a naskočí standardní obraz.



Není to tak,že jsem objevil Ameriku a poprvé zjistil, že se obraz v elektronickém hledáčku dá zvětšit. To se dal vždycky, v půldruhamegových i dvaapůlmegových hledáčcích. Jenže obraz v tom čtyřmegovém, to je kvalitativně o něčem jiném. Tady to fakt pořádně vidíte. Takže ve výsledku jsem pak fotil… skoro jen tou jednadvácou. Z nostalgie tu ukážu vůbec první fotku, kteoru jsme v Ománu pořídil, prvního večera, když jsme se vykulili k moři. To jsem jen tak cvaknul, ale všimněte si struktury té boty. To se pozná kresba… na struktuře nějaké látky. Tady vidíte, že je to fakt kůže, fotky jsou v plné velikosti, krom téhle jsou všechny vyvolané z RAW.



Dále mě zajímalo chování v protisvětle. Je fakt, že ta sluneční clona tam není zbytečná a že boční světlo dovede dělat docela paseku. Vnitřní reflexy tu jsou při záběru na slunce, nicméně podotýkám, že jsem při převodu z RAW nedělal žádné místní korekce – jen jsem to trochu upravil tonálně.



No a pak už nezbylo než fotit. Většinou jsem to fotil na clonu F8.0. Při tak krátkém ohnisku jsem se o hloubku ostrosti opravdu nemusel starat.



Někde to vypadá takhle… tedy v zimě, a v některém z údolí, jimž se říká wádí. Můžete se tu i koupat, někde (leckde). Nikdo vás nebude honit, že nemáte burkiny plavky (dámy). Omán je krásná a taky tolerantní a přátelská země.



No a poušť je pořádá, velbloudovitá a bez čtyřkolky auta je dobře se jí vyhnout.



K vymoženostem a kulturním památkám patří i tyhle tradiční ománské lodě. Ty se tu nejen plaví, ale ve městě Súr stavějí.



Díky 4megovému hledáčku se dá ručním ostřením i živá fotka pochytat.



Suma sumárum, tohle ruční ostření na Loxii byl můj nejsilnější zážitek z Ománu. Točili jsme tam i malá videa a ta uvidíte nastříhaná v rozhovoru, co jsme spolu vedli s Michalem Houdkem.